Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O své lásce k motýlům a o dopisu, který jsem poslal Karlu Černochovi do nebe. Album Ondřeje Suchého

22.04.2023
O své lásce k motýlům a o dopisu, který jsem poslal Karlu Černochovi do nebe. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Co měl Karel Černoch společného s jedním imaginárním motýlem?

Miluju od dětství motýly. Když jsem byl malý kluk a na louce jsem chytal motýly do dlaní, vysvětlila mi maminka hned od začátku, že se nesmím motýlovi sáhnout na křídla, Setřel bych mu z nich pel, a on by pak nemohl létat. Chytal jsem motýly opatrně do dlaní, kde mně chvilku příjemně a něžně šimrali, a pak jsem dlaně rozevřel a oni odlétali na svobodu. Později jsem viděl motýlí sbírky v muzeu. Byli nádherní! Jenomže mrtví, napíchaní v zasklených skříňkách. Bylo mi jich líto. Větší zážitek mě ještě později čekal v botanické zahradě, kde létali motýli svobodně všude kolem. Krásný zážitek! A také vzpomínka na dětství. Tehdy mě napadlo dvojverší: Toť otázka: Je láska motýlí b ě l á s k a?

První píseň o motýlech, kterou jsem napsal (a zhudebnil ji Jan Kubík), mi vyšla na gramofonové desce v roce 1976. Nazpíval ji za doprovodu skupiny Katapult Viktor Sodoma. O pár let později zhudebnil můj kamarád Karel Černoch, jeden z nejčasnějších interpretů našich společných písniček, dlouhou baladu o Motýlovi, který přeletěl oceán.

V roce 2013 jsem se trápil několik dní nad úkolem napsat o Karlovi článek, v kterém bych jeho příznivcům sdělil něco o našem vzájemném vztahu, nebo pouze něco o mém vztahu k němu. Byl jsem bezradný a smutný. Smutný z toho, že už se nedoví, co jsem k němu v životě cítil. (Ačkoliv – nedoví? Co my víme o životě po životě?) Nakonec jsem se rozhodl pro následující otevřený dopis. Lépe se píše člověku přítomnému, byť už třeba jen duchem...

 

Karel Černoch

Karel Černoch vystupoval mnohokrát na vernisážích mých kreslených vtipů a karikatur. Na téhle fotografii zatím ještě nemá vousy. Psal se rok 1978 a výstava se konala v Muzeu Antonína Sovy v Pacově. Málokdo tenkrát věděl, že shodou neskutečných náhod jsem mnohé z těch obrázků kreslil v pražském bytě na rohu Pařížské a Široké ulice, kde jsme tehdy bydleli ve 4. patře v bytě, jehož poslední pokoj patřil právě básníku Antonínu Sovovi, který v něm měl svou pracovnu.  

Můj dopis Karlovi se stal součástí bukletu k cédečku, které pod názvem Písničky potichu vyšly přičiněním Terezy a Dáši Černochových v Supraphonu v roce 2013, kdy už jejich táta a manžel nebyl na světě.

Milý Karlíku,

tak ten náš Motýl konečně přeletěl nejen oceán, ale i nepřízeň svého osudu, a přistál konečně i na gramofonové desce (to zní lip, než „zvukový nosič“, viď?). Když jsme ho spolu napsali, bylo nám krátce po třicítce a Tys ho tehdy radostně odnesl do Pantonu s tím, že chceš, aby tvořil závěr Tvého tehdy chystaného alba. Vrátil ses otrávený. Prý je ta píseň příliš dlouhá a nehodící se. Uplynula nějaká doba. Já zatím s tou maxi-básní vyhrál celostátní literární soutěž GENERACE 75 v Ostravě a Ty sis její první verš upravil z „Dnes je mi rovných třicet let“ na „Dnes je mi rovných pětatřicet let“. Chtěl jsi Motýla nahrát nikoliv na desku, ale v televizi. Bylo Ti řečeno to, co se ostatně dramaturgii nejlépe hodilo: Píseň je příliš dlouhá. Tou dobou mi onen Motýl vyšel ve sborníku Mladé fronty, který měl název JEN JEDNOU PONEJPRV a podtitul „Almanach nejmladší české poezie“. Báseň o motýlovi, který přeletěl oceán, byla zařazena až ke konci knížky, protože jsem byl už tou dobou z těch „nejmladších“ autorů jedním z nejstarších. Ale nevzdávali jsme to, viď? Přišel jsi s tím, že by se první verš textu mohl pozměnit na „Dnes je mi rovných čtyřicet" a natočit to v rozhlase. Jenomže v rozhlase našeho Motýla nechtěli, i kdyby sis deset let ubral – prý je píseň moc dlouhá.

Po létech jsi mi opatrně řekl, že zpívat o tom, že ti už bude pomalu „rovných padesát let“, a zpívat, že „jako jindy v šedém svetru / objevovat jdu všední svět / co začíná už cestou k metru“ Ti připadá poněkud nepříhodné. To jsem opravdu musel uznat. A tak se stalo, že jsme se potichu, každý zvlášť, s Motýlem, který přeletěl oceán, nadobro rozloučili.

Domníval jsem se, že jsi ho vymazal z paměti nejen vlivem přibývajících let, ale především vlivem návalu dalších nových a nových písní, které jsi „nabíral“ do svého repertoáru od mnoha dalších autorů.

