Za spolupráci s Němci musel okouzlující Waldorf platit, k návratu mu pomohl až Krška. Tajnosti slavných
29.05.2023
Foto: Se svolením Národní filmový archiv-Lucernafilm
Popisek: Bedřich Veverka v roce 1937, jako asistent v nemocnici MUDR. Mikula v dramatu režiséra Otakara Vávry Panenství
FOTO Napohled seriózní a důvěryhodný elegán si právem vysloužil přezdívku mistr mluveného slova. Kromě češtiny ale perfektně ovládal i němčinu, což se mu málem stalo osudným.
Právník, lékař, ředitel, továrník, profesor, hrabě… Pro ztvárňování důstojných mužů, zpravidla ve vysokém postavení, měl Bedřich Veverka veškeré předpoklady. Vždy důstojný a elegantní, jako by se v obleku snad už narodil, s vyrovnaným projevem, perfektní artikulací a dikcí. Němčina byla pro něj stejně přirozená jako čeština, takže si během druhé světové války zahrál pod pseudonymem Friedrich Waldorf i v několika filmech německých produkcí. Žádné přečiny mu po osvobození úřady sice neprokázaly, přesto musel na několik let na uměleckou činnost zapomenout.
Se Zitou Kabátovou v melodramatu z roku 1937 Žena na rozcestí; foto se svolením Národní filmový archiv-Elektafilm
Ve šlépějích krásné Anduly
Narodil se 8. října 1894 v Praze do česko-německé rodiny, jeho otec pracoval jako vyšší úředník v továrně Škoda a přál si, aby i syn vykročil v jeho stopách. Školní léta prožil ještě za rakousko-uherského mocnářství, takže ani není divu, že studoval na německých školách, nejprve v Praze, po maturitě pak v Berlíně. Tím spíš, že matka byla Němka. Jeho životní dráhu ale významně ovlivnil rodinný přítel, herec a režisér Alois Sedláček, který měl o sedm let starší dceru, první českou filmovou hvězdu Andulu Sedláčkovou. Díky němu Bedřicha okouzlilo divadlo. Odhodlal se ale až během studia v Berlíně a poprvé zkusil štěstí u německých divadel. Postupně prošel scénami v Podmoklech, Vratislavi, Brunšviku a Berlíně a teprve v roce 1922 definitivně zakotvil na českých jevištích.
Film bez zvuku mu neseděl
První angažmá získal v roce 1923 v Divadle Komedia, z nějž přešel v roce 1925 do Švandova divadla na Smíchově. Po třech letech se stal členem souboru Vinohradského divadla a postupně se stal jednou z jeho nejvýraznějších tváří dvacátých a třicátých let. Před filmovou kamerou stanul poprvé už v roce 1924 jako přítel hlavního hrdiny v crazy komedii Karla Lamače Chyťte ho!, němý film mu ale nemohl nabídnout dostatečný prostor pro rozvinutí jeho mistrovství, které spočívalo především v slovním projevu. Proto další spolupráci odmítl a před kameru se vrátil teprve v roce 1933 jako hrabě Jaroslav Ostrovín v Lamačově milostné romanci Jindra, hraběnka Ostrovínová.
S Oldřichem Novým v jedné z jeho nejlepších komedií Dívka v modrém; foto se svolením Národní filmový archiv-Lucernafilm
Elegán na roztrhání
Brzy se stal žádaným představitelem často i vedlejších, nicméně pro děj důležitých a nepřehlédnutelných postav a nabídek dostával čím dál víc. Jeho nejvýznamnějším se stal rok 1937, během nějž si zahrál dokonce ve dvanácti filmech, od Manželství na úvěr přes Lízin let do nebe, Lízino štěstí a Krb bez ohně po Děvče za výkladem a Advokátka Věra. V situační komedii Miroslava Cikána Poslíček lásky a ve veselohře Jiřího Slavíčka a Čeňka Šlégla Armádní dvojčata si dokonce poprvé na filmovém plátně i zazpíval. Nabídky neodmítal, ochotně si zahrál v kvalitních i podprůměrných projektech, vedlejší role střídal s hlavními. Nejspíš si ho ale vybavíte v pozdějších projektech, jako přítele hlavního hrdiny v legendární komedii Martina Friče Kristian či doktora Pacovského v komedii Otakara Vávry Dívka v modrém.
Daň za němčinu
Až do roku 1940 si zahrál v téměř čtyřech desítkách filmů, kvůli narůstajícímu německému vlivu na českou kinematografii pak raději svoji spolupráci výrazně utlumil. Přesto se mu několik nabídek rolí v projektech německých produkcí nepodařilo odmítnout, alespoň si mu ale prosadil, že byl v titulcích uveden pod pseudonymem Friedrich Waldorf. Především kvůli tomu se po osvobození nevyhnul vyšetřování, žádná kolaborace s nacisty mu ale nebyla prokázána. Přesto musel zmizet z filmového plátna i z jeviště. Do divadla se mohl vrátit až v roce 1949, nejprve jako člen pražské Alhambry a host Městského divadla ve Slaném, brzy se ale stal členem souboru Divadla S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou). Od roku 1957 až do smrti pak hrál v Divadle ABC.
Návrat díky Krškovi
Před kamerou stanul znovu v roce 1951 díky režisérovi Václavu Krškovi, který ho obsadil jako hraběte Hardörfera v životopisném filmu Mikoláš Aleš. Krška se zasloužil i o jeho další výraznější působení, díky němu se Bedřich Veverka proměnil v roce 1952 na stříbrném plátně v majora Stähleho v dalším životopisném filmu Mladá léta, tentokrát o spisovateli Aloisi Jiráskovi, a o rok později ztvárnil jednoho z abiturientů v romanci Měsíc na řekou. Naposledy stanul před kamerou v roce 1958 jako vrchní v dramatu Jiřího Sequense Útěk ze stínu. Během celé kariéry také často spolupracoval s rozhlasem, který rád využíval jeho perfektní mluvený projev. Jeden z nejvytíženějších herců filmů pro pamětníky Bedřich Veverka zemřel 20. března 1960 v Praze.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Český rozhlas, Česká televize)
Vložil: Adina Janovská