Od nejlepšího Švandy dudáka všech dob až po Klementa Gottwalda. Tajnosti slavných
01.05.2023
Foto: Se svolením Národní divadlo - Jaromír Svoboda
Popisek: Jiří Dohnal v roce 1959, v dramatu maďarského autora Józsefa Darvase Spálená křídla, zachycujícím pokus o kontrarevoluční převrat v Maďarsku v roce 1956
FOTO / VIDEO Po návratu ze Slovenska Jiří Dohnal nejprve hostoval na pozvání režiséra Jana Bora v pražském Komorním divadle a v roce 1935 se stal konečně řádným členem činoherního souboru Národního divadla. (Pokračování z pátku 28. dubna)
Už v roce 1933 se ale konečně dočkal první opravdové filmové příležitosti, v hudební komedii režiséra Svatopluka Innemanna U svatého Antoníčka si zahrál malíře Jiřího Voborného. Právě začínající scenárista Karel Steklý se v ní pokusil zasadit do folklorního rámce moravského Slovácka několik milostných příběhů, které podbarvovaly známé operetní melodie, a zrodil se jakýsi kříženec veselohry a lidové naivistické činohry. Jednoduché dílko zachraňovaly jen zajímavé tváře, od Hany Vítové přes herecký a pěvecký výkon mladé Ljuby Hermanové až po Járu Pospíšila a malíře Otu Bubeníčka.
Karel a já:
Slavínského milovník
Film se stal vzápětí příčinou Jiřího ročního výpadku v divadle, protože se objevil na stříbrném plátně hned ve třech filmech, které měly premiéru v roce 1935. V romantické komedii Vladimíra Slavínského Vdavky Nanynky Kulichovy si zahrál učitele Vejlupka a před kamerou také zpíval. Díky tomu ho Slavínský vzápětí obsadil jako konzervatoristu Zdeňka Vilíma i ve své úspěšné komedii Studentská máma a jako studenta techniky Jaroslava v melodramatu První políbená. Slavínský tak odstartoval jeho kariéru filmového milovníka a v roce 1936 už Jiří stihl dalších pět filmů, přestože se právě stal členem činoherního souboru pražského Národního divadla.
Nejslavnější Švanda
Přestože začaly chodit nabídky i od dalších režisérů, Slavínský na něj nezapomněl a postavy romantických hrdinů v tematicky nenáročných, ale divácky vděčných filmech zajistily Dohnalovi mimořádnou popularitu, dočkal se ale i umělecky hodnotnějších rolí. Mimo jiné si zahrál například fotbalistu Frantu Cikána v melodramatu Martina Friče z roku 1936 Ulička v ráji. O rok později ho Svatopluk Innemann obsadil jako hlavního hrdinu v hudební komedii na motivy klasické divadelní hry Josefa Kajetána Tyla Švanda dudák a dodnes se říká, že Dohnal byl nejlepším Švandou v divadelní i filmové historii. Na plátně se objevil také jako Števa Buryja v Její pastorkyni, továrníkův syn Oldřich v nesmrtelné komedii s Jindřichem Plachtou Karel a já, zahrál si i v adaptaci Babičky Boženy Němcové z roku 1940, v níž ztvárnila hlavní postavu Terezie Brzková a Jiří v ní ztvárnil chasníka Mílu Jakuba. Až do konce druhé světové války si zahrál v čtyřech desítkách českých projektů.
Po filmovém Švandovi následoval časem i divadelní. V Strakonickém dudákovi si poprvé zahrál v pražském Národním divadle v roce 1939 Šavličku v režii Karla Dostala, v níž Švandu ztvárnil Ladislav Pešek. V novém nastudování v roce 1943 už ho ale Jiří Frejka obsadil do hlavní role; foto se svolením Národní divadlo Josef Heinrich
Šéf a poradce
Na jevišti byl v mládí zaškatulkován jako „tylovský“ herec především klasického českého repertoáru, od počátku čtyřicátých let se pak přehrál do charakterních rolí především v inscenacích českých a ruských autorů, a v závěru kariéry pak nejčastěji představoval kladné a rázovité hrdiny. Od třicátých let se angažoval v Levé frontě, stal se členem Svazu českých dramatických umělců a roce 1936 i antifašistického Klubu českých a německých divadelníků. V roce 1944 si na rok odskočil do Intimního divadla, které vedl jeho bratr Jaromír, a výrazně se podílel i na jeho řízení a jako umělecký poradce. Po osvobození se stal jedním ze zakladatelů Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo divadlo na pražském Smíchově) a do roku 1946 působil jako jeho první ředitel. Pak se vrátil do činohry Národního divadla a v letech 1970-1974 působil jako umělecký šéf Divadla Jaroslava Průchy v Kladně.
Prezidentem hned dvakrát
Charakterní role mu po válce nabídl i film, mimo jiné ho režisér Václav Krška obsadil jako spisovatele Pavla Josefa Šafaříka v dramatu Revoluční rok 1848, Jakuba Arbesa v životopisném filmu Mikoláš Aleš či hraběte Buquoye v historickém dramatu o životních osudech vynálezce parního stroje Josefa Božka Posel úsvitu. Dvakrát si zahrál i Klementa Gottwalda. V roce 1953 v dramatu Miroslava Cikána Výstraha stanul před kamerou v latexové masce, což byla tehdy v našem filmu absolutní novinka, a o dva roky později ztvárnil kontroverzního prezidenta ještě jednou, ve válečném filmu Ivo Tomana Tanková brigáda. Snímek mapuje cestu posádky tanku na nejtěžším úseku bojové cesty První československé samostatné brigády, v bojích o Dukelský průsmyk, a ve válečných scénách tehdy účinkovali tři tisíce příslušníků Československé lidové armády.
Jako vodník Ivan v Jiráskově Lucerně, s nímž se v roce 1984 definitivně rozloučil s hereckou kariérou; foto se svolením Národní divadlo - Vilém Sochůrek
Rozloučení s Jiráskem
Přestože se po válce objevoval před filmovou kamerou už jen sporadicky, najdeme v jeho filmografii celkem více než stovku filmů. Stále častěji ale spolupracoval s rozhlasem, objevoval se v televizi, v níž působil i jako scenárista a režisér, a dál zůstával významnou osobností kulturní scény. Na jevišti ztvárnil během kariéry zhruba tři stovky postav a posbíral řadu ocenění. V roce 1958 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec, v roce 1964 převzal Řád práce, v roce 1968 se stal zasloužilým členem Národního divadla, o tři roky později národním umělcem a v roce 1980 mu byl udělen Řád Vítězného února. S koncem roku 1981 odešel oficiálně do důchodu a v roce 1982 se naposledy objevil na stříbrném plátně jako plukovník kníže Sigismund Czapp von Eppinghausen v historickém dramatu Jaroslava Balíka Šílený kankán. S Národním divadlem se definitivně rozloučil 1. dubna 1984 jako vodník Ivan v Jiráskově Lucerně. Významný český herec a divadelní režisér Jiří Dohnal zemřel 9. září 1984 v Praze.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Kinorevue, Česká televize, Český rozhlas, Dějiny českého divadla, Petr Hořec: Herecká ohlédnutí)
Vložil: Adina Janovská