Prezidentská motorka, Lotyši versus Kazaši a jiné švejkiády. Svět Tomáše Koloce

Na četnické strážnici v Putimi byla zima. Závodčí Rampa, ačkoli byl květen, zatápěl v kamnech. Pohlédl do novin ze soboty a přečetl z nich: „Lotyšsko na mistrovství světa v hokeji vyhrálo nad Kazachstánem 7:0.“

Fanoušek ledního hokeje, strážmistr Flanderka, který něco psal u stolu, se dychtivě zeptal: „Kdo v zápase nastoupil?“

„Za Kazachy Šutov, Bojarkin, Polochov, Orechov, Koroljov, Šestakov, Rymarev, Savickij, Muratov, za Lotyše Šilov, Balinskij, Cibulskij a Smirnov.“

„A trenéři?“

„Trenér Kazachů Skabelka nesměl do šampionátu nastoupit, protože má běloruské občanství, ale lotyšský trenér Vītoliņš, který má za celoživotní trénování ruských klubů získal od stávajícího ruského prezidenta ocenění Zasloužilý trenér Ruska, Řád přátelství a Řád cti – ten nastoupit mohl. Ten nemá žádné špatné občanství…“

„Tak je to správné!“ pochvaloval si Flanderka. „Sankce se musí dodržovat.“

„Ale tady v Mladé frontě z 26. dubna 2023 se píše, že ačkoli do Lotyšska míří nejen protiváleční uprchlíci z Ruska, ale taky uprchlíci z Ukrajiny, zavírají se tam všechny školy ve slovanských jazycích, a kdo neovládá lotyštinu, ten nejenže nedostane práci u státu, ale nemůže na úřadech ani o nic žádat. Ať je Rus nebo Ukrajinec…“ divil se závodčí Rampa.

„To je pochopitelné, Rampa. Lotyši dostali v roce 1918 samostatnost jako my, ale po Hitlerově okupaci se tam vrátili Sověti, Lotyši se stáhli do lesů a bojovali až do šedesátých let. Stalin jich odvezl statisíce na Sibiř a místo nich posílal do evropské země věrné sovětské důstojníky, Rusy, Ukrajince a Bělorusy, kterých je tam dneska jedna třetina a většina z nich vůbec nemá občanství, protože podmínkou občanství není, abyste se v Lotyšsku narodil, ale abyste složil zkoušky z lotyštiny… Lotyši je tam prostě nechtějí,“ vysvětlil velitel.

„Ani Ukrajince? Vždyť jsem v té Mladé frontě četl, že kdo tam udělá při řízení hrubý přestupek, tomu zabaví auto a pošlou ho na podporu Ukrajiny…“

„Nedělejte si s tím hlavu, Rampa. Podívejte se na nás. My jsme Němce po válce taky vyhnali, no a teď pan prezident sedne na motorku a jede do Bavorska poděkovat lancmanšaftu za zlepšení vztahů.“

„Já vím, pane vachmajstr, vždyť jsem si vzal dovolenou, abych mu na té cestě dělal ochranku. V tom lancmanšaftu mi pak dali nějakou brožurku o jejich dějinách. Upoutalo mě, že 1968 – 82 je ved nějakej Walter Becher, tak sem se chtěl podívat, jestli to není ten, co vyráběl becherovku a zjistil sem, že jo, ale taky, že byl ve vedení Henleinových novin Die Zeit, kde razil heslo, že se mají spálit všechny spisy Židů, bolševiků a plutokratů. A nikdy nikdo se za to neomluvil. Neunáhlil se pan prezident trochu s tou omluvou?“

Velitel Flanderka se rozpálil: „Do toho vám, Rampa, nic není. Pan prezident ví nejlíp, jak je těžké se omlouvat se za to, co člověk dělal. Ostatně s těmi bolševiky měl ten pan Becher pravdu. Tady stojí v úředních befelech, že s jejich dědictvím musíme rázně zúčtovat!“ prohlásil rezolutně četnický strážmistr. Načež se zvedl, vyšel před strážnici a do úřední vitríny vyvěsil materiál následujícího znění:

PRAVDY TÝDNE: „Nikdo žádnou cenzuru nechystá, máme ale právo bojovat s nesprávnými názory.“ (premiér Petr Fiala, CNN Prima News) „Nejlepší dezinformace jsou celé pravdivé.“ (ředitel antidezinformační společnosti Semantic Visions František Vrabel, rozhovor pro Heroez Talk) „Přepisování knih není cenzura, ale vstřícnost ke čtenářům.“ (kritička Eva Klíčová, A2larm) „Kdyby lidé léky nekupovali, byl by jich dostatek.“ (ministr zdravotnictví a místopředseda vlády Vlastimil Válek, Deník N)

 

Pak se vrátil ke svému stolu a do tabulek, vzniklých na žádost premiéra Fialy, aby byly prozkoumány nálady obyvatelstva, napsal, že nálada mezi obyvatelstvem je dle úředních tabulek jedna á. Načež se rozloučil, a ponechav na strážnici závodčího Rampu, odešel domů, kde (protože to měl daleko do Polska, a tak posílal babu Pejzlerku, aby mu nakupovala v místním konzumu) usedl ke své druhé práci administrátora příspěvků na sociálních sítích:

V prvním z nich dával nějaký člověk do nebezpečných souvislostí článek Aktuálně.cz „Krpálka připravil o zlato Rus s výjimkou“. Komentující uvažoval takto:

