Na úspěch si musela počkat, pak ale hravě strčila do kapsy i Pištěka či Marvana. Tajnosti slavných
10.05.2023
Foto: Se svolením Národní filmový archiv (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Marie Nademlejnská jako písařka v komedii z roku 1939 o souboji generací Teď zas my
FOTO / VIDEO Její tvář zná snad každý, přinejmenším z historického dramatu Kladivo na čarodějnice. Navenek vždy solidní až upjatá, pod důstojností jemně probleskoval smysl pro humor. Nikdy však nesklouzla k laciné karikatuře.
Vysoká, extrémně štíhlá, s výrazným smyslem pro charakterní herectví, přestože měla zpočátku o své kariéře zcela jinou představu. Pokud se její jméno objeví, zpravidla s konstatováním, že patří k nejtajemnějším českým herečkám. Přestože si zahrála v téměř osmdesáti filmech, sebemenší informace o jejím soukromí jsou téměř k nenalezení. Skvělá herečka, zpěvačka a tanečnice Marie Nademlejnská si navzdory svému mistrovství a talentu musela na první stálé divadelní angažmá počkat skoro čtyřicet let a film jí otevřel brány dokořán až po druhé světové válce.
Hotel Modrá hvězda:
Malá tanečnice
Narodila se 27. června 1896 v Praze do rodiny, v níž především zněla hudba. Její otec Josef Nademlejnský byl dlouholetým členem orchestru Vinohradského divadla, v němž působil rovněž jako archivář. O dva roky později přišel na svět ještě bratr Antonín Maria, který mimo jiné doprovázel na klavír při vystoupeních mimo divadlo legendární pěvkyni Emu Destinnovou. Jako divadelní kapelník a sbormistr působil mimo jiné v pražském rozhlasovém orchestru a v Městských divadlech pražských, skládal doprovodnou hudbu k činohrám a filmům, operety a různé populární písničky. Není divu, že Marie stála na jevišti odmalička, když ve Vinohradském divadle potřebovali obsadit dětskou roli, byla prostě po ruce. Nadšeně hrála s ochotníky a od dvanácti let už tančila ve sboru Vinohradského divadla. Pak ho ale režisér Karel Hugo Hilar definitivně proměnil v činoherní scénu, a tak Marie, která mnohem víc tíhla k operetě, hledala uplatnění jinde.
Dlouhé čekání
Není ani známo, zda herectví studovala, nebo vycházela jen z nabytých zkušeností, talent jí ale rozhodně nechyběl. Díky tomu získala první profesionální angažmá v roce 1920 ve Vinohradské zpěvohře, v níž vystupovala tři sezony. V té době už zřejmě byla provdána za pražského advokáta Karla Ettela. V roce 1923 přešla do Švandova divadla na Smíchově, čímž se na dlouhá léta se svým operetním snem rozloučila. Postupně prošla soubory smíchovské Arény, Intimního divadla a Jiráskova divadla ve Vršovicích, na podzim roku 1934 se představila publiku i v legendárním Osvobozeném divadle. Po jediné sezoně ale odešla, protože konečně dostala nabídku stálého angažmá, na kterou dlouhá léta čekala. Zakotvila ve Vinohradském divadle, jehož jeviště dobře znala z dětství. A teprve v roce 1948 se konečně mohla vrátit k svému snu z mládí na scéně Hudebního divadla Karlín, z nějž po deseti letech oficiálně odešla do důchodu.
Sousedka ve filmové adaptaci knihy Karla Čapka Povídky z jedné a druhé kapsy, kterou natočil v roce 1947 režisér Martin Frič
V společnosti hvězd
Svět filmu si jí povšiml už v němé éře, poprvé se představila divákům jako manželka velkostatkáře Hampla v komedii režiséra Svatopluka Innemanna z roku 1929 Neviňátka. A hned se ocitla v té nejlepší společnosti, ve filmu zářila celá plejáda tehdy populárních komiků a kabaretiérů, od Ference Futuristy přes Járu Kohouta po Emana Fialu. Výraznější roli jí ale nabídl teprve v roce 1937 Hugo Haas ve filmové adaptaci dramatu Karla Čapka Bílá nemoc, v níž ztvárnila matku druhého asistenta. A brzy se jí hrnula jedna nabídka za druhou, režiséři se o ni začali tak přetahovat, že byla vytíženější než třeba vyhlášený workoholik Theodor Pištěk či Jaroslav Marvan. Jen v roce 1939 si zahrála v sedmi filmech, od rodinné komedie se skvělou Věrou Ferbasovou v hlavní roli Venoušek a Stázička přes romantickou komedii Paní Morálka kráčí městem, v níž mimořádná Růžena Šlemrová bravurně vystihla maloměšťácké pokrytectví, po úspěšnou hudební romanci se Zdenkou Sulanovou Lízino štěstí. I když pro Marii zbyly jen vedlejší role, vždy v nich byla nepřehlédnutelná.
Téměř na roztrhání
O práci neměla nouzi ani během válečných let, zahrála si například hospodyni v hororové komedii Martina Friče Tetička či slečnu Fafejtovou, majitelku hotelu Merkur, v jeho nestárnoucí komedii s Natašou Gollovou a Oldřichem Novým Hotel Modrá hvězda. Výraznější příležitost, postavu Filomeny, jí nabídl v roce 1944 režisér František Čáp ve venkovském dramatu Děvčica z Beskyd. V poválečné znárodněné kinematografii se Marie konečně zařadila k nejobsazovanějším herečkám a dočkala se i výraznějších příležitostí. Hlavní ženskou postavu jí konečně nabídl v roce 1946 Václav Wasserman ve válečném dramatu Nadlidé, mimo jiné si ale zahrála i v Hostinci U kamenného stolu, v nesmrtelné historické komedii v hlavní dvojroli s Janem Werichem Císařův pekař a pekařův císař, ve dvou dílech Vávrovy husitské trilogie Jan Hus a Proti všem či v jeho filmové adaptaci stejnojmenného románu Jana Otčenáška Občan Brych. A režisér Vávra jí v roce 1969 také nadělil jednu z jejích nejvýraznějších hrdinek, která se stala její poslední, kořenářku Davidku v dramatu Kladivo na čarodějnice. Osvědčená představitelka vedlejších postav Marie Nademlejnská zemřela 24. ledna 1974 v Praze.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Divadlo na Vinohradech, Encyklopedie českého filmu, Pražský den)
Vložil: Adina Janovská