Snad každá škola má minimálně jednoho učitele. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Žák třídy II. E, osmiletý Ondřej Suchý (ten jediný s kravatou)

Ona ta věta, kterou jsem napsal někdy v roce 1976, měla pokračování: Snad každá škola má minimálně jednoho učitele, kterého mají žáci rádi ještě jinak než jako pedagoga. V dnešní době mně připadalo vtipné ponechat z té věty jen první půlku. Nicméně pokud chci v době, kdy se pomalu blíží konec školního roku, pokračovat v původní myšlence, že vzpomínka na oblíbeného učitele provází člověka po celý život, vracím se k větě celé.

Kolikrát jsem si už vzpomněl například na učitele matematiky v učňovské škole bytové výroby na Žižkově, který mi s oblibou říkával: „Sušenkááá, dávejte pozóóór! Víte přece moc dobře, že při vyučování zastávám metóóódu Komenský-Frištenský!"

Dnešní Album výjimečně vyplňuji několika svými kreslenými vtipy, souvisejícími se školou. Tento je první.

Příhoda, kterou vám tu chci vyprávět, je o jiném učiteli. Neučil zrovna mě, ale vyprávěli mi ji kdysi kamarádi na nějakém večírku. A vyprávěli mi ji právě proto, že šlo o učitele, na kte­rého všichni rádi vzpomínali. Tento učitel matematiky patřil do kategorie lidí, takzvaných hračičků. Měl ve zvyku během výkladu stále něco dělat s ruka­ma. Obvykle držel nějakou učební pomůcku, a tu obracel, kroutil, přendával z ruky do ruky. Někdy prý chodil po třídě s velkým kružítkem, jehož jedno rameno (se špičatým koncem) s oblibou nečekaně vymršťoval proti nepozorným žákům, a tímto způsobem je bleskově vyvolával k tabuli. Jednou si přinesl na ho­dinu geometrie velký školní trojúhelník. Začal výklad, a on procházel řadami lavic, pochopitelně s trojúhel­níkem v ruce. Látku vykládal strhujícím způsobem. Tak strhujícím, že úplně zapomněl, co s trojúhelníkem dělá. Co s ním dělal? Během řeči jím mimoděk pro­strčil hlavu. Vykládal dál a teprve po delší chvíli si všiml, že trojúhelník má na krku. Výklad nepřerušil, naopak se snažil pokračovat klidně dál. Začal však nenápadně kroutit hlavou a zkoušet, jak by nepozorovaně pomůcku z krku sundal. A tady vznikl problém. Ať dělal, co dělal, trojúhelník jakoby byl najednou menší než jeho hlava. To už viditelně znervózněl. Znovu a znovu zkoušel hlavou různé po­zice, zatímco jej žáci pozorně poslouchali a dělali, jako by si jeho „nehody“ vůbec nevšimli. Nu - jak to do­padlo... Chudák pan učitel byl stále nervóznější, už ani neměl o čem dál povídat, a tak nakonec, když byla situace naprosto beznadějná, řekl žákům, že si náhle vzpomněl na něco důležitého, co si musí ury­chleně vyřídit ve sborovně, a s trojúhelníkem na krku kvapně vyšel ze třídy ven.

- - -

Kolik je na světě učitelů matematiky a dalších mož­ných předmětů, a kolikrát si na ně jejich bývalí žáci v životě ještě vzpomenou! Takové vzpomínky se vybavují nejlépe právě ve společnosti někdejších spolu­žáků, ať už při náhodném, či organizovaném setkání. Vybavují se přezdívky učitelů (jména už hůř), vzpomíná se na spoustu rozličných legrácek, recesí a příhod. Je ale zajímavé, že obyčejně o tom, o čem by mohla třeba jen zmínka padnout, o tom se nikdy nemluví. Ne, není v tom žádný úmysl. Prostě to nikoho nenapadne. Pan učitel s trojúhelníkem na krku byl hračička, neši­ka, pozorovat ho při vyučování byla velká psina. Vypráví se historka, pamětníci se mlátí smíchy, směje se technik, lékař, účetní, archi­tekt, montér, právník. Jak by mohli zapomenout na učitele s trojúhel­níkem! Ten k němu chodil tři roky, ten jenom dva. Všichni už dospěli, vyučení, dostudo­vaní, někteří ženatí, otcové dětí, dokonce už i dědkové s vnoučaty.

Toho pana učitele, jehož příhodě jsem se zasmál a možná teď i někteří z vás, jsem nikdy nepoznal. Přesto si ho vážím. Kdysi jsem poznal pár lidí, které dobře učil matematice.

Svět lidí jsem v dobách, kdy se v novinách ještě tiskly kreslené vtipy, přetransponoval do světa hlodavců, tedy především myší. Čtenáře bavily, a tak jsem byl myším věrný přes dvacet let. Závěrem tedy ještě dva…

Vložil: Ondřej Suchý