Jak český zápal zažehl evropskou válku. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Wikipedia, volné dílo

Popisek: Karel Svoboda: Defenestrace

„Jesu, Maria, miserere mei!“ Jestlipak mu ta jeho Maria pomůže, smál se prý hurónsky jeden ze „soudců“, kteří právě po krátkém procesu a rozsudku smrti vyhodili z okna královského místodržícího, známého svou jezuitskou bigotností a upřímnou nenávistí ke všem „kacířům“. Když vyhlédl z okna, překvapivě vyjekl, že mu vážně pomohla. Bylo 23.5.1618 a dramatické gesto na Pražském hradě právě uvrhlo celou Evropu do třicetileté války.

Vyhodíš-li ho dveřmi, vrátí se ti oknem. Opačný postup hrozbu návratu vyhozeného funkcionáře eliminuje, popisuje Jára Cimrman specifický český zvyk zvaný defenestrace. Jak už to u dua Svěrák- Smoljak bývá, pod humorem se nachází hlubší myšlenka. 

Radikální projev nespokojenosti v podobě vyhození oponenta z okna je vyhrazen náboženským bojům, probíhajícím v Čechách od patnáctého do začátku sedmnáctého století. První roku 1419 zahájila husitské války, druhá pak roku 1483 reagovala na politický vývoj za krále Vladislava Jagellonského. V obou případech se ke gestu na pomezí politiky a násilné kriminality odhodlali odpůrci katolíků. 

Podobným směrem uvažovala i skupina povstalců, když mířila k Pražskému hradu v sedmnáctém století. Defenestrace byla výrazným politickým gestem proti habsburskému císaři Matyášovi. Čeští historici se přou, zda jejich náboženské požadavky nebyly jen krytím jejich skutečných ambicí politických. 

A do toho je tu ještě obrozenecká interpretace národnostní, odkazující především k Václavu Budovcovi z Budova. Potomek starého rodu vladyků a výrazný představitel Jednoty bratrské byl ale velmi kosmopolitním Evropanem s konexemi po celém Německu, ale například i v Cařihradě. Druhý z lídrů povstání Jindřich Matyáš Thurn pak byl rodákem z Innsbrucku a česky hovořil velmi chatrně. Císařský diplomat a voják přišel s Čechy do bližšího styku, až když si roku 1605 zakoupil panství Veliš na Jičínsku. 

Hodně moudrého k tomu nejspíš poznamenal klasik české historie Josef Pekař, který si myslí, že na náboženských požadavcích českým stavům záleželo upřímně. Po dvou stech letech náboženských bojů s mučedníkem Husem před očima byli podle něj Češi náboženskou agendou nezdravě posedlí. „Až příliš vychováváni byli Čechové této myšlence a této bázni. V otázkách státoprávních nejeví bohužel začasté toho zájmu a toho porozumění,“ psal Pekař. 

Když porozuměli, že se s nimi nežertuje... 

Deset let předtím císař Rudolf II., ten, co si jej všichni pamatujeme s tváří Jana Wericha, vydal tzv. Rudolfův majestát, dávající českým zemím široké náboženské svobody. Rudolfův nástupce Matyáš, který se starším bratrem byl v dost napjatém a rivalském vztahu (popravdě: za Rudolfova života proti sobě o korunu regulérně bojovali), neměl příliš chuti jeho úlitbu českým stavům dodržovat. 

Takže jako jedno z prvních rozhodnutí přestěhoval rudolfinský císařský dvůr z Prahy do Vídně a ve sporech mezi katolíky a protestanty podporoval katolickou stranu. 

V rámci protestantské opozice si dominantní pozici postupně získával hrabě Jindřich Matyáš Thurn, kterého to roku 1617 stálo úřad karlštejnského purkrabího, nejvyššího úředníka v zemi. 

Do roku 1618 vstupovaly obě strany ve stoupajícím napětí, které ještě přiživovaly naschvály každodenní politiky, ze strany císaře hlavně zavírání protestantských kostelů, z druhé zase svolání stavovského sněmu proti vůli panovníka. 

Sněm protestantských stavů se podle pravidel z Rudolfova majestátu sešel v pražském Karolinu v pondělí 21. května. Císař ale shromáždění vzkázal, že překračuje své pravomoci. Stavové za hlavní strůjce zákazu považovali pražské královské místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. 

Stavové se mýlili, byl to vídeňský kardinál Khlesl, císařův důvěrník. Ale oba vysoce postavení úředníci měli mezi protestanty dlouhodobě tak špatnou pověst, že rebelové byli ochotni uvěřit, že v tom mají prsty oni. 

Vilém Slavata, loajální císařský úředník, který odmítal i Rudolfův majestát jako příliš liberální. Po celá desátá léta otevřeně podporoval zájmy habsburského dómu a za to sbíral různé funkce. 

