Mluví hlava státu česky? Líp, než ta naše. Vše nejlepší, Norodome Sihamoni. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Úřadu vlády ČR

Popisek: Kambodžský král Norodom Sihamoni v Praze

Na korunovaci Karla III. byli minulou sobotu pozváni zástupci všech států světa kromě spojenců v současné ukrajinské válce Ruska, Běloruska a Íránu, ale také kromě zástupce Afghánistánu, kde vládne (kdysi americkými i britskými kabinety podporovaný) Talibán, Barmy (kde předloni armáda svrhla demokraticky zvolenou vládu), nicméně i Sýrie a Venezuely (kde sice vládnou ti, kdo byli zvoleni, ale nejsou po chuti Spojenému království ani Spojeným státům). Jinak přijeli skoro všichni pozvaní: hosté z Arménie, Kazachstánu a Turkmenistánu měli co dělat, aby to z Westminsteru za tři dny stihli na ochoz Kremlu na oslavu konce druhé světové války. Vládnoucí monarchové světa přijeli úplně všichni. Až na jednoho – toho, který umí česky a právě včera mu bylo 70.

Historie novodobého kambodžského království je dost podobná té české a dost podobně bourá zažité stereotypy: stejně jako příběh včerejšího jubilanta, který v době, kdy šlechta byla v tehdejší ČSSR non grata, přijel do této komunistické země strávit dětství žáka, o němž se vědělo, že se ve své vlasti může stát králem. (Dokonce příběh nijak netajený: v roce 1967 o něm Vladimír Sís, režisér slavných filmů Piknik nebo Balada pro banditu, natočil dokument Jiný malý princ.)

Musíme ale začít rychlým úvodem do místa a času: První království v Kambodži bylo založeno v roce 68 po Kristu a na svém vrcholu bylo v 10. – 13. století, kdy zde byl postaven známý největší náboženský komplex na světě Angkor Vat, který je i na kambodžské vlajce. Postupně ale malá Kambodža stále víc podléhala sousednímu Thajsku a Vietnamu (paralela Česko versus Německo a císařské Rakousko je nabíledni), takže na rozdíl od svých sousedů docela uvítala francouzskou koloniální nadvládu, která ve svých državách nepřipouštěla velké lokální války.

Po intermezzu japonské okupace získala Kambodža v roce 1953 od Francie poměrně mírovou cestou nezávislost hlavně díky mladému Norodomu Sihanukovi (1922 – 2012), který se jako devatenáctiletý stal králem v krizové době japonské okupace, načež se v roce 1955 symbolického titulu vzdal, aby mohl naplno vést svou stranu, kterou založil ve chvíli samostatnosti, a která vyhrála volby, takže bylo spíš záhodno, aby byl aktivním politikem coby premiér, než reprezentativní figurou jako král (srovnejte s úlohou frustrovaného mlčícího Karla III.). Na rozdíl od svých královských kolegů ze sousedního Thajska nebyl Sihanuk příznivcem místní diktatury s podporou USA ani třenic mezi podobně orientovanými jihovietnamskými vůdci se severovietnamskými komunisty během francouzsko-vietnamské (1955 – 1959) a americko-vietnamské války (1959 – 1975), zvlášť když výboje všech jmenovaných států přesahovaly na jeho území. Jeho ideál státu byl podobný jako u raného dalajlámy: nazval jej „buddhistickým socialismem“…

Jeho syn, dnešní král Norodom Sihamoni, jehož se týká tento text, se narodil v roce 1953 pár dní před vyhlášením samostatnosti země a od dětství jevil múzické sklony. Protože se jeho otec z tisícileté nechuti k nadvládě Thajska a Vietnamu a koneckonců i díky svému sociálnímu pohledu odmítl stát účastníkem válek, které v regionu vedly Spojené státy, musel logicky hledat spojenectví na druhé straně: ve východním bloku – a nejlepší umělecké školy byly v Praze. Devítiletý Sihamoni (po matce tak trochu francouzský Korsičan: Sihamoni znamená khmérsky „syn Monique“) přijel v roce 1962 na osobní pozvání prezidenta Novotného do Prahy, kde začal chodit do obyčejné 3. třídy ZDŠ Majakovského (ano, tehdy u nás i následníci trůnů museli chodit do normálních státních škol s vyučovacím jazykem českým), v letech 1967 - 1971 studoval na státní konzervatoři klavír a balet, odkud přešel na AMU, kde v roce 1975 absolvoval v syntetické kombinaci tance, hudby a divadla.

