Na tváři masku světáka, v duši hořkost a žal aneb Jak si něžný harlekýn dal inzerát. Tajnosti slavných
19.05.2023
Foto: Wikimedia – volné dílo
Popisek: Eduard Kohout před rokem 1931
VIDEO Romantika s rozervanou duší éra němého filmu ho tak znechutila, že kvůli tomu prošvihl hvězdný nástup v třicátých letech. A běda, když si ho někdo spletl s komikem Járou Kohoutem.
Říkával, že za jeho mládí se k divadlu nechodilo, ale utíkalo. On sám se definitivně upsal komediantskému řemeslu už v sedmnácti letech, když se přidal ke kočovné společnosti, a až neuvěřitelně zní informace, že poprvé stanul před filmovou kamerou v roce 1913. Legendární Eduard Kohout byl typickým představitelem generace, která dozrávala a postupně ztrácela iluze během první světové války. Vzdorný fanfarón, snažící se před okolním světem skrýt svoji rozervanou duši. Uznávaný teatrolog František Černý o něm kdysi prohlásil: „Velmi často se tento jeho hrdina snažil svou pravou tvář zakrýt maskou světáka, příjemného duchaplného a bezstarostného společníka, půvabného komedianta, herce života, harlekýna a šaška. Na dně jeho veseloherních postav byl vždy smutek, bolest, hořkost, nostalgie.“
Žena na rozcestí:
První dobrodružství
František Eduard Kohout se narodil 6. března 1889 v Českých Budějovicích jako druhé ze čtyř dětí truhláře a patřil ke generaci, která neměla ve zvyku poodhalovat veřejnosti své soukromí. O některé vzpomínky z mládí se podělil až ke konci života. Rodina se brzy přestěhovala do Plzně, kde Eduard navštěvoval s maminkou dětská divadelní představení. Učarovala mu pohádková a baladicky laděná divadelní hra Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška, a právě tehdy se prý rozhodl, že bude hercem. Dokonce jednou utekl s cirkusovou společností, jeho první velké dobrodružství ale trvalo pouze tři dny. Studovat začal na plzeňském reálném gymnáziu, kde přímo vynikal v hodinách českého jazyka. Současně navštěvoval i herecké kurzy profesora Jaroslava Hurta, herce a režiséra Národního divadla. Školu ale nedokončil, protože utekl za svým snem.
Angažmá na inzerát
I když to zní jako z románu, opravdu to bylo tak. Sedmnáctiletý Eduard si prostě dal inzerát, že hledá divadelní angažmá. A uspěl. Jeho první štací se stala divadelní společnost A. Šípkové v Čáslavi, pak prošel společnostmi Elišky Zöllnerové na Kladně, Josefa Tuttra a ředitelky Grossové. V roce 1909 se dostal díky kamarádovi Václavu Vydrovi staršímu do Městského divadla v Plzni, kterému tehdy šéfoval slavný Vendelín Budil. Tam si ho vyhlédl herec a režisér Jiří Steimar, který ho na podzim 1913 angažoval v pražském Intimním divadle na Smíchově. Po jediné sezóně nastoupil do Městského divadla na Královských Vinohradech a změna to byla osudová. Právě tam se setkal s režisérem Karlem Hugo Hilarem a po třech letech oba odešli do Národního divadla, nejprve na počátku dubna Kohout a vzápětí i Hilar. Původně ho Jaroslav Kvapil angažoval pro shakespearovské role, velmi brzy ale odhalil Kohoutovu univerzálnost.
Umřel nám pan Foerster:
Fenomenální Hamlet
Jeho herecký projev se vyvíjel z psychologického realismu přes impresionismus, expresionismus a civilismus až k věcnosti a tlumenosti, s využíváním všech výrazových prostředků. Výborně ovládal podmanivý, zvláštní hlas, dával naplno průchod své komediantské živelnosti, muzikálnosti i smyslu pro výtvarno. Ztvárňoval rozervané titány, lidské prosťáčky, tragické křehké romantiky i lyricky laděné komické postavy. Pod Hilarovým vedením vytříbil svůj herecký rejstřík a vyrostl ve vynikajícího umělce. Největší a nejtěžší úkol na něj čekal v roce 1926, když mu Hilar nabídl, aby převzal po Eduardu Vojanovi roli Hamleta. A výsledek byl fenomenální, vynesl mu obrovský úspěch, popularitu a uznání divadelní kritiky, která o něm psala jako o lyrikovi českého jeviště. Kolegové mu přezdívali herecký kníže z Kampy, mistr monologu či básník mezi herci. Byl romantik tělem i duší, zakládal si na dobré fyzické kondici a naprosto nesnášel, když si ho někdo spletl s komikem Járou Kohoutem.
