Armstrong byl první (nejenom na Měsíci). Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Mám uloženu řadu podobných fotek, zaznamenávajících časem zarůstající nápis divadla Semafor, který je dosud ještě viditelný z Františkánské zahrady, na zdi pasáže Alfa. Ta je dnes součástí Paláce U Stýblů a nápis, který nakreslil v roce 1959 grafik Jiří Suchý, zdobí dnes (už definitivně) od roku 2005 divadlo Semafor v Dejvicích.

Následující řádky budu doplňovat o postřehy někdejšího člena Semaforu, který se v divadle z funkce tajemníka koncem šedesátých let vypracoval v úspěšného herce, scenáristu, publicistu a režiséra, Jiřího Datla Novotného. (Nejvíc jej pak proslavila televize, kde v slavném sci-fi seriálu Návštěvníci hrál jednoho z členů vědecké expedice.)

J. D. Novotný jako Michal Noll-Dr. Jacques Michell v Návštěvnících

Kdysi jsme si psali o fenoménu v šedesátých letech minulého století dosud neznámém, o podpisech slavných osobností na zdech Semaforu. Byl to režisér Miloš Forman, kdo přišel v roce 1965 s nápadem, že by se tu na stěny a sloupy v hledišti mohli podepisovat všichni slavní návštěvníci. Jako první se zde zvěčnil legendární trumpetista a zpěvák Louis Armstrong, teprve po něm pak následovaly desítky dalších slavných umělců. Miloš Forman, který tou dobou ještě bydlel v Praze, byl přítomen legendárnímu nočnímu semaforskému představení a jam session po Armstrongově koncertu v Lucerně.

Datel dodával:  „Forman měl fix, což v roce 1965 nebylo zcela běžné, a tak Armstrong zahájil tradici, když se zvěčnil na panenskou zeď Semaforu. Tradici, která byla později na mnoha místech opakována. Podepsal se i slavný otec slavného syna Michaela Kirk Douglas. Návštěva Semaforu na něj zapůsobila tak, že po návratu do USA napsal prý dopis Jiřímu Šlitrovi plný obdivu s dotazem, zda by mohl dostat anglický překlad představení. Přesný důvod už není dnes znám, ale žádost šla do vytracena.“

(Mezi nejznámější filmové role Kirka Douglase, který se dožil neuvěřitelných 103, let, patřily mimo westernových též například Spartakus v stejnojmenném filmu nebo Vincent van Gogh ve filmu Žízeň po životě)

Můj hodný bratr využil svá pražská setkání se slavným Louisem „Satchmem“ a při jedné příležitosti mi u něj nechal podepsat knihu A PICTORIAL HISTORY OF JAZZ. (A fotografii z této události pořídil Ivan Englich.)

„Na sloupu pod Louise Armstronga připojil svůj autogram i Miloš Forman, ale jeho podpis dlouho nevydržel. Ředitelem Státního divadelního studia, tedy i Semaforu, se stal železničář Jan Budlovský a začal škodit,“ popisoval mi Datel situaci v Semaforu sedmdesátých let, „kudy chodil, tudy škodil. Nejenom Semaforu a nejenom podpisům. Vypracoval seznam závadných podpisů a vydal příkaz, aby byly odstraněny. Jména jako Miloš Forman, Vlasta Chramostová, Jiří Hanzelka, Josef Smrkovský, Václav Voska nebo Jan Tříska, neměly nadále provokovat na zdech Semaforu. Jiří Suchý vzal fix a začal podle možností retušovat. Diváci, kteří seděli pod podpisem Josefa Šimkovského, věděli, že Šimkovský se musí číst Smrkovský. Co nešlo zaretušovat, dalo se zamalovat smývatelnou barvou, která by se později nechala odstranit. Budlovský ale prohlédl lest a rozzuřil se. Provozního šéfa Semaforu Ivana Englicha udal na městském výboru KSČ, že neuposlechl příkazu a nezajistil odstranění závadných podpisů. Poslal do divadla svou vlastní demoliční brigádu, která některé podpisy ze zdi musela vyškrábat. Podpis Andreje Kuzněcova ovšem unikl bdělým zrakům ničitelů.“