Jaroslav Bořita, pohrobek vychovaný v jezuitské koleji k upřímné nenávisti ke všemu protestantskému, kterému jeho radikální postoje pomohly k řadě funkcí. Od roku 1617 systematicky pracoval na vojenském rozehnání stavovské opozice. Navíc jej osobně nesnášel hrabě Thurn, kterého vystřídal ve vlivné funkci karlštejnského purkrabího. 

22. května padlo v paláci jednoho z účastníků sněmu, Albrechta Smiřického, definitivní rozhodnutí. 

Stavové si byli vědomi, že překračují červenou čáru. Večer před pochodem nechali v pražských kostelích vyhlásit informaci o chystaném kroku s vysvětlením, velmi sugestivně se dovolávajícím boha i císaře. Ráno začali historický den modlitbami a pak vyrazili na Hrad. 

V místodržitelských kancelářích Starého královského paláce byli Slavata s Martinicem zajati a proběhl improvizovaný soud. Kuriózní je, že mu čelili pouze dva ze čtyř přítomných vysokých funkcionářů. Zbylí dva purkrabí (tedy členové zemské vlády) byli průvodem pokojně doprovozeni do svých domovů. 

Na druhou dvojici čekal odsuzující rozsudek. „Poněvadž stavové jsou v tom vskutku přesvědčeni, že oba pánové mají za rušitele Majestátu považováni být, proto prohlašují je za nepřátele své a obecního dobrého i za odbojníky království českého vůbec,“ padlo před vynesením trestu, který spočíval ve vyhození z okna. To bylo ve druhém patře ve výšce 16 – 20 metrů. 

Průběh exekuce popsal kronikář Pavel Skála ze Zhoře: „Když tomu porozuměli, že se s nimi nežertuje, ač prve nic pro svou vysokomyslnost a zpouru svou žádnému neříkali ani se nekořili, teď však teprve počali prositi, aby hrdlům jich uškozeno nebylo, ruce spínajíce a Boha prosíce, nohami o zemi zapírali a za milost žádali.“ 

V této oboustranně vypjaté atmosféře byl k oknu jako první dostrkán Martinic. Následoval onen dialog s panenkou Marií, po kterém ohromení revolucionáři v okně zjistili, že pád přežil. Legenda, že dopad zmínila vysoká vrstva odpadků (v podstatě skládka) není úplně prokazatelná. Exekuce dopadla dobře i pro Slavatu, který se ale při pádu zranil na hlavě o římsu. A bezpečně dopadl i úředník dvorské kanceláře Filip Fabricius, kterého vyhodili také. 

Úředník měl podle svědků bezprostředně po pádu uprchnout směrem k Vltavě a pak z Prahy do Vídně. Martinic odvedl Slavatu do blízkého Lobkowického paláce, kde byl ošetřen a sám ještě téhož večera zmizel z Čech do Bavorska. 

V následujících dnech se překvapivě v Praze skoro nic nedělo. Stavovská opozice převzala uvolněné úřady, Thurn dokázal zajistit, aby se tak stalo v klidu a bez nepokojů a 26.5. byl císař oficiálně informován, že stavové pouze bránili vlast proti úředníkům a koruně zůstávají loajální. 

Všem však bylo jasné, že defenestrace nejvyšších císařských úředníků je vyhlášením války Habsburkům. Thurn dal dohromady armádu, se kterou vytáhl na jih Čech, tedy směrem na Vídeň. Pro svůj podnik ale po Evropě dokázal získat naprosto mizivou politickou podporu. Na pomoc mu z tehdejších Zemí koruny České přišlo pouze Slezsko, naopak Morava se rebelie proti Vídni účastnit odmítla. Dva tisíce žoldnéřů Thurnovi poslalo Savojsko, ale vojsko Arnošta z Mansfeldu se uvedlo především vypleněním západních Čech. 

9. listopadu 1618 došlo ke střetu s císařskou armádou, které naopak ochotně přišli na pomoc spojenci ze spolku Katolické ligy. 

Jejím protipólem byla Protestantská unie, sdružující 8 protestantských knížectví a 17 měst, převážně ze severní Evropy. Její lídr Fridrich Falcký přijal roku 1619 stavovskou nabídku na českou královskou korunu. Válka nabývala evropský rozměr. 

Koho vláda, toho víra 

Spory mezi katolíky a protestanty, které byly už od husitských válek dvě staletí nazpátek konstantou českého veřejného prostoru, se v šestnáctém století rozšířily i do zbytku Evropy, zejména do německy mluvících monarchií. Hlavní příčinou byla aktivita reformistického kazatele Martina Luthera, který na rozdíl od Jana Husa dokázal střet s církevními dogmaty nejen přežít, ale díky novince, knihtisku, své názory také velmi úspěšně šířit mezi lidmi. Jeho překlad Bible se stal základem moderní němčiny. 

