Konec pořadu by měl být optimistický aneb Odcházení Vladimíra Menšíka. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Vladimír Menšík v dokumentu Příběhy pro prime time

Právě před 35 lety zemřel Vladimír Menšík. Diváci měli pocit, že je to před šedesátkou trochu předčasně, kolegové se shodovali, že tu toho i tak zanechal na deset životů.

Je pátek 27. května 1988 a v pražském divadle ABC se natáčí osmý díl zábavné show Abeceda televizního humoru. Tentokrát došlo na písmenka M a I. Diváci už viděli Ivana Mládka, který si za druhé písmeno přivedl kamaráda Indiána, nebo dialog Jitky Molavcové se svou postavou Žofie Melicharové. Pak si Molavcová coby moderátorka bere mikrofon a hlásí: „Jsem ráda, že můžu přivítat hosta nad míru vzácného. Národní umělec Vladimír Menšík z Ivančic.“ Vypadá to, že sama má z jeho přítomnosti upřímnou radost. Asi ví více než diváci v sále, kteří se těší na výbornou zábavu.

Skoro dvacet roků byl Vladimír Menšík se svými historkami jistotou všech zábavných pořadů. Když se v ne moc hezkých časech počátkem sedmdesátých let potřebovali lidé alespoň zasmát, objevil se zrovna v televizi zábavný pořad Kabaret u zvonečku. A jeho největší hvězdou se tak trochu nečekaně stal právě Menšík, do té doby představitel svérázných filmových rolí, patřící spíše do širší špičky hvězd.

Z celé republiky mu začaly chodit nabídky na estrádní vystoupení a rodila se legenda vypravěče, který bourá sály svými historkami o svérázném moravském příbuzenstvu. Zdánlivě jednoduché vyprávění mělo v jeho případě základ v dokonalé znalosti jazyka. Menšík byl prý neuvěřitelně pilný čtenář a měl fantastickou paměť, což mu společně s výborným hudebním sluchem a citem pro pointu umožňovalo naplnit svůj exhibicionismus takovou originalitou, že to válcovalo úplně všechny kolem. Říká se, že ani své nejfrekventovanější historky nikdy nevyprávěl dvakrát stejně. I v televizi rychle pochopili, jaký poklad v něm mají.

Jeho pořady přitahovaly lidi k obrazovkám, zářil i jako herec v dramatických inscenacích, nakonec celé pořady sám táhl jako moderátor. 

Ještě o Vánocích 1987 vykládal v brněnském studiu své neuvěřitelné historky.

Pro to zdraví musíte taky něco udělat...

Menšík přichází k pianinu, na kterém stojí sklenička s vodou. Sedá si na stoličku a snaží se to prodat jako legraci. „Já vím, že konec pořadu by měl být optimistický. Ale při žádné činnosti byste neměli myslet nebo přestat myslet na to, čemu říkáme zdraví,“ překvapil publikum vážně. Mluvil o tom, že pro zdraví se musí taky něco udělat, načež dospěl k docela zdařilé pointě o Skotovi a panence Marii, které se publikum poprvé trochu víc zasmálo. „To je všechno, já to chtěl stihnout před smíchem. Na shledanou,“ uklonil se.

Ty necelé dvě minuty pořadu režisérka Jitka Němcová vystříhala ze čtvrthodinového výstupu. Kompletní se dochoval na zvukové nahrávce. Diváci se občas zasmějí, ale patrně i oni cítí, že něco není v pořádku. Je to trochu překvapivé. Publikum si myslelo, že Menšík, kterému ještě nebylo ani šedesát, je ve formě, přibližně odpovídající jeho věku. Při představeních nikdy nedal znát, že už mnoho let zápolí s těžkým astmatem.

První záchvat jej měl potkat už v šestnácti letech, zcela nečekaně. Brněnský středoškolák tehdy hrál fotbal i házenou, cvičil v Sokole a lezl po stromech. Zhoršovat se jeho dýchací potíže začaly po čtyřicítce, zrovna v době, kdy se před ním otevřela kariéra televizní hvězdy.  A je potřeba dodat, že v podstatě všem neduhům šel naproti svou životosprávou. No, šel, spíš sprintoval. Jako Moravák měl velmi blízký vztah k vínu i jinému alkoholu, který jej přivedl až do léčebny. Neomezoval se v jídle ani v kouření, do toho stále držel dost brutální pracovní tempo.

Už v roce 1980 musel odmítnout nabídku Miloše Formana na pěknou roli v americkém filmu Ragtime. „To já bych se udusil už v letadle,“ poznamenal prý zklamaně. V osmdesátých letech jeho kolegové čím dál častěji zažívali situace, kdy si přímo na place připravoval a píchal injekce svých léků. Pak jej na natáčení začala doprovázet zdravotní sestra, a když bral roli, nejprve se zajímal, kde se budou točit exteriéry a jak je daleko do nejbližší nemocnice.

