Dvojitý výbuch v Národním divadle aneb Jardo, ty vole, co tady děláš? Sobota Jaromíra Janáka
komentář
13.05.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Opera, královna hudby
Jako člověk, který se celý život živil zpíváním v muzikálech, operetách a operách, můžu dosvědčit, že Rigoletto je pěkná opera Giuseppe Verdiho s překrásnou hudbou a trochu připitomělým dějem, i když libreto po mnoha peripetiích napsal podle činohry Victora Huga význačný libretista Piave. Dávají ho teď na jedné ze scén Národního divadla, v pražské Státní opeře, a na příkladu této nové inscenace Rigoletta bych chtěl shrnout jakousi příručku bezpečnosti – prostě souhrn toho, na co si nepřipravený návštěvník v dnešním divadle musí dát pozor.
Abyste pochopili, co vám chci sdělit, na začátek musíte vydržet „spoiler“, týkající se děje. V divadle se říká „to Rigoletto“, ale nenechte se mýlit, hrdinou opery je šašek na dvoře zhýralého mantovského vévody. On ten Rigoletto, ač kladná postava, je s charakterem také dost na štíru, jenže má dceru Gildu, kterou miluje a ukrývá ji doma. Dívka se ve svých asi osmnácti letech tatínka Rigoletta dost překvapivě ptá, kdo je její matka a jak se vlastně jmenují, což je, vzhledem k jejímu věku, zajímavá otázka.
Dívku si ale vyhlédne mantovský zhýralec a unese ji Rigolettovi před nosem, přičemž šašek mu pomáhá, protože mu zavázali oči a nebožák neví, kde je. Dodají ji vévodovi do postele, a tam se děje to, co zhýralci s dívkami, které nevědí, jak se jmenují, obvykle dělají. Rigoletto přísahá svému chlebodárci pomstu a objedná si jeho vraždu, kterou má provést nájemný vrah, který je po ruce, s pomocí své sestry Maddaleny. Té se vévoda líbí, a tak přemluví brášku, aby zabil někoho jiného a dal ho v pytli Rigolettovi, který si to jako na potvoru do krčmy, kde má dojít k aktu, s Gildou právě přihasí. Gilda je chvilku sama, a tak ji zabijí, dají do pytle a předají Rigolettovi, který zazpívá vítěznou árii, a pak z pytle zaslechne vzdech a zjistí, že nechal zabít svou dceru. Ještě spolu chvilku zpívají, a pak říční proud, protože krčma, kde došlo k vraždě, je u vody, odnáší tělo dívky do dáli, vévoda zpívá v krčmě: „Ó jak je měnivé…“, Rigoletto zazpívá, že je prokletý, a konec.
Tuhle operu asi někde viděla geniální režisérka, ověnčená cenami, jak mi řekli v televizi, kde operu dávali v přímém přenosu z pražské Státní opery, scény Národního divadla, dříve samostatné scény, předtím Smetanova divadla, dříve Opery 5. května, dříve Deutsche Oper. Režisérka pochopila, že Verdi byl hlupák, který nerozuměl divadlu, a libretista také, a že opeře musí pomoct. A pustila se do díla. Libreto kupodivu nechala tak, jak bylo. Rigoletto byl původně hrbatý, to ale změnila a šašek má místo hrbu na obličeji ekzém, na kterém nosí masku jako Fantom opery, a postupně masku sundá a namaže si na obličej mast bílé barvy a v tom dohraje představení. Sice se o něm dál zpívá, že má hrb, který v opeře nemá, ale to je drobnost.
Scéna je postavena z trubek, po kterých pěvci podle svých možností a váhových kategorií lezou, a nad tím svítí občas blikající neonové nápisy, které začnou zvlášť významně blikat v závěru opery, kdy je bouřka, aby se lépe vraždilo. Pánové ze sboru, přestože choreograf jim přikázal při zpěvu poskakovat z nohy na nohu, což virtuózně dělají, zpívají skvěle. Sólisté jsou velmi dobří, baryton Rigoletto, původem z Islandu, zpíval až do prvního kiksu s velikým nasazením, ale potom už dobře, zhýralý mantovský tenor z Číny byl také moc dobrý a naprosto skvělá byla Gilda Olgy Jelínkové, přestože paní režisérka jí všemožně komplikovala život.
Genialita paní režisérky nejvíce zazářila v závěru. V divadle bylo asi málo vody, a tak se vražda Gildy místo u řeky stala u silnice vedle krčmy a místo loďky tam stálo blikající auto, a tak nebohou Gildu v pytli umístili za šera na zadní sedadlo. Rigoletto vytáhl polomrtvou Gildu i s pytlem na asfalt a z auta se zadními dveřmi vytrácela tmou podivná postava s napřaženýma rukama, aby se o něco na jevišti nepraštila. Podle mě to byl technik, který se tam zapomněl. (Něco podobného se mi kdysi stalo při Hubičce, tam jako Podloudník jsem se při náhlé tmě zapomněl v lese, a když se rozsvítilo, mne můj pan profesor z konzervatoře Jankovský, který přišel jako Lukáš odzpívat árii, oslovil překvapeně: „Jardo, ty vole, co tady děláš?“)
Ale zpět k Rigolettovi: Šašek, který měl místo hrbu ekzém, přetřený bílou mastí, rozepnul zip, povytáhl Gildu z pytle a zazpíval italsky, že je proklet, vlezl do auta, předtím otevřel kapotu nad motorem, všechno to vybouchlo a shořelo, jeviště se zbarvilo do červena a byl konec. To všechno uvedla paní režisérka slovy: „Soustředili jsme se na titulní postavu Rigoletta, který je pronásledován tajemstvím své minulosti. To jej přivedlo ke službě znuděné, amorální a dekadentní mužské společnosti, v níž se hroutí všechny hodnoty.“
Shrnutí: Ještě před covidem, někdy na přelomu tisíciletí, nám kulturu napadl virus jménem dekonstrukce, který na rozdíl od covidu divadla nezavřel, ale nakazil skoro všechny inscenace ve všech divadlech, kromě některých režisérů, co jsou proti tomuto viru imunní. (Patřil k nim kupodivu Martin Stropnický, který v letech 2003-12 vedl Divadlo na Vinohradech, ale teď už je bohužel zpět v zahraniční politice a celý národ o něm ví leda to, že se rozvádí s Veronikou Žilkovou.) Divákům s vkusem ještě „ze staré školy“, kteří si v souvislosti s touto pandemií nechtějí prudce zhoršit svůj zdravotní stav, se tedy návštěva divadel nedoporučuje – s výjimkou oper. V jejich případě totiž mohou použít jednoduchý fígl: zavřít oči a jen poslouchat hudbu a zpěv. Na rozdíl od knih, které se dnes už přepisují, a na rozdíl od většiny činoherních inscenací, kde se ve jménu „geniálních inscenací“ převracejí naruby celé hry, operní partitury a libreta zatím ještě nikdo nezměnil.
Vložil: Jaromír Janák