„Za studené války nikdo nevylučoval z mezinárodních soutěží sportovce, ať už jejich státy dělaly cokoli: Američani srovnávali se zemí Vietnam nebo Sověti Afghánistán. Dnes jen někteří ruští sportovci, kteří nestartují pod vlajkou svého státu, mají výjimku a mohou bojovat v mezinárodních turnajích. Připomíná mi to Slovenský štát 1939 - 1945, kde byla instituce, která se doslova jmenovala Žid s prezidentskou výnimkou. Kdo tuto výjimku měl, nemusel do koncentračního tábora.“

Tentýž autor v jiném příspěvku uvažoval dál:

„Tak čtu na Aktuálně.cz, že ruští partyzáni, podporující Ukrajinu, útočí u Belgorodu, na echo24.cz ale zároveň čtu, že v ukrajinské Oděse se bude demontovat pomník ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého, a předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, nositelka medaile Za zásluhy a Záslužného kříže ČR, na Twitteru napsala, že: Rusáci jsou orkové! To jsou ti odporní skřeti z Pána prstenů? Tak nevím, jsme ještě demokrati nebo už Slovenský štát?“

Elf Flanderka oba dva příspěvky rezolutně zakázal.

„Držím dietu, a výrobky z ukrajinského obilí, zejména z Chmelnického rajónu, v příštích třech stech letech raději vypustím z jídelníčku.“

To stálo v dalším příspěvku. Tento výrok, který byl podepřen výrokem rumunské senátorky Diany Șoșoacă, že už došlo k prvnímu výbuchu v jaderné válce, navrhl Flanderka na trestní stíhání. Další příspěvek zněl:

„Taky si vzpomínáte, kolik bylo v českém mainstreamu opovržlivých keců, když si režisér Robert Sedláček převzal od prezidenta Zemana medaili Za zásluhy v mikině? Dneska je to móda i během audiencí ve Vatikánu.“

Tento příspěvek Flanderka zakázal s vyslovenou nevrlostí. Dál!

„Dotaz na Rádio Jerevan: Kolik je kilometrů mezi mílí a verstou?

Odpověď: Už brzy ani jeden."

Zakázat!

V dalším profilu autor, literární historik, vložil na zeď diplomovou práci jisté Barbory Řezáčové o tom, že český komik Jindřich Plachta, jehož otec byl ředitelem tamního cukrovaru, navštěvoval gymnázium v carském městě Bachmut. Za tento zákaz ovšem Flanderka nemohl – plnil jen příkaz, že na sociální síti se nesmí objevit slovo „Bachmut“. Ze své vůle ovšem zakázal i příspěvek téhož autora, v němž stálo:

„Občan NDR Bertolt Brecht v roce 1953 po masivních sociálních bouřích, které byly tvrdě potlačeny, ironicky poznamenal, že pokud vládě NDR nevyhovuje východoněmecký lid, měla by lid vyměnit.“

Administrátorovi Flanderkovi totiž něco říkalo, že tento příspěvek se týká naší vnitropolitické situace. Stejně jako ten další:

„Pamatujete se na film Ostře sledované vlaky? Tam padesátiletý tatínek hlavního hrdiny Miloše Hrmy leží na kanapi. V osmnácti šel dělat mašinfíru, a tak po třiceti odpracovaných letech odešel do řádné penze. To bylo v době protektorátního Totaleinsatzu...“

Zakázat!

„Gottwald má projev a říká:

Zdražíme úplně všechno, protože na přání soudruha Stalina musíme vybudovat silnou armádu!

Voliči pod tribunou: Ať žije Gottwald, ať žije Gottwald!

Gottwald: A do armády odvedem i štáckriply, kteří půjdou k PTP, aby měl kdo stavět, zatímco bojové jednotky na přání soudruha Stalina nacvičují konečné zničení nepřátelského bloku!

Voliči: Ať žije Gottwald! Ať žije Gottwald!

Gottwald k voličům: To nemůžete myslet vážně! Už mi s tím nadšením polibte prdel!

Pod tribunou něco šumí a voličstvo se přeskupuje. Gottwald se otočí ke svým poradcům a ptá se: Co to dělají?

Řadí se podle krajů...“

„Tento vtip by se dal vyložit jako kritika bolševismu, ale radši ho zakážu, co kdyby v něm byl nějaký jinotaj,“ pomyslel si Flanderka, který už byl unavený, ale pro jistotu se ještě vrátil na profil onoho literárního historika, kde našel příspěvek:

„V dílu Četnických humoresek s názvem Medovina zvolí okradená paní Menšíková zajímavou metodu, jak se dostat zpět k ukradeným úlům. Dá dohromady skupinu věrných, kteří se každý den mažou odporně smrdící mastí. Výzva je jasná: dokud zloděj nevrátí, co vzal, bude celá vesnice nesnesitelně smrdět. S takovou se stane, co chtěla. Stane se to skoro vždycky. Kdo měl odejít, odejde, zlořád, který byl zaveden, se revokuje...“

„Jó, medovina…“ zasnil se Flanderka, vypnul počítač a (jsa vyznavačem energetické zodpovědnosti) aniž by si rozsvítil, se popaměti vydal do špajzu. O hodinu později se z jeho bytu začaly ozývat smutné východoslovanské stepní melodie.

P. S. Švejk u toho nebyl. V té době byl domácími povstalci jmenován velitelem ruského města Belgorodu. V noci se mu pak zdálo o Praze…

Zdroje: Sport.cz, Seznam.cz, Aktuálně.cz, CNN Prima News, A2larm, Deník N, Wikipedia

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Dobrý voják Švejk, Petr Pavel,