Kuzněcov byl slavný sovětský herec, scenárista a spisovatel. U nás vyšla jeho kniha Legenda o řece. Emigroval v roce 1967 do Londýna a po srpnové okupaci prohlásil pro Daily Telegraph, že by nepodal ruku nikomu ze sovětských představitelů, dokud SSSR nezaručí plnou svobodu v Československu.

Podpis Kuzněcova v azbuce nebyl na stěnách divadla jediný,  těch slavných Rusů z tehdejšího Sovětského svazu byli Leonid Uťosov, ve své vlasti slavný propagátor jazzu, také básník Andrej Vozněsenskij nebo klaun a mim Leonid Jengibarov, který k svému podpisu připojil i kresbičku buřinky a složeného deštníku. Ostatně nebyl sám, kdo k podpisu připojil obrázek. Když se tu podepsal americký beatnický básník Allen Ginsberg, přikreslil k autogramu tři ryby, složené do trianglu.

V té době jsem měl možnost setkat se při noční utajené schůzce s Allenem Ginsbergem, který mi při té příležitosti nakreslil totéž, co po sobě zanechal v Semaforu. Zatímco jeho semaforská malůvka zmizela v „nové době“ spolu se všemi ostatními podpisy, mně ta na papíře zůstala uschována dodnes.   

Kolik bylo v Semaforu podpisů celkem, nikdo neví. Troufám si odhadovat tak na sto až sto padesát. Podepsal se zde Jan Werich, v zastoupení Jiřího Voskovce jeho žena Christine, za Jaroslava Ježka manželka Francis Ježková, desítky malířů, spisovatelů a herců. Mezi nimi při své pražské návštěvě v roce 1966 i Adina Mandlová, k níž časem přibyly podpisy dalších prvorepublikových filmových hvězd – Oldřich Nový, Ljuba Hermanová, Svatopluk Beneš, Sylva Langová, Jára Kohout…

Známý pražský naivní básník a „umělecký model“ napsal na zeď: „Nechť je úspěch provždycky! Srdečně Joža Mrázek Hořický.“

O dalších hostech, kteří navštívili Semafor, se mi Jiří Novotný, přezdívaný Datel, rozepsal takto:

„V roce 1968 navštívil Semafor malíř a hudební skladatel John Spencer Churchill, synovec strýce Winstona. (Ta podoba!) Při jeho besedě, kdy hrál na piáno a vyprávěl o svém strýci, přeběhla přes scénu myš. Tedy myška. Běžela z jednoho portálu do druhého k veliké radosti diváků, kteří její výkon odměnili smíchem. John Churchill si vysvětlil smích ke svému vyprávění a nepatrně se divákům uklonil. Myšku nejspíš ani neviděl. Anebo viděl, ale jeho anglické vychování mu přikázalo nevidět ji.

Na závěr jednoho představení se přišel podívat slavný krasobruslař Donald Jackson. Podepsal se na zeď, a přestože viděl jen závěr a děkovačku, prohlásil, že takovou atmosféru v divadle nikdy nezažil.

Sbírka autogramů se nejvíc rozrostla po listopadu 1989. Slavná byla návštěva Shirley Temple Black, v té době velvyslankyně USA v Praze.

Datel – na snímku s Jiřím a Jitkou Molavcovou při uvítání paní Shirley na jevišti v pořadu Občanské Semaforum, vzpomínal po letech: „Na scénu napochodovala za zvuků americké hymny, kterou se narychlo naučil pianista Rudolf Danda. Po vystoupení se odebrala podepsat na zeď za zvuků slavného amerického pochodu Stars and stripes forever, z desky. Přesně s posledním taktem se vrátila na scénu a tečku s činelem podpořila tlesknutím. Vypadalo to jako pečlivě nazkoušené vystoupení. Shirley byla dojatá a stejně tak i diváci.“

K setkání došlo v lednu 1990 a hned v únoru se objevily fotografie paní velvyslankyně, někdejší slavné dětské filmové hvězdy, na semaforských plakátech s tímto jejím vlastnoručním pozdravem, napsaným v češtině.