Už v době přechodu ze ZŠ na SŠ navíc vystupoval v televizní inscenaci legendární opery Brundibár, která byla za války inscenována k odvrácení pozornosti vystupujících terezínských židovských dětí od faktu, že žijí v ghettu a čekají na transport do koncentračního tábora. To ovšem už Sihamoni nebydlel na velvyslanectví, ale v rodině ředitelky své první české základní školy Anny Huječkové. Byl i užitečným členem její rodiny; protože se naučil bezvadně česky a zamiloval si i českou literaturu, připravoval jejího syna dokonce k maturitě z češtiny.

Z velvyslanectví Kambodže se musel vystěhovat, protože během léčení jeho otce v Paříži se moci v zemi chopil opoziční generál Lon Nol, který započal genocidu proti (ani ne tak komunistické, ale spíš zvěrstva v sousedním Vietnamu odmítající) vietnamské menšině v Kambodži. Jeho vláda dopadla, jak se v takových případech většinou stává: obrovským nárůstem sympatií lidu k jednotkám Rudých Khmérů, kteří Lol Nona vyhnali do exilu – na americkou Havaj. Z exilu v čínském Pekingu se naopak do vlasti vrátil neutrální titul „hlava státu“ nesoucí otec Sihanuk, který vyhnání generála-pučisty uvítal, aniž tušil, co přichází s jeho nástupci.

Diktátor Pol Pot královskou rodinu internoval v domácím vězení a v zemi zrušil veškeré soukromé vlastnictví (nikdo nesměl mít soukromé ani vlastní šaty) i rodiny, všichni museli být ve stejnokrojích, partneři byli přidělování státní mocí, „já“ se muselo říkat „my“, děti své rodiče nazývali „strýčku“ a „teto“, zatímco ostatní dospělé „otče“ a „matko“. Jediná povolená práce byla na polích, rybolov či sběr rostlin byl trestán, za nošení brýlí byl trest smrti. Pol Pot šel mnohem dál, než klasický režim v zemích socialismu sovětského typu (kde bylo zakázáno „jen“ vlastnit živnosti a podniky), ba i Mao Ce-tung v Číně se svou „kulturní revolucí“: zrušil tisk a všechny informace, nikdo se nesměl zajímat ani o to, kdo ve státě vládne, konkrétní jména nesměla být lidem známá.

Počet obyvatel Kambodže umučených Pol Potovým režimem byl nakonec mezi třetinou a polovinou všech obyvatel osmimilionového státu. Dnešní král Norodom Sihamoni, který v roce 1976 po absolutoriu přijel do Kambodže (pozván falešným telegramem od rodičů, který poslal Pol Pot) byl též zařazen do čety, která pracovala na poli a až po pohrůžce jeho otce, že odstoupí z funkce formální hlavy státu, byl princ propuštěn a mohl žít se svou internovanou rodinou. (Možná si během svého „totální nasazení“ vzpomněl, jak hrál v dětství v Praze dítě, určené pro koncentrák…)

Okupace země v roce 1979 sousedním Vietnamem (který se po válce USA sjednotil pod vládou komunistů, nicméně byl standardním východně-blokovým režimem svou organizací podobným spíše tehdejším zemím východní Evropy než tehdejší ultralevicové Číně) a zavedení běžného režimu, který by se dal nazval jako tržní s prvky socialismu, přijala Kambodža jako vysvobození, ačkoli bojůvky Rudých Khmérů v zemi zůstaly. Podporovány USA i Čínou, která měla od roku 1971 k USA blíže než k SSSR. (To se pak nedivte, že král nechce jezdit na korunovaci do země nejbližšího amerického spojence – navíc s dějinnou zkušeností, že cesty hlavy státu do zahraničí někdy doma způsobily převrat. Nicméně spolu se svou matkou poslal Karlovi III. Britskému blahopřejný dopis.) V roce 1991 se do země z druhého exilu (kam mohla odejít až po příchodu Vietnamců) vrátila královská rodina a v roce 1993, po 23 letech neexistence této funkce, se Norodom Sihanuk (otec) opět posadil na trůn.

