Maska není jen o odstínu šminky aneb Láskyplný rekordman mistrem řemesla. Tajnosti slavných
02.06.2023
Foto: Se svolením Česká televize - Miloš Schmiedberger
Popisek: Vladimír Hlavatý jako skladník Dominik v seriálu Žena za pultem
FOTO / VIDEO Role pro něj nebyla jen dialog, doplněný make-upem, své postavy měl vždy propracovány do posledního detailu. Uznávaný mistr líčení vstoupil do světa filmu už v němé éře a mezi jeho první a poslední rolí uplynulo neuvěřitelných 65 let.
Maska pro něj neznamenala jen správné nalíčení, vždy laskavého, usměvavého a láskyplného pána totiž osud obdařil mimořádným postřehem sebemenších detailů. Jeho tvář je notoricky známá, ve filmu a televizi totiž Vladimír Hlavatý ztvárnil zhruba 260 postav. Nejspíš si ho vybavíte jako dědečka malé Věrky ze seriálu Vlak dětství a naděje nebo skladníka Dominika v Ženě za pultem.
Filozof Špína (uprostřed) ve filmu Otakara Vávry Filosofská historie; foto se svolením Národní filmový archiv-Moldaviafilm
Maska není jenom make-up
Masku chápal nejen jako rysy tváře, ale také rytmus gest, způsob řeči a drobnosti v chování, které člověka bezděčně provázejí a vytvářejí jedinečnou osobnost. „Jeho veliké mistrovství v oboru líčení není náhodné. Jeho přístup k postavám je přístup z vnějšku, ovšem v nejlepším slova smyslu. Vidí svého člověka v masce a kostýmu, s typickým gestem a chůzí dřív, než začne vysvětlovat psychologii, motivy jednání,“ napsala o něm Věra Soukupová, která literárně zpracovala jeho vzpomínky, nazvané Monolog herce z Vinohrad. V tomto oboru se stal Vladimír Hlavatý velmi brzy uznávaným mistrem, už během druhé světové války ho vyučoval na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře, a pak přednášel až do roku 1970 nauku o masce na DAMU.
V otcových stopách
Narodil se 29. října 1905 na pražské Letné do rodiny známého herce Františka Hlavatého, jenž v té době hrál v holešovické Uranii, už v roce 1907 se ale rodina přestěhovala na Královské Vinohrady. Herečkou se stala i jeho o dva roky mladší sestra Věra. Na jeviště a před kameru Vladimíra přivedl už v raném dětství otec, který ho ale později od herecké kariéry paradoxně zrazoval. Marně. První zkušenosti Vladimír sbíral v dětských rolích ve Vinohradském divadle, kde otec působil jako herec a režisér. Už během studia na reálném gymnáziu začal hrát v ochotnických souborech a po maturitě v roce 1923 získal první angažmá v nuselském Tylově divadle. Pak prošel divadly v Českých Budějovicích a Plzni, aby v roce 1929 zakotvil na otcově někdejší domovské scéně, v pražském Divadle na Vinohradech. Po osvobození působil v Divadle 5. května, po dvou sezónách se ale do Vinohradského divadla vrátil a na jeho jevišti prožil celkem šest desetiletí.
Důchodce Sova v televizní komedii z roku 1972 Sova; foto se svolením Česká televize-Přiba Mrázová
Ztělesněná vlídnost
Po otci zdědil nejen talent, ale také specifický projev. Drobný a štíhlý, spíš až vychrtlý, s dobráckým výrazem a vřelým úsměvem, charakteristickým hlasem a svéráznou dikcí byl nepřehlédnutelný, přestože byl zpočátku obsazován do malých tragikomických rolí prostých, nekomplikovaných a leckdy přehlížených outsiderů. Později se ale stal vyhledávaným představitelem vlídných staříků, překypujících lidskostí a citovou opravdovostí. I na stříbrném plátně se objevil poprvé už v roce 1921 díky otci, který ho obsadil jako syna ve svém dramatu Na vysoké stráni. Film se ale dochoval jen částečně. Další příležitost mu nabídl až po osmi letech režisér Martin Frič, jenž ho obsadil jako hosta v němém melodramatu Chudá holka.
Vávrův Špína
Poprvé ve filmu promluvil už v roce 1931 v historickém dramatu režiséra Svatopluka Innemanna o československých legionářích Třetí rota, více příležitostí se ale dočkal teprve v roce 1937. Mimo jiné si zahrál zástupce filmové produkce v melodramatu Děvče za výkladem či novináře v dramatu Karla Čapka Bílá nemoc, které režíroval Hugo Haas. Nejvíc ale vynikl jako student Špína v adaptaci povídky Aloise Jiráska Filosofská historie, kterou natočil Otakar Vávra. Druhou světovou válku prožil především na jevišti, před kamerou se mihl jen tu a tam, například jako divadelní kritik v melodramatu Minulost Jany Kosinové, v němž zářila v hlavní roli Vlasta Matulová, či jako vojenský sluha v režijním debutu Rudolfa Hrušínského z roku 1944 Jarní píseň, který svým výkonem zachraňovala Hana Vítová. Oženil se už v roce 1939, jeho jediný syn Jan se ale narodil až v roce 1946.
Pokušení doktora Burdy:
Od Věka po Sanitku
Po osvobození konečně Vladimír rozjel svou filmovou kariéru, i když velkých příležitostí dostal pomálu. K výraznějším patří včelař a chalupník Martin v televizním filmu Jiřího Slavíčka Mordová rokle či laskavý starý zedník Brábovec ve filmu Karla Steklého Mstitel. Jeho životní rolí se stal v roce 1956 psychicky rozpolcený husar v psychologickém dramatu Ztracenci, které natočil Miloš Makovec podle stejnojmenné povídky Aloise Jiráska. V roce 1957 už se objevil ve třech televizních inscenacích a souběžně pak dostával další a další příležitosti ve filmu i na obrazovce. Nesměl chybět ani v dlouhé řadě seriálů, od F. L. Věka a Pana Tau přes Ženu za pultem a Nemocnici na kraji města po Sanitku či Bylo nás šest. Spolupracoval také s rozhlasem a dabingem a v roce 1984 vydal své vzpomínky Monolog herce z Vinohrad. Naposledy se mihl před kamerou v roce 1988 v televizním dramatu Jiřího Adamce Nejlepší kšeft mýho života, o rok později ještě alespoň propůjčil svůj hlas císaři v animované pohádce Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni. Skvělý herec a mistr masky a líčení Vladimír Hlavatý zemřel 27. října 1992 v Praze.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad)
Vložil: Adina Janovská