Italský osel, náš vzor. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
29.04.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Oslové na pastvě
Uprostřed roku 1968 nejenom ti soudruzi, co Pražské jaro protlačovali už tak deset patnáct let, ale i soudruzi, kteří ještě na konci předchozího roku zavírali studenty, co křičeli, že chtějí světlo, začali mluvit o socialismu s lidskou tváří.
Reformátorů se najednou vyrojilo jako hub po dešti. V době, kdy světu vládli Beach Boys, „surfaři“ na vlně Jara plnili sály a slibovali lidem, kteří toužili po změně, do roka životní úroveň jako v Rakousku a velebili změny, před kterými ještě před rokem ze svých vysokých pozic s vyhrůžkami varovali. Potom se to zvrtlo a pět bratrů (z nichž mnozí jsou dnes taky odjakživa demokrati, co zapomněli, že tu byli s flintami) nám vojenským zásahem připomnělo, co všechno můžeme a co už ne. Rychle se zas ukázalo, kdo je kdo. Reformátoři rychlokvašky se obratem vrátili do lůna rodné strany, která rychle našla původní nelidskou tvář, zatímco ti, co to mysleli vážně, skončili v exilu nebo se stali kritiky režimu v domácích samizdatech a zahraničních novinách.
Až doba opět nazrála ke změnám. Zase se objevili noví zachránci našich osudů, a kynuli z balkonů, na jejichž rudé potahy kdysi zblízka pohlíželi, když jásali v prvomájových průvodech a organizovali vojenské přehlídky. Zatímco hlásali nové fráze o šťastném životě na růžových obláčcích a nabízeli za tři roky marku za korunu, ti, kdo pro toto uvolnění za posledních dvacet let opravdu něco udělali, si znovu balili saky paky. První, hned po prvním faktickém výsledku dalšího nejlepšího možného dějinného zřízení (tedy rozdělení své vlasti), skončil v exilu slavný český filozof a spisovatel se židovským pseudonymem. Přednášel ve svém bratislavském bytě studentům za jídlo, až na něm jednou, když si zapaloval cigáro, chytlo mastné pyžamo.
To jsem popsal jen dva poslední příchody „nejlepšího možného zřízení“, které pamatuju: revoluci mužů Ledna a sametový Listopad. Už předtím ale (často titíž) lidé v našich ulicích vítali už „světové revoluce“ samostatného Října, hnědého protektorátního Března, nadějeplného šeříkového Května a rudého vítězného Února (ty poslední dva jsem už taky zažil, ale moc si z nich nepamatuju). Když nad tím tak přemýšlím, moc měsíců, kdy by do naší země v budoucnu ještě mohlo navěky přijít největší dějinné (přitom – a v tom je ta vynalézavost – pokaždé jinak barevné) dobro, už nám nezbývá.
V Palermu, což je krásné (a hlavní) město na krásném ostrově Sicílii, jsem se (jak jinak, než ve vinárně, tedy spíš tedy špeluňce, která se jmenovala Carlo Quinto a je to na Piazza Bologni kousek od radnice, před kterou je nádherná renesanční kašna) seznámil s provozovatelem kočárové dopravy Pippem. Ten kočár byl vlastně jen vozík, v němž Sicilan (což, na to pozor, je něco docela jiného než Ital!) vozil turisty po rozpálených palermských ulicích. Začal na náměstí Quattro Canti (Čtyři Písně), a protože to bylo jen kousek od jeho hospody a také kousek od radnice, objel jen pár bloků kolem v maurském stylu postavené katedrály Nanebevzetí Panny Marie (která během svých dějin taky už sloužila i jako mešita), než se jeho oslíkovi přestalo chtít, pořád se zastavoval a naznačoval, že by té dřiny už raději nechal.
Pro tenhle případ měl Pippo přístroj. Na ohlávce, to je to, co má oslík na krku, měl připevněné očko z kovové trubičky. Do toho očka strčil klacek, na jehož konci byl provázek, a na tom provázku přivázanou mrkev. Oslík měl tu mrkev přímo před očima a hned za ní, pln nadějí, vyrazil…
Na konec této turistické črty základní minislovníček. Mrkev se řekne italsky la carota. Osel, jako zvíře, které někdy může žít i na svobodě, se řekne l´asino. Osel, který slouží jako soumar, se řekne il somaro. Je to ale i označení člověka, který je hlupák.
Na výběr mezi těmito dvěma variantami mají oslové i lidi celé dějiny…
Vložil: Jaromír Janák