Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Na tváři masku světáka, v duši hořkost a žal aneb Jak si něžný harlekýn dal inzerát. Tajnosti slavných

19.05.2023
Na tváři masku světáka, v duši hořkost a žal aneb Jak si něžný harlekýn dal inzerát. Tajnosti slavných

Foto: Wikimedia – volné dílo

Popisek: Eduard Kohout před rokem 1931

VIDEO Romantika s rozervanou duší éra němého filmu ho tak znechutila, že kvůli tomu prošvihl hvězdný nástup v třicátých letech. A běda, když si ho někdo spletl s komikem Járou Kohoutem.

Říkával, že za jeho mládí se k divadlu nechodilo, ale utíkalo. On sám se definitivně upsal komediantskému řemeslu už v sedmnácti letech, když se přidal ke kočovné společnosti, a až neuvěřitelně zní informace, že poprvé stanul před filmovou kamerou v roce 1913. Legendární Eduard Kohout byl typickým představitelem generace, která dozrávala a postupně ztrácela iluze během první světové války. Vzdorný fanfarón, snažící se před okolním světem skrýt svoji rozervanou duši. Uznávaný teatrolog František Černý o něm kdysi prohlásil: „Velmi často se tento jeho hrdina snažil svou pravou tvář zakrýt maskou světáka, příjemného duchaplného a bezstarostného společníka, půvabného komedianta, herce života, harlekýna a šaška. Na dně jeho veseloherních postav byl vždy smutek, bolest, hořkost, nostalgie.“

 

Žena na rozcestí:

První dobrodružství

František Eduard Kohout se narodil 6. března 1889 v Českých Budějovicích jako druhé ze čtyř dětí truhláře a patřil ke generaci, která neměla ve zvyku poodhalovat veřejnosti své soukromí. O některé vzpomínky z mládí se podělil až ke konci života. Rodina se brzy přestěhovala do Plzně, kde Eduard navštěvoval s maminkou dětská divadelní představení. Učarovala mu pohádková a baladicky laděná divadelní hra Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška, a právě tehdy se prý rozhodl, že bude hercem. Dokonce jednou utekl s cirkusovou společností, jeho první velké dobrodružství ale trvalo pouze tři dny. Studovat začal na plzeňském reálném gymnáziu, kde přímo vynikal v hodinách českého jazyka. Současně navštěvoval i herecké kurzy profesora Jaroslava Hurta, herce a režiséra Národního divadla. Školu ale nedokončil, protože utekl za svým snem.

Angažmá na inzerát

I když to zní jako z románu, opravdu to bylo tak. Sedmnáctiletý Eduard si prostě dal inzerát, že hledá divadelní angažmá. A uspěl. Jeho první štací se stala divadelní společnost A. Šípkové v Čáslavi, pak prošel společnostmi Elišky Zöllnerové na Kladně, Josefa Tuttra a ředitelky Grossové. V roce 1909 se dostal díky kamarádovi Václavu Vydrovi staršímu do Městského divadla v Plzni, kterému tehdy šéfoval slavný Vendelín Budil. Tam si ho vyhlédl herec a režisér Jiří Steimar, který ho na podzim 1913 angažoval v pražském Intimním divadle na Smíchově. Po jediné sezóně nastoupil do Městského divadla na Královských Vinohradech a změna to byla osudová. Právě tam se setkal s režisérem Karlem Hugo Hilarem a po třech letech oba odešli do Národního divadla, nejprve na počátku dubna Kohout a vzápětí i Hilar. Původně ho Jaroslav Kvapil angažoval pro shakespearovské role, velmi brzy ale odhalil Kohoutovu univerzálnost.

 

Umřel nám pan Foerster:

Fenomenální Hamlet

Jeho herecký projev se vyvíjel z psychologického realismu přes impresionismus, expresionismus a civilismus až k věcnosti a tlumenosti, s využíváním všech výrazových prostředků. Výborně ovládal podmanivý, zvláštní hlas, dával naplno průchod své komediantské živelnosti, muzikálnosti i smyslu pro výtvarno. Ztvárňoval rozervané titány, lidské prosťáčky, tragické křehké romantiky i lyricky laděné komické postavy. Pod Hilarovým vedením vytříbil svůj herecký rejstřík a vyrostl ve vynikajícího umělce. Největší a nejtěžší úkol na něj čekal v roce 1926, když mu Hilar nabídl, aby převzal po Eduardu Vojanovi roli Hamleta. A výsledek byl fenomenální, vynesl mu obrovský úspěch, popularitu a uznání divadelní kritiky, která o něm psala jako o lyrikovi českého jeviště. Kolegové mu přezdívali herecký kníže z Kampy, mistr monologu či básník mezi herci. Byl romantik tělem i duší, zakládal si na dobré fyzické kondici a naprosto nesnášel, když si ho někdo spletl s komikem Járou Kohoutem.

