Proč jsem Chcimír, a ne Chciválek. Svět Tomáše Koloce
komentář
13.05.2023
Foto: Tomáš Koloc
Popisek: Šeříky, symbol konce druhé světové války
Ačkoli jsem toho v minulých letech k druhé světové válce a jejímu konci napsal až dost, chtěl jsem letos psát zase. I když jsem, coby víkendový „směnař“, na svátek Dne vítězství, toto pondělí 8. května, neměl v Krajských listech svůj den, redakce mi nabídla možnost vzít si otvírací text. To jsem ale s díky odmítl i proto, že u nás vlastně světová válka (tedy ta druhá) měla svůj definitivní konec až 12. května – jehož výročí bylo teprve včera.
Všichni naši osvoboditelé
Okupace u nás byla jednou z nejdelších. První německé (a s nimi tehdy i polské a maďarské) okupační armády vstoupily na území Československa v jeho pohraničí už 1. října 1938, v Praze pak byli poslední němečtí ostřelovači odzbrojeni až 9. května, nicméně poslední bojující německá jednotka ve Slivici u Příbrami přestala bojovat 11. a kapitulovala až 12. května 1945.
Během let války odboj ze vzduchu podporovaly britské a sovětské letky. Demarkační linie, která se zastavila na linii Karlovy Vary-Rokycany-Písek-Český Krumlov, ačkoli od té chvíle šlo o hranici okupačních zón velmocí, neplatila zdaleka jen pro americkou a sovětskou armádu. Na západě od ní (v americké zóně) belgická armáda sama osvobodila Tachov a Stříbro, zatímco s osvobozením Holýšova, kde byla pobočka koncentračního tábora Flossenburg, Belgičanům pomáhala polská Svatokřižská brigáda, složená z antifašistů a zároveň antikomunistů, kteří se odmítli zařadit jak do prosovětské Polské lidové armády, tak do protisovětské Polské zemské armády. Na východ od ní (v sovětské zóně) 1733 měst a obcí (od východočeského Havlíčkova Brodu až po středoslovenské Brezno) sólově osvobodila rumunská armáda, zatímco 14 měst a obcí na severu a ve středu Čech (včetně Rumburka a Štětí) Polská lidová armáda. (Dotaz na okraj: Viděli jste za posledních 78 let při oslavách někde vlát rumunské, polské a belgické vlajky?)
Na osvobození Prahy měla kromě přeběhnuvšího protektorátního Vládního vojska Čech a Moravy i přeběhnuvší 1. pěší divize ROA (vlasovců) pod velením generála Buňačenka (vrchní velitel Vlasov ve skutečnosti pomoc Čechům odmítl). Celý zbytek ČSR pak osvobodila Rudá armáda, která na území prvorepublikového Československa bojovala už od září 1944 s 1. československým armádním sborem generála Svobody. Doposud jsem hovořil jen o pravidelných jednotkách, ale nikdo neví, jak by to s vítězstvím dopadlo bez partyzánů (k nimž se postupem času připojili uprchlíci z koncentračních a zajateckých táborů všech možných národností včetně protinožců z Nového Zélandu, ba i zběhové z německé armády), civilních rozhlasáků, železničářů, tramvajáků, pošťáků a vůbec odbojářů nejrůznějších povolání.
Život z války
Válka byla dlouhá a tvořila životní osudy. Maminka mého kamaráda Honzy se zrodila, když jeho dědeček (kterému jeho spolubojovník během květnového povstání omylem prostřelil plíci) utekl jednou na noc z nemocnice, a aby si dokázal, že ještě žije, zplodil doma Honzovu maminku, která ale rozhodně nebyla jediným dítětem, o jehož životě rozhodla válka. Zpěvák Josef Laufer a odborář Richard Falbr se narodili jako děti vojáků československé zahraniční armády a španělských matek. Zpěvák Miroslav Žbirka, politici John Bok a Jan Kavan, zpěvačka Jana Lewitová a fyzioterapeutka Helena Lewitová se narodili jako děti vojáků československé zahraniční armády ve Velké Británii a britských matek. Religionista Ivan Štampach a zpěvák Vladimír Mišík přišli na svět jako synové amerických vojáků, osvobozujících Plzeň, a Češek. Kytarista Štěpán Rak je synem člena a členky Rudé armády, kteří hned po osvobození Prahy dostali rozkaz vrátit se okamžitě do SSSR, a novorozence, který nebyl schopný převozu, se ujala česká rodina. Richarda Tesaříka rodiče, příslušníci Svobodova 1. československého armádního sboru, podle vlastních slov pozdějšího zakladatele skupiny Yo Yo Band zplodili po frontové svatbě v tanku.
Režisér a scenárista Jindřich Mann se narodil jako syn polskožidovského spisovatele Ludvíka Aškenazyho, který vstoupil do československé zahraniční armády v Haliči a došel s ní až do Prahy, a Leonie Mannové, jejíž otec, německý spisovatel Heinrich Mann, k nám utekl před válkou před Hitlerem, pak odešel do USA a rodinu nechal v Praze. Podobný osud měl scenárista a zakladatel televize Nova Vladimír Železný, který se zrodil jako dítě polskožidovského vojáka československé zahraniční armády v SSSR a ruské matky. Stejným způsobem (z nebezpečí smrti v gulagu, kam byli před válkou zavíráni všichni ilegální imigranti do SSSR, se dostal vstupem do Svobodovy armády) do naší země doputoval i otec divadelníka Arnošta Goldflama, židovský uprchlík původem z Rakouska.
