Teď tě už systém neubrání aneb Seriály Iveta versus Bohéma. Svět Tomáše Koloce
22.05.2023
Foto: Se souhlasem Voyo
Popisek: Anna Fialová jako Iveta Bartošová ve filmovém seriálu Iveta
Ve své recenzi na minulou, první třídílnou řadu seriálu Iveta (která mimochodem vyšla na den přesně před rokem) jsem hodně kritizoval úlitby dnešním historickým stereotypům o minulém režimu, ale skončil jsem tím, že rozhodně žádám další pokračování. Tentokrát budu mnohem víc chválit, přestože jsem byl tvůrci seriálu vlastně obelstěn.
Obelstěn v čem? Myslel jsem si, že Iveta je na tom stejně jako nezávislé seriály jako Skoro na mizině nebo Liga mužské moudrosti, na jejichž pokračování jsme si museli počkat, protože další díly (jak bohužel zní zejména v případě kultury dost nesmyslné, leč v naší době neodbytné heslo) si na sebe musí vydělat. Jedna z věcí, která příznivce nezávislých děl, jako jsem já, k Ivetě přitáhla, byl právě dojem, že jde o projekt, který zápasí o svou existenci. V případě Ivety tomu tak není, ale jde o použití marketingu, který v poslední době používají některé globální produkce, co zjistily, že když se lidem určité téma dává po roce, je to ideální doba na hranici paměti a zapomnění, kdy se téma ještě chytá a zároveň každý „výroční výstup“ plně využije divácký potenciál, který by se při vypuštění najednou ztratil.
Dnes už vím, že jde o cílenou dramaturgii služby Voyo, ale vůbec mi to nevadí, dokonce mi připadá, že díla, která jsem z této „stáje“ viděl (Případ Roubal a Iveta), přestože podle filmografických údajů oba projekty nespojuje ani jediný společný tvůrce, pojí jakási „jiná chuť“ než obyčejně, vnitřní souvztažnost, kterou jsem nikde jinde nepocítil a kterou bych charakterizoval spojením velmi ostrého průkresu (pato)psychologie hlavních postav, u kterých každý empaticky naladěný člověk musí mít občas pocit sugestivního napojení, plus intenzivní dějinné napojenosti (která se ovšem už omezuje jen na lidi našeho 40+ a staršího věku, protože jsme ony časy zažili).
Musím konstatovat, že Iveta je už několikáté dílo po dlouhých letech plytkého úhoru, na němž je poznat, že autor (kterým je v tomto případě jedna osoba s režisérem, Michal Samir) sestudoval své historické téma do posledního šroubku. Což je ideální odrazový můstek k tomu nechtít si v látce ze skutečné historie vymýšlet chiméry typu neexistujících hlavních postav, kterými se vyznačovala díla typu seriálu Bohéma.
Michal Samir se v první řadě spojil s dědicem obou hlavních postav této řady Arturem Štaidlem, dal mu možnost zasahovat do scénáře a v mezním případě celý projekt i zastavit. To se vyplatilo nejen v tom, že z díla, jehož jedním z hlavním témat je bulvár a mediální kontroverze, zatím nepovstaly žádné procesy a mediální třenice, ale také v hloubce, v níž se dílo pohybuje. Je-li poradcem scenáristy díla, které vypráví o prvních letech určitého dítěte, samo toto dítě, které se zatím stalo dospělým, musí být zákonitě výsledek zcela jiný, než když dílo vzniká od stolu, kde za scenáristou z každé strany sedí jeden mediální marketér a křičí: Láduj tam bulvární témata!
Zatímco díly Bohémy byly založeny na dobových politických sloganech, díly Ivety jsou pojmenovány podle hrdinčiných písní (a děj Ivety je ilustrován jejími písněmi se symbolicky synchronními texty), a zatímco k Bohémě se potomci vyobrazených postav vyjadřovali ve vzrušených mediálních debatách, tvůrci Ivety sami oslovili přátele a svědky, aby se před kamerou vyjádřili, z čehož vznikl „píár“ doprovod seriálu. Pro člověka sociálního a zároveň neskrývaně „nostalgického“, jako jsem já, je pak milé, že některými respondenty doprovodného aparátu byli i techničtí tvůrci seriálu, jako třeba kostýmní návrhářka, která vypráví, jak vzala své fotky z dětství a mládí, které (tak jako hlavní hrdinka Iveta) strávila se svou sestrou, a návrhy oděvů pak tvořila podle nich.