Hvězdnou éru prošvihl

Hned po příchodu do Prahy v roce 1913 se objevil poprvé ve filmu, v raném pokusu Jiřího Steimara Pan profesor, nepřítel žen, v němž si mimo jiné zahrála i režisérova legendární manželka Anna Steimarová, dcera plzeňského divadelního ředitele Vendelína Budila. Pak si Eduard zahrál ještě v dalších němých filmech, většina se ale nedochovala. Výjimkou je milostná romance z roku 1928 Děvče z tabákové továrny, v němž ztvárnil svůdníka Anatola Rodena. Ke své postavě měl ale takový odpor, že pak několik let nechtěl o filmování ani slyšet. Tím ale propásl velkolepý start zvukového filmu a zrození zbožňovaných hvězd. Nejspíš právě proto film nevyužil jeho vynikající talent a nikdy nedostal hlavní roli. Před kameru se vrátil až v roce 1937 a hrál jen vedlejší a malé postavy, různé blázny, ztroskotance, světáky, barony či pány z lepší společnosti. Vždy ale byly mistrovsky zahrané a výrazné.

 

Ze života hmyzu:

Král vedlejších postav

Po osvobození pokračoval v kariéře v Národním divadle, s jehož činoherním souborem absolvoval v roce 1949 evropské turné. Oficiálně v něm působil do roku 1960, a pak jako host ještě několik let. Dál se pravidelně objevoval i v menších filmových rolích. Mimo jiné ztvárnil například císaře Ferdinanda V. v Krškově Revolučním roku 1848 a vydavatele Čestmíra Hlaváče v jeho životopisném snímku Mikoláš Aleš, Otakar Vávra mu zase svěřil postavu šlechtice Lefla z Lažan ve dvou dílech své slavné husitské trilogie Jan Hus a Proti všem. Pravidelně ho vídáme coby Bořitele III., krále Měsíční země, v nesmrtelné pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele. Nechyběl ani v roce 1968 coby židovský lékař Richard Bettelheim ve filmové adaptaci psychologického hororu Ladislava Fukse Spalovač mrtvol, který vynesl režisérovi Juraji Herzovi několik ocenění. Naposledy stanul před kamerou krátce před smrtí, v roce 1975, jako spolumajitel baru Conchita v kriminálce režiséra Vladimíra Čecha Akce v Istanbulu.

Cítil se nepotřebný

Velmi často spolupracoval s rozhlasem a od roku 1953 se pravidelně objevoval i na televizní obrazovce. Jeho podmanivý hlas se zachoval na mnoha zvukových nosičích, připomenout si ho můžeme například v animovaném filmu Jiřího Trnky z roku 1952 Staré pověsti české, k němuž namluvil komentář. Prvních významných ocenění se dočkal již za první republiky, v roce 1927 dostal první Státní cenu za Hamleta, druhou v roce 1935 za tvorbu z posledních let a v roce 1939 mu byla udělena Národní cena. Jeho umění si vážil i komunistický režim, v roce 1953 obdržel titul Zasloužilého umělce, v roce 1964 Řád práce a v roce 1968 titul Národního umělce. Přesto trpěl v posledních letech života pocity přebytečnosti a nepotřebnosti, protože už nemohl naplno hrát. Své vzpomínky na kolegy a role svěřil velmi čtivým pamětem Divadlo aneb Snář. Poprvé vyšly v roce 1975, dotisk o čtyři roky později a získal za ně Výroční cenu nakladatelství Odeon. Jeden z nejvýraznějších představitelů slavné předválečné generace herců Národního divadla Eduard Kohout zemřel 25. října 1976 v Praze a jako významný představitel české kultury byl pohřben na vyšehradském Slavíně.

(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Pražský pantheon, Supraphon, Národní divadlo, Národní divadlo moravskoslezské, Eduard Kohout: Divadlo aneb Snář, Divadlo na Vinohradech, Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci)

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská