O romském muzikantovi, moudřejším než tisíc úředníků. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
06.05.2023
Foto: Hans Štembera
Popisek: Vlak, ilustrační obrázek
Jezděte vlakem, užijete si pohodlí, zažijete dobrodružství, a ještě absolvujete ukázkovou lekci, jak dobře použitá národní soudržnost může za pár minut vyřešit případ, kterého kdyby se chopila státní správa, ještě za deset let ho řeší mezinárodní soud v Haagu.
Ve vidině třídního sjezdu v rodném městě jako ze Šrámkova Měsíce nad řekou nebo alespoň Hubačových Nezralých malin jsem si už ráno během cesty do práce koupil na hlavním nádraží v Praze lístek do Poděbrad, což mě večer oprávnilo k tomu, abych sešel ze Žižkova rovnou do nového podchodu, a za pár kroků byl na šestém nástupišti, kde jsem s pocitem cestujícího Orient expresem nastoupil do Hradečanu via město krále Jiřího. Pěkný čistý vlak si to plynule kalil až do Nymburka, na ono památné nádraží, o kterém v opilosti mluvil Haškův feldkurát Katz, když žádal, aby mu sundali brusle, neb zde musí přestoupit. Většina z nás tu ale nepřestoupila, nýbrž zůstala ve vlaku, který se znovu rozjel. Vzápětí to cuklo, znovu jsme zastavili a stáli.
Když po nějaké době kuřáci vylezli ven na násep, aby si užili dobrodiní cigárka, vystoupil jsem taky – jen tak ze zvědavosti.
„Proč to nejede?“ zeptal jsem se přicházející průvodčí.
Konduktérka obrátila oči v sloup.
„Na kolejích sedí ožralá C…..a a nechce se hnout,“ oznámila. „Už tam jde výpravčí.“
Zvědavost mi nedala a šel jsem se podívat. Snědší dáma, postavou připomínající zpěvačku Věru Bílou, seděla v kolejišti, v jedné ruce petku s neznámým obsahem, v druhé dýmajícího špačka, a tvářila se spokojeně.
„Já na ni nesmím šáhnout, to bych jí porušil soukromí,“ oznámil zoufalý výpravčí a žmoulal v ruce červenou služební čepici. „Už jsem volal pro policajty.“
Byli tam za chvilku, přiběhli tři a za nimi se šoural těžkooděnec v plné zbroji. Na rozdíl od jejich kolegů, které jsem potkal tuhle na demonstraci, ale jejich velitel vyhořele prohlásil: „Helejte, s tím my nic neuděláme, když ta bába sedí na kolejích, tak se musí volat drážní úřad.“
„Neříkejte jí bába, je to občanka jako vy,“ napomenula ho nervózně jedna korektní dáma, přestože i jí už došly všechny cigarety a kouřila filtr.
„Za jak dlouho z toho úřadu přijedou?“ hlesl jsem.
„To voni pojedou z Prahy tak hodinku, možná dýl,“ spočítal to napomenutý policista.
Příjemné chvíle, prožité v poděbradské restauraci se spolužáky z gymnázia, odplouvaly do dáli. Hlouček bezradných zodpovědných rozpačitě přešlapoval. Potom je ale odstrčil drobný pán, také trochu snědý, který předtím ve vedlejším kupé našeho „Orientexpresu“ preludoval na kytaru orientální melodie. Stoupl si nad dámu na kolejích a rezolutně ji požádal:
„Džandrebul! Vstávaj, lebo ti ju pleskněm až vezmeš druhú o tú glajzu.“
Krev není voda. Potřebná na kolejích vstala, pošla o kousek dál, opřela se o zeď bývalé výtopny, načež si zapálila marlborku, kterou jí za odměnu podal náš mediátor. Výpravčí zapískal, kuřáci zahodili nedopalky, naskákali jsme do vlaku a hnali si to do Poděbrad.
Když jsem za tři hodiny projížděl Nymburkem zpět do Prahy, viděl jsem auto drážní inspekce, která právě přijížděla řešit nahlášený případ.
Vložil: Jaromír Janák