Podobné jsou příběhy potomků obětí německých pracovních a vyhlazovacích lágrů a dalších forem genocidy. Herečka Uršula Kluková se narodila ze vztahu Rusky a Rumuna, totálně nasazených u hranic Protektorátu Čechy a Morava, herečka Dana Syslová zase skrze lásku totálně nasazených Češky a Francouze. Jejich kolegové Tomáš Töpfer a Táňa Fischerová zase ze svazků lidí, kteří se seznámili během společného věznění v terezínském ghettu a koncentračním táboře Osvětim. Ekonom Valtr Komárek a politolog Alexandr Tomský byli dětmi rodičů, kteří holocaust nepřežili, proto vyrostli v českých křesťanských rodinách.
Několikrát vyznamenaný český knihkupec Vratislav Ebr byl těsně po narození odebrán matce Františce Sívkové. Jeho narození, na které německé okupační orgány čekaly, jí prodloužilo život. Byla totiž sestrou Josefa Valčíka, jednoho z atentátníků na Reinharda Heydricha, a jako taková byla jako všichni dospělí příbuzní atentátníka určena k smrti. Jejího novorozeného syna (jehož přesné datum narození se dodnes nepodařilo zjistit!) se po její oddálené popravě ujala bibliofilsky založená rodina Ebrova…
Za neke je rat – rat, za neke je rat – brat
Ne, to není rusky, ale srbochorvatsky: „Pro někoho je válka válka, pro někoho je válka bratr.“ Bosenské přísloví… Ještě pro naši „silnou“ generaci, narozenou v sedmdesátých letech (alespoň pro toho z ní, kdo měl oči otevřené), nebyla světová válka něčím abstraktním. Na tribunách slavností osvobození 9. května se objevovali váleční veteráni bez nohou a rukou. Jednoho z nich, jezdícího na primitivním vozíku, který poháněl převodem z bicyklu na ruční ovládání, jsem denně potkával v naší vsi a mohl jsem si s ním povídat.
Během našeho dětství v letech osmdesátých bylo Německo podle svých okupačních zón stále rozděleno na dva státy, a i Berlín měl až do roku 1990 čtyři okupačně-sektorové vojenské hlavy: na západě americkou, britskou a francouzskou, na východě do roku 1962 sovětskou (například v letech 1953-56 jí byl osvoboditel Německa ukrajinské národnosti Pjotr Dibrova), a poté německou, ale stále to byl voják. Obecní úřady se (také až do roku 1990) na paměť protiněmeckého povstání v roce 1945 jmenovaly Národní výbor. Výuka dějepisu byla i v té době silně zcenzurovaná, jedno se však zdůrazňovalo: V boji proti nacismu se za druhé světové války spojily tak odlišné síly, jako Sovětský svaz, Spojené státy, Velká Británie, Francie, čínští komunisté (kteří po válce založili dnešní pevninskou ČLR) i čínští národovci (kteří po válce založili dnešní nezávislý Tchaj-wan). Dnes je tomu skoro už těžko uvěřit.
Jistě, i za našeho dětství spolu Sovětský svaz a Spojené státy pod různými falešnými vlajkami bojovaly v Afghánistánu či v Nikaragui, ale od prvního setkání USA-SSSR na nejvyšší úrovni v roce 1967 v Glassboro (které mimochodem zorganizoval československý diplomat Miroslav Polreich) neustále pokračovaly ve sbližování a v likvidaci zbraní hromadného ničení. Symbolem mého dětství za Michaila Gorbačova, který se stal miláčkem obyvatel západního světa, se stal pozdrav Míru zdar! a dvě ptačí siluety, horizontálně spojená křídla ve tvaru dvou n, jak si je od nás dětí vypůjčily knížky nakladatelství s ptačím jménem Albatros (mezi nimiž vynikaly světoznámé příhody Pana Tau, v kterých cestoval městy na obou stranách železné opony, kam přinášel něhu a poezii) a Picassova holubice míru, kterou jsme každý rok nově vystřihovali z bílého čtvrtkového papíru.
Proto se mi musí odpustit, že mými hrdiny dodnes nejsou generálové, ale členové ruských mírových skupin, jako Rospartizan nebo Svaz výborů matek ruských vojáků či Ukrajinské mírové hnutí, ale i jednotlivé osobnosti, prosazující přes ohromný protitlak mír na obou stranách. Třeba zpěváci Alla Pugačovová, Roger Waters a Jaromír Nohavica, herečky Čulpan Chamatovová, ale i hlavy demokratického světa, které se dosud přihlásily jako míroví zprostředkovatelé, což byli dosud americký podnikatel Elon Musk, izraelský premiér Naftali Bennett, švýcarský prezident Ignazio Cassis, maďarský premiér Viktor Orbán, mexický prezident Andrés López, indický premiér Naréndra Módí, brazilský prezident Luis da Silva a v neposlední řadě také Jorge Bergoglio, tedy vatikánský papež František. Jako člověk, který ještě zažil dohasínající uhlíky čtyřicet let zažehnané druhé světové války a nechce se dožít té třetí, se proto modlím za záměry těch, kdo chtějí mír, a ne za záměry těch, pro které je válka bratr.
Zdroj: Seznam.cz, Aktuálně.cz
Vložil: Tomáš Koloc