Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tajemné setkání a děsuplná předpověď aneb Co jsem zažila v klinické smrti. Záhady života

30.04.2023
Tajemné setkání a děsuplná předpověď aneb Co jsem zažila v klinické smrti. Záhady života

Foto: Pixabay

Popisek: Odcházení - ilustrační foto

Dana Gibalová z Olomouce je v současné době v důchodu a my vás dnes seznámíme s jejím pozoruhodným příběhem, který uvedla v dokumentárním filmu Dalibora Stacha Vše o životě po životě.

V roce 1988, po porodu mé třetí, nejmladší dcery, se v mém životě stalo něco zvláštního. Bylo mi 28 let. Tenkrát v porodnici jsem byla na pokoji s jednou mladou paní, která stejně jako já porodila holčičku. Bohužel se jí nedařilo dcerku kojit, a tak jsem se nabídla, že jí s tím pomohu. Kojila jsem tedy dvě děti, ovšem nikdo mi neřekl, že to bude pro mé tělo extrémně vyčerpávající a že bych měla hodně pít. Podle mne ani sami lékaři tenkrát nevěděli, jaká rizika to s sebou nese.

Prosím, pomozte mi někdo

Asi po dvou až třech dnech kojení dvou dětí jsem začala mít vyšší teplotu a začínalo mi být dost špatně. Prosila jsem ošetřující personál, aby mi dal alespoň nějaké prášky, které by mi ulevily, ale bezvýsledně. Sestry mi řekly, že pro mne nemohou nic udělat a že si mám počkat na lékaře, jestli mi léky předepíše. Jenže žádný doktor nebyl k dispozici, a tak mne sestřičky nechaly celý den až do večera bez jakékoliv pomoci. Hodiny ubíhaly a já na pomoc zvenčí čekala jako na smilování. Jenže ani pak zdravotníci na nic zvláštního nepřišli, ošetřující lékař pouze konstatoval, že mě ráno pošle na rentgen. To bylo všechno.

Verše plné lásky

Bylo mi čím dál hůř a začala jsem si s jistotou uvědomovat, že ze mne pomalu, ale jistě vyprchává život. Celý další následující den jsem se snažila svůj zhoršující se zdravotní stav nějak překonat sama, jenže to bylo silnější než já. Jen jsem ležela a každá následující minuta pro mě znamenala ohromné vnitřní utrpení… Připadala jsem si jako zvíře, odsouzené k pomalému umírání. A pak se najednou ve mě něco otevřelo a moje myšlenky začaly být veršované. Verše byly tak nádherné, plné lásky, že jsem se začala usmívat. Byly plné naděje, porozumění a filozofických vhledů do samotné existence. Neměla jsem ale sílu si je někam zapsat.

Až o mnoho let později jsem se dozvěděla, že lidé, kteří se v změněném stavu vědomí napojí na Stvořitele, vždy hovoří ve verších. Ale o tom jsem tehdy neměla ani tušení, ani o tom, že začínám umírat. Jednalo se o velice zvláštní, řekla bych až nadpřirozeně krásný stav, v němž čas plynul úplně jiným způsobem, pokud vůbec nějak plynul. Zatímco mému tělu bylo hůř a hůř, moje duše se od něj začala odpojovat.

Ošetřující personál na můj zhoršující se stav stále nijak nereagoval a nikomu nebylo divné, že se celý den nedokážu ani pohnout, ležím schovaná pod dekou a nekomunikuji. Pamatuji si pak už jen několik následujících okamžiků. Když na mne mluvila sestra a já už nebyla schopna jediného slova. Pak si vybavuji primářku z chirurgie, kterou ke mně povolali, když už bylo jasné, že se děje se mnou něco vážného. Dávala mi různé otázky: „Vzala jste si nějaké prášky?“ Jen jsem nesouhlasně kroutila hlavou. „Bolí vás něco?“ Taky ne. A pak přišla zásadní věta, kterou jsem slyšela už jen zdálky. „Co vám je?“ Odpověděla jsem tiše z posledních sil: „Já už tady nechci být. Už mám všeho dost…“ A v ten moment jsem opustila realitu a přede mnou se otevřela úplně jiná sféra.