Lidovější pojetí víry, které nabízel, dokázalo v řadě zemí zakořenit a stalo se skutečnou výzvou katolické tradici. 

Odpovědí byla vlna radikálního pokatoličťování, spojená zejména s aktivitou řádu zvaného Tovaryšstvo Ježíšovo. 

Druhá polovina šestnáctého století tak probíhala ve střetu těchto dvou trendů. Zásada „cuius regio, eius religio“ (koho vláda, toho víra) byla pouhým odkladem konečného utkání. S defenestrovanými pražskými funkcionáři mezi dva nepřátelské týmy padlo úvodní buly. 

„Válka česká“ měla v letech 1618 - 1620 podobu habsburského pokusu o pacifikaci povstání. Původně měla navrch vojska Thurnových povstalců, ale poté se Habsburkům podařilo získat na svou stranu několik sousedních zemí a boj na několika frontách byl nad síly stavů. 

Hra skončila 8. listopadu 1620 na pláni u dnešního pražského sídliště Petřiny. Král Fridrich Falcký uprchl ze země, stejně jako hrabě Thurn, který zde při překotném úprku před jistým trestem smrti dokonce zanechal svou manželku. Poté až do smrti cestoval po celé Evropě a snažil se dávat dohromady nepřátele Habsburků. 

A těch bylo docela dost. Zatímco v Praze byla válečná anabáze uzavřena popravou jeho kolegů a diktátem zvaným Obnovené zřízení zemské, v Evropě se válka teprve rozjížděla. Nakonec se jí bude říkat „třicetiletá“. 

„Teoreticky měli císařovi katoličtí souvěrci povinnost se sjednotit v odporu vůči novým herezím. Když ale byli postaveni před rozhodnutí, zda volit duchovní jednotu, nebo strategický zisk, vícero zvolilo druhou možnost,“ shrnul její průběh lapidárně klasik mezinárodních vztahů, profesor Henry Kissinger. 

Z přísně konfesní války se stala politická válka o vliv v Evropě, kde mnohé země stihly prostřídat hned několik válečných koalic. Ne každý zkrátka bral otázku víry tak fundamentálně, jako čeští stavové. Kissinger výslovně jmenuje Francii, která z války profitovala nejvíce, dirigována dokonalým oportunistou de Richelieau, který se k dovršení paradoxu chlubil svou církevní hodností kardinála. 

Jinde po Evropě ale na těch třicet let vzpomínali s hrůzou. Zejména v desítkách německých království a knížectví, která se díky své poloze stanou dvorkem pro bitky „velkých kluků“ s korunami. Habsburků, Francouzů, Švédů, Dánů, Španělů… 

Některé německé monarchie ztratí až 60 procent své populace a třeba ve městě Magdeburg roku 1648 z dvacetitisícové populace zbylo sto dvacet žen, dětí a starců. 

A to vše vykopla událost, která ač plánována byla výsledkem českého náboženského zápalu. Před patnácti lety napsal Jiří Žáček pozoruhodnou báseň „Má vlast“, kde se na tento zápal dívá překvapivě podobně jako Josef Pekař. 

„Ta země, která rodí kacíře,“ začíná hned v prvním verši. Dále si básník všímá, že tu „všechny cesty vedou k Bílé hoře“. Já bych dodal, že z Malostranského náměstí, kde se nachází palác Albrechta Smiřického, se na Bílou horu jde přes Hradčany. 

Takže nakonec Jiří Žáček shrnuje, že jsme „dědičná země kata Mydláře“ a politických procesů. 

Ale stavovští rebelové nebyli jediní Češi, kteří se významně zapsali do dějin této kruté války. Na straně katolíků v ní významnou roli sehraje český vojevůdce Albrecht z Valdštejna, výchovou protestant, který se na stranu císaře přidá vyloženě z kariérních důvodů. 

Mimořádný profesionál, o kterém se v čase jeho největších úspěchů bude říkat, že má moc větší než sám císař. V porobených Čechách za to získá rozsáhlé panství, zahrnující většinu severní poloviny země. Štěstí mu to nepřineslo, konce války se nedožil a zemřel rukou vraha. 

Kromě obrovského panství po něm zůstal i palác v Praze na Klárově. Dnes v tomto rozlehlém a impozantním komplexu sídlí český Senát. 

Jestlipak se tam někdo ze zákonodárců občas zamyslí, zda války rozpoutávají Valdštejnové, Thurnové, nebo Budovcové a Bořitové? 

Zdroje: Pekař Josef: O smyslu českých dějin, LEDA, 2013, Kissinger Henry: Uspořádání světa, Prostor, 2016, Kolektiv: Dějiny zemí Koruny České, Paseka, 1992, MacGregor Neil: Německo - vzpomínky jednoho národa, Argo, 2021, Envel.cz, Wikipedia

Vložil: Jakub Vosáhlo