Při práci se ale vždy snažil tvářit, že se nic neděje. Několikrát prý dostal záchvat i před běžící kamerou, nikdy kvůli tomu ale nepřerušil klapku. Prostě sklonil nebo otočil hlavu a nějak scénu dohrál. „Smrti se nebojím. Akorát mě štve, že je nafurt,“ obracel vše ve srandu.

I v ABC prý v zákulisí všichni viděli, že Menšíkovi není dobře. Přesto hned po natáčení vyrážel do Brna.

Ač byl rodákem z venkovských Ivančic, ke kterým se rád odkazoval i ve svých historkách, nejpodstatnější část mládí prožil právě v moravské metropoli. Pak tam pravidelně jezdil za maminkou Andělou. Moravská rodina Menšíkových byla velmi pospolitá, v tom televizní historky, popisující například rodinné sborové zpívání, nelhaly. Sám Vladimír se k moravskému klanu vždy hrdě hlásil, a když kvůli práci neměl tolik času rodinu navštěvovat, tak alespoň celé širé příbuzenstvo podporoval finančně. Mamince prý ke skromnému důchodu (tehdy byl ve stokorunách) posílal na přilepšenou každý měsíc dva tisíce.

Nyní spěchal na její narozeniny, navíc měl hned druhý den večer domluveno další televizní vystoupení ve velké estrádě z haly Rondo. Cestou se ještě zastavil v bytě svého syna Honzy, kde se potkal i s ošetřující lékařkou, která mu naordinovala léky na několik dní, co měl být v Brně. Užíval i zahraniční léky, které v Československu vůbec nebyly v distribuci. Díky titulu národní umělec měl právo využívat služeb prominentního zdravotnického zařízení SANOPZ, ale chodil tam prý jen velmi nerad, když už nebylo zbytí.

Do Brna dorazil pozdě večer a bylo prý od počátku zřejmé, že je mu zle. Celou sobotu si píchal střídavě léky na astma se sedativy a injekce na povzbuzení srdce. Po prvních téměř upadal do bezvědomí, po druhých naopak sténal bolestí a celé kolečko se opakovalo. Nejspíš několikanásobně překročil maximální dávky léků. Do toho opakovaně volal režisér z brněnské televize, jak Menšíkovi je a zda by přece jen nemohl zkusit vystoupit.

Živě vysílanou televizní show v Rondu moderovala Magdalena Dietlová, která byla Menšíkovi coby manželka jeho dvorního scenáristy Jaroslava Dietla velmi blízká. Celý den, když se estráda zkoušela a Menšíkův výstup přeskakovali, prý věřila, že večer dorazí. Až pár vteřin před tím, než jej měla ohlásit, jí v zákulisí asistent řekl, že hlavní hvězda pořadu nebude. Moderátorce se prý rozklepala kolena, ale u mikrofonu situaci celkem ustála: „Překvapení mohou být příjemná i nepříjemná. V tuto chvíli měl mezi nás přijít národní umělec Vladimír Menšík. Bohužel náhle onemocněl, je v Brně a leží u své maminky. Vladimíre, vy se na nás určitě díváte, my vás všichni pozdravujeme…“

Tisíce diváků v brněnské hokejové hale začaly tleskat. Menšík u televize ale tento závěrečný hold svého Brna zaspal. Když mu to pak vyprávěli, měl prý radost. Jeho stav se nelepšil, spíš naopak. Ráno přijela záchranka, do které už ho nesli na nosítkách. V Nemocnici u Svaté Anny u něj odpoledne byl jeho syn Petr. „Tu máš, Peťko, hodinky, vypadají pěkně,“ podaroval jej na rozloučenou. V osm večer, v čase, kdy obvykle začínaly jeho televizní pořady, nastal konec.

Až tehdy se vše dozvěděly miliony televizních diváků. Když byla o pár týdnů později vysílána osmá Abeceda, byli už v pozici těch, kteří vědí. Pohřeb národního umělce se odehrál se všemi možnými oficialitami v Rudolfinu, rodina jej nechala uložit na Olšanských hřbitovech pod stromem. Tak si to podle syna Petra přál.

Jak citoval: „Peťo, kurva, až bude po všem, vyberte mi místo pod stromem. Ať na mne nepere celý den slunko.“

(zdroje: Jolana Matějková: Dobrý rodák Vladimír Menšík, Vladimír Menšík - necenzurované poslední vystoupení dva dny před smrtí, Příběhy slavných: Nesoutaný živel)

Vložil: Jakub Vosáhlo