Pod líbivými hesly lásky, tolerance a úcty je vedeme k nenávisti k sobě samým. Komentář Štěpána Chába
komentář
24.04.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Děti, středobod lidstva i násilné propagandy za každého režimu, který stojí na ideologii
Toto není můj komentář. Toto bude komentář arcibiskupa Jana Graubnera. Stvořím kolem jeho proslovu jen lehký vánek svých slov, která mají uvést arcibiskupovy myšlenky, jež by se měly dostat k co největšímu množství lidí. Aby snad trochu probudily v lidech chuť navrátit naši civilizaci a náš vývoj zase do kolejí, kde je slovo láska nepodmiňované pohrdáním a nenávistí. A tak strašným odlidštěním.
Slova arcibiskupa Jana Graubnera:
|
„Naše současnost je také součástí dějin, na které se budou dívat další generace. Na nás záleží, jestli s vděčností, nebo s kritikou.
Prosazujeme práva dospělých na úkor dětí. Žijeme na dluh, který mají oni splácet. Mnohým jsme nedovolili se narodit, a oni budou trpět nedostatkem pracovníků. Preferovali jsme svobodu rodičů měnit partnery a nerespektovali právo dětí na bezpečí, jistotu a stabilitu harmonického domova, na lásku otce i matky. Víme, že chceme-li vychovat úspěšného sportovce či hudebníka, musíme jeho talent intenzivně rozvíjet od útlého dětství, ale výchovu k mužské či ženské identitě zanedbáváme tak, že někteří nevědí, kdo vlastně jsou. Dokonce chceme uzákonit otrocké zneužívání žen k náhradnímu mateřství.
Už dlouho nerespektujeme právo nenarozených na život a máme uzákonit i zabíjení starých a nemocných, skrývané pod tajemné slovo eutanazie. Ač malá země, jsme druzí největší výrobci pornografie na světě, a nikoho nezajímá, jak velké procento školáků má díky tomu narušený zdravý vývoj.“
Za přepis jeho slov přináleží velký dík Konzervativním novinám – choďte je číst, podpořte je, dělají výbornou práci.
|
Má nedokonalá slova k tomu. Získáváme pocit, jako kdybychom byli unášeni neodvratným proudem. Jako kdyby se cesta naší země, kontinentu i světa nemohla ubírat jinudy. Necháváme strhávat duševní i duchovní monumenty lidské civilizace a dáváme je na oltář novodobé víry bez Boha a bez svědomí. S falešným pocitem mesiáštví jsme se rozhodli zachránit všechny přede vším. Místo oslavy života vystavíme sochu kojícího muže a předstíráme, sami před sebou i před veškerou existencí, že tohle jsme my, to je naše budoucnost, to je naše definice. A přitom je to jen definice bláznovství, bezbřehého šílenství, které má potenciál udělat z naší civilizace pouhou zastávku pro ponížení u cesty dějin.
A do toho šílenství jako pomstychtiví krysaři vedeme své vlastní děti. Vždy pod líbivými hesly lásky, tolerance, úcty, je vedeme k nenávisti k sobě samým, k vlastní kultuře, ke svým předkům. V kultuře přepisujeme své dějiny i svou paměť, samotnou kulturu tím shazujeme na úroveň děvky. Učíme děti slabosti, nárokům, požadavkům, neučíme je zodpovědnosti, spolehlivosti, zdravé sebeúctě. Sebeúctu jsme vyměnili za hystericky vyřvávanou nejistotu. Naším heslem jsme stanovili slova – válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla – a řídíme se jimi do otupění. A jako společnost hodnotově degenerujeme, ač se rétoricky neustále vehementně přesvědčujeme o opaku.
Krásně to arcibiskup Graubner řekl. Katolická církev je stále konzervativní kotvou, která si v dějinách také prošla fanatickým dogmatismem s masovými vraždami po celém světě a postupně došla k pochopení slov Krista o lásce a pokoře. I novodobé kazatele falešné rovnosti a genderové nejednoznačnosti čeká emancipace a okamžik prozření. Stejně jako k němu došla po staletích barbarského dogmatismu církev, dojdou k němu, doufejme, i oni. Jenže teď jsou ve fázi nesmyslné nenávisti a hořících ohňů inkvizice. Ve fázi slepoty své pravdy, na jejímž piedestalu jsou schopní a ochotní ukřižovat dalšího nevinného člověka.
Vložil: Štěpán Cháb