Datel doplňoval vzpomínky: „Začali se vracet ti, kteří sem nesměli. Brzy se objevil na zdi nápis ‚V Praze zase. Arnošt Lustig, šťastnej žid‘. S pochopením se znovu podepsali Jiří Hanzelka, Miloš Forman (podruhé) a Vlasta Chramostová (ta už potřetí). Zdena Salivarová a Josef Škvorecký, Jindřiška Smetanová, Pavel Tigrid, redaktoři Svobodné Evropy. Přijel také Karel Kryl. Naposledy stál na jevišti Semaforu před dvaceti lety. Dal jsem Jiřímu Suchému fix, aby se Karel podepsal. Nový fix z Německa. Pro sichr, neboť není nic trapnějšího, než představa, že by fix selhal. Karel dozpíval a Jiří ho požádal, aby rozšířil naši sbírku. Za potlesku diváků sešli oba k vybrané stěně – a nic! Bylo slyšet jen skřípání vyschlého fixu o zeď. Publikum se začalo chechtat, protože má trapasy rádo. Neplánovaný klaunský výstup odezněl do vytracena a Karel se druhý den musel podepsat znovu.  Ten fix byl z Německa. ‚Aspoň vidíš, že ani v Německu nejsou všechny věci dokonalé. Ale já se nezlobím, bylo to takové… milé.‘

K údivu mnohých se objevil na stěně i podpis ředitele Hudebního divadla v Karlíně Antonína Hardta. Nomenklaturní kádr, komunista, který převzal Semafor s pověřením ho zlikvidovat. Úkol nesplnil a celé roky nad Semaforem držel ochrannou ruku. V několika konkrétních případech divadlo zachránil před bezprostředním zánikem.  Byl to, čemu se říká férový chlap! Jeho podpis byl jeden z posledních, pokud ne vůbec poslední. Přišly restituce a s nimi i vyklizení Semaforu…“

Jiří Datel Novotný na fotografii z pozdějších let. Opustil nás nečekaně v roce 2017 ve věku 73 let. Pročítám jeden z jeho mailů, týkající se semaforských popsaných zdí: „Posílám něco o těch podpisech. Snad se Ti to hodí, varoval jsem Tě, že si už moc věcí nepamatuju. To, co jsem Ti napsal, je ověřené.“

V noci před napsáním tohoto Alba jsem nemohl usnout. A tak jsem si vybavoval další jména, která se mi objevovala před očima a která jsem si zapamatoval ze svých častých návštěv Semaforu. Není jich mnoho, ale sotva bych si je vybavil ráno, a tak jsem si rozsvítil lampičku a začal psát do bloku:

Malíři Jiří Trnka, Zdenek Seydl, Ota Janeček, Adolf Hoffmeister, Richard Fremund, herci František Filipovský, Miloš Nedbal, Miroslav Horníček, Miloš Kopecký, z dalších profesí Dr. Miroslav Plzák, spisovatel Ludvík Aškenázy, myslím, že také zpěvák Arnošt Kavka… nebo ten ne? Víc už si nevybavím. Někdo z vás snad ano?  Pokud ano – napište mi to, prosím vás!

Předem děkuji. A přeju dobrou noc.

„To všechno vodnééés čas“, zní mi v uších hlas Waldemara Matušky při pohledu na jeden z posledních pohledů mně neznámého fotografa na firmu SEMAFOR, zvolna mizející pod vzrostlými břečťany a okolními keři…

Vložil: Ondřej Suchý