Chladná, nebo plachá? aneb Jak projít v klidu a s noblesou všemi režimy. Tajnosti slavných
26.05.2023
Foto: Se svolením Národní divadlo - Jaromír Svoboda
Popisek: Vlasta Matulová v roce 1956, v představení pražského Tylova divadla Pacient sto třináct
VIDEO Za okupace byla druhou nejlépe placenou českou herečkou po Lídě Baarové, přesto jí to později u komunistických mocipánů prošlo. Na rozdíl od slavné kolegyně si totiž s nacistickým režimem nikdy nezadala. (Pokračování ze středy 24. května)
Díky mimořádnému talentu, který neustále cílevědomě rozvíjela, uměla rozehrát i komediální hravost bez sebemenší podbízivosti. Mistrně tudíž zahrála Princeznu Pampelišku v baladě Jaroslava Kvapila či Stázu ve Šrámkově Létě se stejnou lehkostí tudíž jako roztančené a hrdinky Carla Goldoniho či Lope de Vegy. Ve filmové branži se stala Vlasta Matulová během okupace druhou nejlépe placenou herečkou po Lídě Baarové, každý film jí vynesl honorář deset tisíc marek, což byly obrovské peníze. Oficiální kurz koruny k marce byl 10:1, přičemž průměrná mzda byla 1200 až 1600 korun. Přesto jí sláva do hlavy nestoupla, zůstala skromná a její život neprovázely žádné skandály. Proto se na rozdíl od řady kolegyň nestala po válce terčem kritiky, bez problémů zůstala v Národním divadle a dál také spolupracovala s filmaři.
Pancho se žení:
Studená Matulka
Stejně jako se držela zpátky na veřejnosti, nebyla sdílná, ani co se týká svého soukromí. Poprvé se provdala v roce 1943 za známého pražského lékaře Arnošta Vlašimského, který se přátelil s tehdejší uměleckou špičkou, v rodině jí ale říkali studená Matulka. A k manželství, které nebylo šťastné, se nevrátila ani později ve svých pamětech. Podruhé se provdala až v roce 1958 za divadelního a filmového manažera Jiřího Šebora, polovinu tvůrčí skupiny Šebor-Bor ve Filmovém studiu Barrandov, která v šedesátých letech zaštítila autory české nové vlny a vznikly v ní mimo jiné všechny filmy Miloše Formana. Prožila s ním čtrnáct let a o sedmnáct let ho přežila.
Zralá žena
Po válce příležitostí ve filmu výrazně ubylo, přesto se dál objevovala v hlavních rolích. Například jako Rosita v parodii Pancho se žení, druhém a posledním režijním pokusu mladého Rudolfa Hrušínského, který byl sice natočen už na sklonku roku 1944, do kin se ale dostal po úpravách až v roce 1946, a v němž poprvé stanula před kamerou ve svých šestapadesáti letech Jarmila Kurandová. Nebo jako hostinská Anna v komedii Otakara Vávry Nezbedný bakalář, v hlavní roli se Zdeňkem Štěpánkem. Postupně se začala přehrávat do postav zralých žen, jaké ztvárnila například v husitské trilogii Otakara Vávry, královnu Žofii Bavorskou, manželku Václava IV., v Janu Husovi a Janu Žižkovi, kde jí byl opět partnerem Karel Höger, či Zdenu, složitou postavu dcery husitského zemana Ctibora z Hvozdna, která se stane adamitkou a tragicky zahyne se svým milencem ve filmu Proti všem.
Proti všem:
Přehlížený talent
Na obrazovce se objevila poprvé v roce 1961 v adaptaci divadelní hry Vojtěcha Cacha Paní Kalafová, film ale jejího obrovského talentu nedokázal naplno využít. Její poslední postavou se stala v roce 1966 stárnoucí Eliška Bočková v hořké komedii režiséra Miroslava Hubáčka Flám. Ukončila tím svoji filmografii v necelých padesáti letech počtem 22 celovečerních filmů, pak už se objevila jen párkrát v televizi v několika adaptacích klasických divadelních her. Poměrně razantní sestup z filmové slávy ale nebrala tragicky a jako významná divadelní herečka se realizovala na jevišti. Věnovala se také recitaci, vystupovala v rozhlase a učila na pražské konzervatoři.
Jedinečná Krausová
Jednou z jejích největších rolí na sklonku kariéry v Národním divadle se stala postupně demaskovaná Pavla Krausová v slavné hře maďarského dramatika Istvána Őrkenyho Kočičí hra, v níž excelovala v hlavní roli Dana Medřická. Představení, které mělo premiéru v roce 1974, se dočkalo neuvěřitelných 403 repríz, bylo nahráno na gramofonové desky a záznam pořídila v roce 1982 i Československá televize. Od roku 1958 byla držitelkou vyznamenání za vynikající práci, v roce 1961 se stala zasloužilou členkou Národního divadla, o pět let později jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně a v roce 1970 převzala vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. K 1. lednu 1985 odešla oficiálně z Národního divadla do důchodu, a pak se ještě víc uzavřela do sebe. Dokonce prohlašovala, že by raději zemřela přímo na scéně, kde byla skutečně šťastná. Zemřela 18. dubna 1989 v Praze.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Encyklopedie Brna, Národní divadlo, Rudolf Mihola: Vlasta Matulová, Český rozhlas, Eduard Kohout: Divadlo aneb snář)
Vložil: Adina Janovská