Vítej doma, Dano

Lidé, kteří prožili klinickou smrt, občas popisují, že pod sebou spatřili své fyzické tělo. Můj případ to ale nebyl… Moje vědomí přestalo mít hranice a najednou se rozšířilo tak, že jsem všechno kolem sebe vnímala zřetelněji, než kdy dřív. Ocitla jsem se v tunelu, který vypadal jako tmavá chodba, připomínající kulatou trubku. Letěla jsem ke světlu a po stranách tunelu postávaly skupinky lidí. Jsem si jistá, že na sobě měli barevné oblečení. Nebyly to černobílé přízraky nějakých duchů, pro mne byli naprosto živí a reální. A mezi nimi jsem bezpečně poznala svého zesnulého manžela. Zemřel před pěti lety, když mi bylo třiadvacet let. I když jsem neznala totožnost většiny z nich, měla jsem pocit, že jsou mi všichni ti lidé nějak blízcí. Usmívali se na mne, a i když nemluvili, z výrazů jejich tváří bylo zřejmé, že mě vítají a že jsou připraveni mne doprovázet.

Za oponou tajemství života a smrti

Na konci tunelu jsem viděla zářivé světlo, které mne k sobě mocně přitahovalo. Já k němu letěla a toužila jsem se do něj dostat co nejdřív. Chtěla jsem s ním splynout v jedno, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Pak se mé vědomí ocitlo v nádherném, nekonečném prostoru, kde bylo nepopsatelně krásné čisté světlo a příjemné teplo. Popravdě vám lépe to, co jsem tam viděla a cítila, vyjádřit nedovedu. Bylo to nadpozemsky dokonalé, slova mi k tomu nestačí, protože k vyjádření toho, co člověk spatří na hranici smrti, neexistují. Cítila jsem tam bezpodmínečnou lásku, tak silnou, že jsem neměla nejmenší touhu vracet se zpátky. Víte, v této rovině člověk vnímá úplně jinak než tady. Řekla bych instinktivně.

Do konce svých dnů nezapomenu na ten pocit, který tam mimosmyslově dokonale rezonoval s celou mou bytostí. V této sféře zkrátka víte, co je správné a co ne. Silně vnímáte, že člověk nesmí žádným svým činem, slovem, a dokonce ani myšlenkou ubližovat druhým, vše musí být odpuštěno a že každá lidská bytost si zaslouží odpuštění.

 

Dana Gibalová

Hrdinka záhadného příběhu Gibalová s kamarádkami na pražském Karlově mostě; foto se svolením Dany Gibalové

Můj život skončil a mně to nevadilo

Bylo mi tam tak nádherně, že jsem už neměla v plánu znovu se vracet na Zemi. Cítila jsem se být obklopená láskou Boží, která byla všudypřítomná a hřejivá. V této sféře víte a plně prožíváte, že na Zemi můžete udělat úplně cokoliv, a přesto budete tady nahoře neskutečně milováni, zde jste obklopeni i nadnášeni bezpodmínečnou láskou, nic se vám nemůže stát. Věděla jsem, že tady jsem absolutně v bezpečí. Necítila jsem nejmenší náznak strachu. Ani o sebe ani o své děti, které tam dole zůstaly úplně samy… Měla jsem vnitřní jistotu, že život by šel dál a Bůh by se o ně postaral. Všechno bylo tak, jak mělo být.

Svíčka ještě nedohořela

Najednou přišel šok a já se vrátila do svého fyzického těla. Všechno mě bolelo. S námahou jsem otevřela oči a poměrně rychle pochopila, co se stalo. Byla jsem zabalená do ledového prostěradla, v nemocnici se mě snažili ochladit, měla jsem vysoké horečky. Lékaři i sestry se nade mnou skláněli a všichni se tvářili velice znepokojeně. Jedna paní doktorka, když mě přivedli zpátky k životu, na mě s úlevou promluvila:  „No, paní Gibalová, to nemyslíte vážně. Vždyť tady máte tři děti! Jak to, že jste nám chtěla odejít?“

Pak ještě vím, že lékařka zavolala primáře z gynekologie a řekla mu, že jestli se to stane v budoucnu ještě někdy znovu, podá na něj trestní oznámení. Zřejmě se jim to tam nestalo poprvé, o pacienty se na tomto konkrétním oddělení příliš nestarali. Moje děti chtěly vědět, co přesně se mi tenkrát v nemocnici stalo, ale, popravdě, já na to dodnes neznám odpověď. Nikdo mi to tehdy neřekl. Za socialismu zdravotnictví fungovalo jinak než dnes, ale to není podstatné. Já ve svých myšlenkách řešila úplně něco jiného. Byla jsem naštvaná, že se jim podařilo mě vrátit zpátky.

Kdo prožil, už ví

To jsou moje vzpomínky. Možná bych ještě doplnila, že jsem o mnoho let později objevila obraz jednoho výjimečného malíře Václava Švejcara (s názvem Světlo odchodů). Podařilo se mu věrně zachytit tunel ke světlu, který jsem v okamžiku umírání viděla i já. Jeho žena kdesi uvedla: „Václav tento obraz namaloval na základě svého hlubokého prožitku klinické smrti po operaci slepého střeva v africké Libérii. Vždy na ten okamžik vzpomínal jako na okamžik hlubokého uvolnění a porozumění.“ I když můj prožitek blízké smrti netrval dlouho a dostala jsem možnost nahlédnout jen na okraj věčnosti, nikdy na to, co jsem viděla a cítila, nezapomenu. Zbavilo mne to však s konečnou platností strachu ze smrti. A jestli vás to zajímá, svěřím se vám i s dalšími zvláštními událostmi, které jsem během života prožila.

Strašlivá věštba

Velmi zvláštní události byly spojeny i se smrtí mého prvního muže. Můžete mi věřit, nebo ne, ale já jsem o tom, že zemře, věděla dopředu stejně jako on. V práci měl totiž narozeninovou oslavu, které se účastnila vědma. Věštila každému, kdo chtěl, z nějaké zvláštní knihy horoskopů. Můj muž si od ní nechal, zřejmě pro zábavu, přečíst svůj osud. Dozvěděl se, že bude mít syna a dceru a další podrobnosti. Všechno byla pravda. A také to, že po 31. roce života se mu stane něco, kdy bude záležet jen na něm, jestli událost přežije, nebo ne.

Nutno říci, že 31. narozeniny právě oslavil, a tak se asi nebudete divit, že jsme to spolu poměrně dost řešili. Měla jsem o něj ohromný strach. V té době jsem totiž byla těhotná (čekali jsme dceru) a dvouletého syna už jsme měli na světě. Když se mi s tím podivným proroctvím manžel svěřil, hodně mě to bolelo a snažila jsem se nás oba uklidňovat, že se nic takového nestane. Chtěla jsem uvěřit, že narozeniny už má za sebou a o nic nejde. Ale popravdě, strach ve mně přetrvával. Během několika příštích týdnů jsem ve své mysli celkem třikrát zaznamenala příšernou otázku, která jakoby ani nebyla z mé hlavy: „Co budeš dělat, až zemře?“ O několik měsíců později manžel odjel do loděnice, kde vzal do ruky vrtačku a dostal ránu elektrickým proudem. Nepodařilo se ho už zachránit.

