Na silnici do Prášil aneb Na cestě z 19. do 21. století. Album Ondřeje Suchého

V lednu roku 2010 skončil po osmnácti letech zábavný týdeník Padesátník, který jsem připravoval a uváděl každou neděli v Českém rozhlase na stanici Praha. Po celá léta byla jeho závěrečnou znělkou melodie, kterou jsem našel v jedné hudební směsi hitů z padesátých let, v podání orchestru Karla Vlacha. Byla to instrumentální verze písničky, kterou si v roce 1957 zpívalo celé Československo. Jmenovala se Cestářská a během let 1957-58 se stala nejprodávanější písní na gramofonových deskách, prodalo se jich tenkrát 167 727 kusů! (V statistice prodeje desek v letech 1949-1965 se pak s počtem 273 030 kusů dostala na 6. místo.) V roce svého vzniku předehnala Cestářská (anebo prostě Cestář, jak se jí říkalo častěji) největší šlágry té doby, jako byly Tina Marie, Příběh naší lásky, Arrivederci Roma, O Cangaceiro, Příliš mlád, Krokodýlí slzy či Lavička v jasmínu.

Zpěvák, hudebník, vedoucí skupiny Cestáři, povoláním právník Jiří Straka. Muž, který písničku upravil a se svým souborem proslavil.

K historii písničky jsem dodatečně po letech dohledal, že ve francouzské verzi byli Cestáři pokaždé na jiné silnici. Původně u Damville západně od Paříže, dnes se zpívá o Louviers severozápadně od Paříže, u nás jsou to Prášily, což je obec v okrese Klatovy, kde žije 146 obyvatel a rozlohou je největší obcí v České republice, která není městem. Tohle všechno jsem ovšem v devadesátých létech nevěděl, a tak jsem v Padesátníku požádal posluchače, kteří něco o písničce a jejím interpretu ví, aby mi napsali a pomohli v pátrání. Čekalo mě překvapení, přicházel jeden dopis za druhým. Nejcennější byl pro mě ten od tehdy posledního žijícího člena Cestářů a zároveň jejich kronikáře, Karla Kuttmana. Napsal mi:

„Jiří Straka byl především výborným hudebníkem, ovládal klávesové nástroje (piano, harmoniku, elektrofonické varhany), byl dobrým aranžérem, ovládal hudební teorii. Znal jsem se s ním od mládí a hráli jsme spolu doma v bytech, jen tak pro radost (já hrál na saxofon a klarinet). V roce 1941 jsme spolu založili malý hudební soubor: piano, saxofon a klarinet, harmonika, kytara, basa a bicí nástroje. Bylo to za války, za německé okupace, a tak jsme vystupovali spíš na soukromých akcích a někdy pro nějaký podnik. Hrálo se jen k poslechu, tanec byl tehdy zakázán. Náš repertoár sestával ze skladeb tehdejších českých autorů a také známých amerických šlágrů, které se ovšem nesměly hrát. Tyto zákazy jsme obcházeli tím, že jsme jim dávali české názvy a české texty. Tak to dělaly konečně i ostatní soubory.

Po skončení války nastaly pro plzeňské hudební soubory pravé muzikantské žně. V Plzni byli Američané, otevřely se kavárny, restaurace, taneční sály, hrálo a tančilo se i na ulicích. Byla to éra swingové muziky a náš soubor dokazoval, že i v malém obsazení se dá dělat slušná hudba. Byli jsme amatérským souborem, každý z nás měl své povolání. Po roce 1948 musel mít každý amatérský soubor, který chtěl vystupovat veřejně, svého takzvaného zřizovatele. Obvykle to byl závodní výbor ROH nějakého podniku. A protože dr. Straka pracoval jako podnikový právník u Státních silnic, staly se Státní silnice naším zřizovatelem. Naše činnost byla velmi bohatá a brzy jsme se stali v Západočeském kraji velmi známým souborem. Tehdy byly populární estrády – pořady hudby, zpěvu, mluveného slova, scének, kouzelníků atd. Složili jsme u Krajského podniku pro film, koncerty a estrády kvalifikační zkoušky a stali se poloprofesionálním souborem.