S takovým základem solidnosti a očividné erudice, která se nedá strhnout k módně-jarmarečním nepředloženostem, je pak možné pustit se i do tak výbušného tématu, jako byl čas, který zpěvačka strávila po boku Romana Třísky, který byl později projednáván jako únos. Seriál, aniž by ztratil cokoli na poutavosti (možná právě naopak), odvypráví obě verze („unesené“ i „únosce“), aniž by se stavěl na tu či onu stranu, a pak – vyber si, diváku, kde je pravda: Tam či tam, anebo někde uprostřed? Jak je to osvobozující v době dnešního mediálního mainstreamu, který nám tlačí do hlavy jen jednu verzi odehrávající se reality, zatímco jakoukoli jinou, nebo i jen vyjádření kritické pochybnosti o oficiální verzi (k němuž je povinován každý fungující intelekt) začíná dokonce kriminalizovat…
Když jsem chodil na sociální akademii, během přednášek psychologie nám profesor Walter Chyle (který mimochodem, ač si jako sudetoněmecké dítě po válce prožil své, nikdy by nevyžadoval dnešní rituálně-populistické omluvy-modloslužby, v nichž oč méně je pravdy, o to víc je v nich mediální kalkulace) řekl větu, která ve mně utkvěla nadosmrti: „Román, který dobře a pravdivě zpracuje trauma, může být větším aktem léčby než psychoterapie.“
Kolik denně slyšíme značek-nálepek typu „ona byla hysterka, on ji držel“, nebo naopak „on byl děvkař a ona s ním trpěla“. Seriál Iveta tyto stereotypy s nesmírnou poctivostí k pravdě, estetičností i empatičností láme. Vidíme, že hlavní hrdinka má všechny známky deprivace dívky, které se nikdy nedostalo toho, po čem její citovost toužila (v tom je krystalickou nositelkou archetypu, který předtím nesla Božena Němcová nebo princezna Diana), zároveň je ale nacítěna i tematizována jistá citová bezednost, která k tomuto archetypu patří (Iveta v seriálu říká: „Svatba upírů, Dracula, pořád to tam mám“, Ladislav Š. se zase opakovaně vyjadřuje, že mu Iveta „pije krev“) a koneckonců i nepokrytý asertivní tah na bránu zpěvačky, která chtěla, aby partner-producent měl „ve své stáji jenom Karla a mě“.
Ladislav Štaidl je zase ukázán jako bonviván, který za všech okolností žije několik paralelních vztahů a chová se k Ivetě velmi asertivně (seriál z divákova pohledu dokonce nevylučuje výklad, že případ s únosem Ivety Romanem Třískou byl jakousi zkouškou Ivetiných reakcí), na druhou stranu Štaidl hrdinku vždy nakonec zachrání, a když si ona prosadí svou, že bude nadále vystupovat, otec ve své zásadě, že o dítě se nemají starat chůvy, ale rodiče (jak hluboce zdravý a pro dnešek netradiční pohled na tuto dobu a společnost!) nepovolí a stane se na čas tátou-mámou.