Potřebovala jsem odpovědi

Upadla jsem do beznaděje a dlouho si vyčítala, že jsem možná jeho smrt svými myšlenkami přivolala já. Nedokázala jsem si zkrátka vysvětlit, jak bylo možné, že to vědma dokázala tak přesně předpovědět. Do té doby jsem se o nadpřirozeno nijak nezajímala, ale po smrti mého muže se všechno změnilo. Potřebovala jsem porozumět. S tím mi velmi pomohla kniha od Osha s názvem Život, láska, smích, která mě ubezpečila, že vše, co se mi děje, má své vysvětlení. A že nejsem jediná, kdo takové věci prožívá. Vydala jsem se cestou poznání. Když jsem o pouhých pět let později sama prožila klinickou smrt a svého zesnulého muže tam potkala, v mnohém mi to pomohlo. Už nepochybuji, že život smrtí nekončí. Mé hledání pravdy tím však neskončilo…

Vize, kterou s bratrem nezapomeneme

Začala jsem navštěvovat různé esoterické kurzy a ty mne neomylně vedly k přesvědčení, že v našich životech neexistuje žádná náhoda. Například jsem byla se svým o devět let mladším bratrem na skupinové meditaci, kde se nám stalo něco neuvěřitelného. Spatřila jsem sama sebe v jiném životě. V jiném těle, na jiném místě. Ocitla jsem se ve starém Egyptě, který mne nikdy předtím nezajímal. Neměla jsem o něm žádné jiné informace než jen to, co se člověk dozvěděl ve škole.

V této meditaci jsem měla živé vidění. Byla jsem mužem, egyptským knězem. V ruce jsem držela dvě zvláštní hůlky a kráčela jsem i se služebnictvem do hloubky pyramidy. Součástí složitého rituálu bylo i to, že jsme měli s sebou i malého, asi sedmiletého chlapce, kterého jsme tam položili na oltář. Měl tam strávit tři dny, byla to součást jeho zasvěcení. Celé to bylo velmi zajímavé. Po meditaci dostala moje skupina pokyn, že pokud chceme, můžeme své prožitky začít sdílet. A můj bratr, který právě seděl vedle mne, byl nejdřív zaražený, a pak mi začal popisovat svůj nevšední příběh. Řekl mi: Představ si, že jsem byl jako malý kluk v Egyptě a někdo mne vedl do pyramidy kvůli zasvěcení… Zírala jsem na něho s otevřenou pusou. V meditaci jsme totiž oba viděli totéž, od začátku až do konce, jen každý ze svého úhlu pohledu. Naše vize byla úplně stejná. Nemáme pochyb o tom, že jsme se v tomto minulém životě potkali. Víme to jistě.

Pokud vás zajímá téma reinkarnace – minulých životů a prožitků blízkosti smrti, nezapomeňte si koupit časopis Záhady života. Na stáncích je právě nové květnové číslo! A co nabízí ke čtení? Mrtvá dívka si na tři měsíce půjčila živé tělo! Případ první spolehlivě prokázané dočasné reinkarnace  •  Odhalená tajemstvích kouzelných tvorů: Draci, gryfové a jednorožci existovali!  •  Jaké bylinky mají letos největší sílu a co čekat v roce 2023  •  Jak bude vypadat váš příští život? Kdo rozhoduje o tom, jaké budete mít pohlaví a jaký osud? •  Záhadná úmrtí vědců NASA: Věděli víc, než se má lidstvo dozvědět?  •  Zhubněte myšlenkou! Prokázaly to vědecké studie!  •  Vražedné záhrobí: „Děti byly v bezvědomí. V době, kdy je našli, téměř nedýchaly a z úst jim tekly husté sliny!“  •  Mandelův efekt: Kdo si hraje s naší historií a hlavou?  •  Domy postavené na bývalém hřbitově probudily pohřbené mrtvé!… a mnoho dalšího!

(zdroj: časopis Záhady života)

 

Záhady života

Vložil: Redaktor KL