A jak to bylo se vznikem písně o cestáři? Někdy v roce 1955 předala manželka známého plzeňského herce Zdeňka Kryzánka Jiřímu Strakovi papír s primitivním, neúplným notovým záznamem písně o cestáři. Nikdo nevěděl, ani ona sama, kde k záznamu přišla a nikdy se nám to také nepodařilo zjistit. Jedině to, že text pochází z knížky Zpěvy sladké Francie, kterou z francouzštiny přeložil Hanuš Jelínek a která obsahuje přes sto pikantních a veselých francouzských písniček z 15. až 18. století. Cestář je lidová píseň z 18. století a původní text zněl: ‚…na silnici do Damville…‘ Tady zapracovala naše autocenzura, protože jsme se obávali, že nám tehdejší cenzoři, a v Plzni byli obzvlášť horliví (!), nepovolí hrát píseň, která pochází ze země za železnou oponou. A tak jsme si vymysleli Prášily, ono se to rýmovalo a v písničce to už zůstalo. Jiří Straka ji upravil pro náš soubor, a protože jsme byli souborem Státních silnic, začali jsme ji hrát na podnikových večírcích opravdovým cestářům.

V Plzni existovalo veřejné nahrávací studio, které využívali především rodiče k nahrávání básniček, písniček či přáníček dětí k narozeninám nebo jmeninám dědečkovi, babičce, atd. Nahrávky byly lisovány na skleněné gramofonové desky. V tomto studiu jsme pořídili první nahrávku Cestáře, která se pak prodávala zájemcům na zmíněných skleněných deskách. Byl o ni ohromný zájem. Odtud se dostala do různých jiných podniků, do plzeňského rozhlasu a stala se hymnou plzeňského zimního stadionu, kde se hrála v přestávkách každého hokejového utkání. Hráli jsme Cestáře i na estrádách a tak se stal populární i za hranicemi západočeského kraje. Nakonec nás pozvala tehdejší firma Supraphon k nahrávce gramofonové desky do Prahy, a tato nahrávka se pak stala nejprodávanější gramodeskou roku. To je tedy celá historie o vzniku písně Cestář.“

Etiketa gramofonové desky z roku 1957

„Jinak byl náš repertoár pestrý, jako bylo pestré i naše publikum. Celý repertoár upravoval, nacvičoval a řídil Jiří Straka. Hráli jsme i několik vlastních skladeb, avšak žádná píseň z našeho repertoáru už nedosáhla popularity písně o cestáři.

Jiří Straka byl veselý a společenský člověk, měl rád lidi a byl velmi oblíben. Přestože povoláním právník, jeho velkým životním koníčkem byla hudba, které věnoval všechen svůj čas. Soubor Cestáři existoval čtyřicet let, jeho členové zestárli, někteří zemřeli a v roce 1980 jeho činnost pomalu končila. Jen Jiří Straka neskončil. S herci plzeňského divadla účinkoval dál v estrádním pořadu, s kterým jezdili po celém západočeském kraji. Jednou jsem se ho zeptal, jak dlouho chce ještě hrát. Řekl mi, že do té doby, dokud udrží harmoniku v rukou a dokud vydrží sedět na stoličce u piána. Své slovo dodržel. V roce 1985 těžce onemocněl, stal se nepohyblivým a byl upoután na lůžko. Přesto si ještě občas dokázal i na lůžku zahrát na malé elektrofonické varhany, jen tak, pro sebe a pro přátele, kteří ho navštěvovali. V roce 1986 Jiří Straka, dobrý kamarád a výborný muzikant, zemřel.“

Překvapení, které najdete na YouTube: V roce 1980 si Cestáře zazpívali francouzsko-česky slavný francouzský herec a zpěvák Jean-Pierre Cassel s Helenou Vondráčkovou. (Jean-Pierre Cassel byl u nás známý z několika filmů, natočených v letech šedesátých a sedmdesátých. Oceňován byl jeho král Louis XIII. ve filmech Tři mušketýři a Tři mušketýři 2, z let 1973-74.)

O posledních dnech Jiřího Straky mě podrobně informoval ještě také Jiří Miegl, někdejší sólista operety Divadla J. K. Tyla v Plzni, známý z plzeňského rozhlasu jako zpěvák lidových písní, který tam dlouhá léta uváděl pořady Hrají a zpívají Plzeňáci, Hrajeme na přání či Cesty za folklórem: „Jako jeho přítel (absolvoval jsem desítky vystoupení s jeho souborem jako konferenciér a zpěvák), jsem se o Jirku ‚staral‘ až do jeho neveselého konce. JUDr. Jiří Straka zemřel opuštěn 9. července 1986 ve věku 64 let. Výborný muzikant, a hlavně dobrý člověk…“

Cestářskou u nás později zpívala řada populárních zpěváků. V roce 1973 ji (pod názvem Cestář) nazpíval v Supraphonu na desky Josef Zíma, pamětníci pak vzpomínají, že ji na repertoáru měli také například Josef Bek a Milan Chladil. Dodnes lze texty, noty a akordy k písničce najít na Internetu a dodnes zní tu a tam při lidových sešlostech. A kdo chce, může si text, upravený Jiřím Strakou, přečíst na závěr i zde:

 Skupina Cestáři v plné sestavě