Na latríně. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
27.05.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Válka a její zákruty
Hluboká noc. K latríně v polích tápe tmou voják. Překračuje železné harampádí a mrtvá těla, která nikdo neuklidil po odpoledních přestřelkách.
Latrína je obyčejná kláda, na které se sedí, když se napřed povolí opasek a stáhnou kalhoty. Hned pod ní je jáma. Před touhle sedací kládou je ještě jedna, trochu výš, za tu se voják musí držet, aby nespadl do jámy. Voják stáhne kalhoty, posadí se na kládu a přemýšlí. Najednou zaslechne kroky dalšího.
„Hej, tady to je,“ naviguje ho v hluboké tmě ten už sedící.
„Díky, kámo,“ odpovídá příchozí, povolí pásek, stáhne kalhoty a sedne na nižší kládu.
Ačkoli mají každý jinou uniformu, oba mluví stejným jazykem.
„Jak je?“ ptá se první voják příchozího.
„Stojí to za psí mateř. Chtěl jsem zdrhnout, ale měl jsem den před svatbou, koupili jsme vodku, zabili prase, pozvali kamarády, do toho přišli verbíři, a teď musím být tady, a Nataša, taková krasavice, si zatím najde jiného někde za hranicemi. Za hovno, za hovno to stojí.“
„Máš pravdu. Já měl zoráno, chtěli jsme s bráchou zasít, teď je pole rozježděné od tanků a náklaďáků, sadba mi zplesniví, a i kdyby to už dneska skončilo, všechno vyhodím.“
„Dáme cigáro?“ řekne první a vyndá z kapsy bělomorkanál s dlouhou dutinkou.
„Díky, kamaráde,“ říká mu druhý bojovník a zapaluje mu.
Plamínek zapalovače na okamžik ozáří latrínu. Ozve se řev motoru a nejnovější typ vojenského džípu zamíří na sedící vojáky prudká světla:
„Přistihl jsem vás, jak se tajně domlouváte s nepřítelem, čímž ohrožujete světový mír po vítězné válce!“ zařve na vojáky, oslepené reflektory, důstojník, který také mluví stejným jazykem jako oni dva. Namíří samopal, pošle do těl mžourajících rekrutů jednu dlouhou dávku. Těla povolí, ruce se přestanou držet klád, zakrvácené ostatky končí tam, kam dle práva války patří: do bezedného jezera smrti.
To byl můj včerejší sen?
Vložil: Jaromír Janák