Seriál poprvé vytahuje na světlo i „otloukánka“ příběhu, sestru Ivanu, která vždy funguje jako pomoc v nouzi a kterou neúnosná popularita její sestry nakonec (vlastně celoživotně) vyhnala do zahraničí: „Neházejte to všechno na mě!“ Zde poprvé je naznačeno, že Ivana je vlastně varianta Ivety, která si ale ke své újmě nikdy dokázala vydefinovat: „To jsou věci, které se mi líbí, ale život po mně chce něco jiného.“
Výsostným archetypem je otec Karel Bartoš (který se podle mě časem stane životní rolí Miroslava Hanuše, jehož talent zatím neměl nikde jinde použití ve všech svých valérech), z něhož autor-režisér udělal jakéhosi „slepého starce Teiresia“, který je – ano – trochu slepý svou prostotou, s níž neví, že Vietnam není v Africe, ale jeho přirozená selská moudrost z něj dělá toho, kdo v antických hrách hleděl do budoucnosti, a jeho úlohou ve schématu hry byly věštby („Ta holka v tý Praze přijde o všechno!“). V případě postavy Karla Bartoše je archetyp dokonce doveden ještě dál. Nazývá očistný princip (který jsem výše popsal slovy Waltera Chyleho): „Když se člověk dívá do světla (tedy do pravdy), jako by se díval do minulosti (a prosvětloval ji)!“
Jistě, tragédii lze ponížit i na frašku, ale lze z ní i vystavět to nejvyšší, co na této zemi můžeme prožít: očistnou katarzi. Po dvou řadách už je vidět, že seriál Iveta na to má. Aniž by karikoval a bulvarizoval, popisuje dědičnost myšlení i sklonů. Otec Karel i dcera Iveta rádi pijí alkohol z téže broušené karafy a oba během hádek používají obrat: „Nechovej se ke mně jako k puberťákovi“, a už teď hádám, v jakých refrénech se v další řadě bude vracet Ivetina též velmi antická věta (která by pro zdravý vývoj dítěte vlastně nikdy zaznít neměla): „Ten muž, kterého jsem pořád hledala, je asi můj syn…“
Na to, abychom jako pozorní diváci pochopili, že autor-režisér se ve svém konceptu dotýká samotných základů dramatu, sice nepotřebujeme (od jeho asistenta Luboše) explicitně slyšet, že Ladislav Štaidl je Zeus a vidět ho ve scéně narozeninové slavnosti oblečeného v antické tóze, jak mu po boku stojí Karel Svoboda jako bůh Pan (bůh, který se po smrti své první milé proměnil ve vlastní stín, což byl tak trochu i příběh Svobodův…), a nepotřebujeme vidět antický profil řecké sochy před stejně ostře řezanou siluetou Ondřeje Brzobohatého v roli Ladislava Štaidla v zastřeně modrém osvětlení ve chvíli, kdy Iveta odešla z domu a spustila tím finále celé antické tragédie. Nepotřebujeme, ale to všechno (nejen tyto druhé a třetí plány) přeřazuje z běžné kategorie zábava plus šoubyznys do kategorie umění.
Abychom se ale vymanili z jednotvárných vod pochvalného pajánu. Není pravda, že by seriál občas neuklouzl do levnosti, která se podbízí dnešnímu chtěnému kánonu. Aby tvůrci charakterizovali Romana Třísku, vložili mu do úst větu „já bych na to moře taky vydělal, ale tak za dva roky“. V kontextu toho, jak plytce se jeho postava v seriálu chová, je jasný tvůrci chtěný divácký ozvuk (zejména ve vodách dnešní zlaté mládeže a pražské kavárny): Ježkovyvoči, to je sockovej lůzr, nedokáže vydělat ani na to móře…
Dost levná mi jako recenzentovi přijde i postava Ivetiny kamarádky, novinářky Gábi, která je v seriálu očividně hlavně proto, aby si dílo svým reálným zobrazením ostatních dělníků bulváru (mezi nimiž mimochodem exceluje zakladatel politického kabaretu RePublika Jan Josek Novák, jehož objevením pro kameru Michal Samir osvědčil své režisérské oko) nerozházelo celou mediální scénu. To vše ale vykupují věty, jako je výsostně symbolická replika Ladislava Štaidla: „Tohle je už tak východní, že kdyby to šlo ještě dál, tak to dojde přes Kamčatku až do Ameriky“, a zejména motto Štaidlova slovenského asistenta Luboše: „Teraz ťa už systém neubráni, každý je sám za seba.“
Tuhle větu bychom si měli zapamatovat, ať už antická hra, ve které dnes všichni žijeme, bude zítra, pozítří či za týden ještě procházet fází kolize, nebo už zcela otevřené krize.
Vložil: Tomáš Koloc