Hvězdnou éru prošvihl
Hned po příchodu do Prahy v roce 1913 se objevil poprvé ve filmu, v raném pokusu Jiřího Steimara Pan profesor, nepřítel žen, v němž si mimo jiné zahrála i režisérova legendární manželka Anna Steimarová, dcera plzeňského divadelního ředitele Vendelína Budila. Pak si Eduard zahrál ještě v dalších němých filmech, většina se ale nedochovala. Výjimkou je milostná romance z roku 1928 Děvče z tabákové továrny, v němž ztvárnil svůdníka Anatola Rodena. Ke své postavě měl ale takový odpor, že pak několik let nechtěl o filmování ani slyšet. Tím ale propásl velkolepý start zvukového filmu a zrození zbožňovaných hvězd. Nejspíš právě proto film nevyužil jeho vynikající talent a nikdy nedostal hlavní roli. Před kameru se vrátil až v roce 1937 a hrál jen vedlejší a malé postavy, různé blázny, ztroskotance, světáky, barony či pány z lepší společnosti. Vždy ale byly mistrovsky zahrané a výrazné.
Ze života hmyzu:
Král vedlejších postav
Po osvobození pokračoval v kariéře v Národním divadle, s jehož činoherním souborem absolvoval v roce 1949 evropské turné. Oficiálně v něm působil do roku 1960, a pak jako host ještě několik let. Dál se pravidelně objevoval i v menších filmových rolích. Mimo jiné ztvárnil například císaře Ferdinanda V. v Krškově Revolučním roku 1848 a vydavatele Čestmíra Hlaváče v jeho životopisném snímku Mikoláš Aleš, Otakar Vávra mu zase svěřil postavu šlechtice Lefla z Lažan ve dvou dílech své slavné husitské trilogie Jan Hus a Proti všem. Pravidelně ho vídáme coby Bořitele III., krále Měsíční země, v nesmrtelné pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele. Nechyběl ani v roce 1968 coby židovský lékař Richard Bettelheim ve filmové adaptaci psychologického hororu Ladislava Fukse Spalovač mrtvol, který vynesl režisérovi Juraji Herzovi několik ocenění. Naposledy stanul před kamerou krátce před smrtí, v roce 1975, jako spolumajitel baru Conchita v kriminálce režiséra Vladimíra Čecha Akce v Istanbulu.
Cítil se nepotřebný
Velmi často spolupracoval s rozhlasem a od roku 1953 se pravidelně objevoval i na televizní obrazovce. Jeho podmanivý hlas se zachoval na mnoha zvukových nosičích, připomenout si ho můžeme například v animovaném filmu Jiřího Trnky z roku 1952 Staré pověsti české, k němuž namluvil komentář. Prvních významných ocenění se dočkal již za první republiky, v roce 1927 dostal první Státní cenu za Hamleta, druhou v roce 1935 za tvorbu z posledních let a v roce 1939 mu byla udělena Národní cena. Jeho umění si vážil i komunistický režim, v roce 1953 obdržel titul Zasloužilého umělce, v roce 1964 Řád práce a v roce 1968 titul Národního umělce. Přesto trpěl v posledních letech života pocity přebytečnosti a nepotřebnosti, protože už nemohl naplno hrát. Své vzpomínky na kolegy a role svěřil velmi čtivým pamětem Divadlo aneb Snář. Poprvé vyšly v roce 1975, dotisk o čtyři roky později a získal za ně Výroční cenu nakladatelství Odeon. Jeden z nejvýraznějších představitelů slavné předválečné generace herců Národního divadla Eduard Kohout zemřel 25. října 1976 v Praze a jako významný představitel české kultury byl pohřben na vyšehradském Slavíně.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Pražský pantheon, Supraphon, Národní divadlo, Národní divadlo moravskoslezské, Eduard Kohout: Divadlo aneb Snář, Divadlo na Vinohradech, Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci)
Vložil: Adina Janovská