Norodom Sihamoni (syn) byl po osvobození země sousedním Vietnamem v roce 1979 propuštěn a téměř dvacet let byl hlavou úspěšné pařížské taneční skupiny „Ballet Deva“, přičemž od nástupu svého otce na trůn se stal velvyslancem své země při UNESCO v Paříži (tutéž funkci v letech 1948 – 49 vykonával za ČSR Adolf Hoffmeister, autor libreta k Brundibárovi, první opeře, v níž kdysi malý Sihamoni hrál). Po 11 letech nové vlády jeho otec odstoupil a (přestože měl několik starších dětí, i synů) za svého nástupce si vyvolil právě syna Sihamoniho.

Zřejmě i díky společným zájmům. Otec Sihanuk byl v soukromí hudební skladatel a filmový režisér, což byl obor, který Sihamoni studoval po odchodu z Prahy v letech 1975 – 6 v Pchjongjangu v Severní Koreji. (Ta byla před pádem bloku – stejně jako Vietnam – na rozdíl ode dneška více méně také „standardní východní zemí“, o jejíchž tehdejších poměrech psal ve svém cestopisu Malý atlas mého srdce poeticky i miláček českých čtenářů František Nepil. Sovětský svaz si od smrti Stalina jak známo hlídal, aby mu země neutíkaly příliš daleko do „pravicové“ demokracie, ale ani do ultralevice. Proto se ostatně už chruščovovský SSSR odpoutal od maoistické Číny a proto dostal i posthočiminovský Vietnam zelenou, aby svrhl režim bláznivého ultrakomunisty Pol Pota v Kambodži.)

Tož tak. Kambodža (stejně jako Meiningenské knížectví v Německu, které se pod vládou Jiřího II. mezi lety 1866 – 1914 stalo nejvýznamnějším divadelním státem světa, a Černá Hora, která totéž prožila s literárním knížetem Petrem II. Njegošem 1830 - 1851) se v roce 2004 už podruhé stala královstvím, které vede umělec. Tentokrát tak trochu i český umělec. Nejen tanečník, hudebník, divadelník a filmař, ale také literát. Vím to od jeho „adoptivní matky“ Anny Huječkové, která se účastnila schůzek české šlechty, na něž jsem chodíval a kde jsem ji poslouchal, jak čte e-maily od svého „adoptivního syna“, psané češtinou, kterou můžete slyšet v audiovizuální ukázce jeho projevu při přebírání čestného doktorátu na své alma mater, pražské AMU.

Nevím, jakou češtinu si zachoval absolvent stejné školy, na níž byl zapsán i současný český prezident Petr Pavel (Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně), tedy současný prezident Mosambiku Felipe Nyusi, ale absolvent téže školy jako Václav Havel (Akademie múzických umění v Praze) král Norodom Sihamoni, ji má opravdu výbornou, stejně jako vztah k české kultuře a k české etapě svého života, o níž se mnohokrát vyslovil jako o té nejlepší.

I proto mám na závěr ke včerejším sedmdesátým narozeninám pro hlavu Země jasmínů malý dárek: blahopřání od jeho skutečného spolužáka ze střední školy (se kterým se na Konzervatoři Jaroslava Ježka opravdu sešli): fejetonisty Krajských listů Jaromíra Janáka:

„S Petrem Hapkou jsme kdysi, oba stejně neznámí a chudí, seděli na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka v malé šatničce ve třetím patře, která nám sloužila spíš jako kuřárna, a vyvolávali jsme duchy. Činnost to velmi intelektuální a vyčerpávající. Někdo zaklepal. Mohutným hlasem jsme zařvali: Dále! Za dveřmi stál náš droboučký asijský spolužák z baletní třídy a nesl nám dvě žluté limonády. Co se s tím taháš? zeptali jsme se. Abyste měli radost! odpověděl bezchybnou češtinou kamarád Sihamoni. Obávám se, že ta laskavost a úslužnost z něj nevymizela, i když je z něj už skoro dvacet let Jeho Veličenstvo Norodom IV., král všech Kambodžanů. Přeju mu všechno nejlepší!“

Zdroje: Země světa, Wikipedia, BBC, rozhovory s Annou Huječkovou a Jaromírem Janákem

Vložil: Tomáš Koloc