Jednoho dne se ovšem přihodilo něco, co zapříčinilo, že Ti dneska dodatečně kamsi píši tento dopis. V roce 1997 jsem s Tebou natáčel v Šemanovicích u Kokořína veřejnou rozhlasovou nahrávku pořadu Nostalgické muzeum zábavy. Vyptával jsem se Tě tehdy na Tvé dětství, na zážitky z různých etap Tvého života. Ty jsi byl svým suchým humorem nesmírně vtipný, publikum se smálo. A pak jsi při kytaře zazpíval nějakou písničku a pojednou, aniž bychom byli na něčem takovém domluveni, Tě napadlo zavzpomínat na píseň Motýl, který přeletěl oceán. Přiznám se, že jsem nevěřil tomu, že bys mohl být schopen zazpívat ji celou zpaměti. Ale Ty, až na jeden nepatrný výpadek (kolik Ti je vlastně „dlouhých“ let), jsi ji celou zazpíval!

Nebudu popisovat pocity, jaké jsem po celé ty dlouhé minuty prožíval. Je jasné, že to byly pocity dojetí. Ale ten aplaus, který následoval, mluvil za vše.

Nevím, zda to byl Pánbůh anebo Náhoda, že Tě tenkrát napadlo zničehožnic „rekonstruovat“ to naše dávno zapadlé dvaadvacetileté „dítko“, ale nebýt onoho okamžitého nápadu, je jisté, že už by nikdy nespatřilo světlo světa.

Od té doby uplynula řada let a ejhle: Motýl, který přeletěl oceán, zatřepotal opět křídly, aby se odpočatý rozletěl na další, nyní už trvalou pouť.

Nejen za to jsem Ti neskonale vděčný a moc Ti v duchu děkuju!

Mimochodem - máš tam pro mne nahoře nějakou pěknou muziku?

Tvůj Ondřej

 

Karel Černoch

Karel Černoch, tentokrát už s tmavými vousy, doprovázen manželkou Dášou, se baví nad mými ‚myšími vtipy’ v domě Chopin v Mariánských lázních, krátce před tím, než mi zahájil výstavu s názvem Dospělým dětem. Psal se rok 1981.

A tady je text oné písně, která na veřejnosti kdysi zazněla (a byla čirou náhodou nahrána) poprvé a naposled u nás v Šemanovicích.

Motýl, který přeletěl oceán

I.
Dnes je mi rovných třicet let
A jako jindy v šedém svetru
Objevovat jdu všední svět
Co začíná už cestou k metru

Jak hladová ústa vysavače
Zhltne mě vchod do podzemní dráhy
Kolotoč lidí se mnou skáče
Když kloužu tiše na dno Prahy

Bezděčné pohledy ovívají
Dívku co nenosí podprsenku
Tamtamy světýlek dech nám tají
Tamtam je tentam a my zas venku

Dračí hřbet plný hbitých schodů
Vyplivuje nás v pasáži
Jsme jako voda z vodovodu
Určená k vodní masáži

Rozstřikujeme se na všechny strany
Po umyvadle velkoměsta
Kvečeru stékáme na dno vany
Tam kde nás čeká známá cesta

Do komůrkových škatulek
K šeptadlům iluzí k televizím
V náručí ženy hýčkám lék
Až hvězda zašeptá Zmizím zmizím

Zaťuká-li Próza na dveře
Skryje se báseň do malé bílé vločky
Někdy je život jen studená večeře.
Anebo plechovka na ocase kočky

Jindy zas Próza je polívkou z hříbků
Písničkou buclatou o jedné notě
Píseň se rozloží na stovku střípků
Plešatá kuřátka ve staré botě

II.
Ráno má město zrychlený dech
Já na Václavském náměstí
Kde lidé znají jen svůj spěch
Narazím jednou na štěstí

Obloha byla jak porcelán
A v hlavě mi od rána hučelo:
Tvůj motýl už přeletěl oceán
Dnes přistane ti na čelo

Čelo je ranvej bez vrásky
Vloupá se první třetí pátá
Vrásky jsou života pomlázky
Jedna už ke mně jistě chvátá

Nese razítko únavy Prozatím
Nebo snad starost o rodinu?
Vrchnímu dvě kávy zaplatím
Doma jsem nejdéle za hodinu

Život se kutálí s kopečka s kopce
Život je vajíčko Skleněný míček
Tak býval kulatý starosta obce
Kašpárek tuláků Šášulka hříček

III.
Listuji starými časopisy
A čtu kdejaký inzerát:
Jed který dokáže vyhubit krysy
Junior Douda dodá rád

Pilulky proti padání vlasů
Pilulky pro i proti dětem
Pilulky starých dobrých časů
Pilulky které prošly světem

Pilulky proti bídě a hladu
Pilulky proti kašli
Pilulky kladů a protikladů
V secesní krabici s mašlí

Listuji starými časopisy
A čtu kdejaký inzerát
Junior Douda dal mi je kdysi:
Můžeš si chlapečku s tím vším hrát

IV.
Kráčí třicet jezulátek
Na růžovém špagátu
Těší se až bude pátek
Na mámu a na tátu

Po nábřeží si to šinou
Žvatlají své enyky
Jak ovečky za dědinou
Kterým je svět veliký

Kráčí třicet jezulátek
Na procházce se školkou
Sen je zlatý kolovrátek
Se stříbrnou tříkolkou

Po bradách jim mlíko teče
Večer vzlétnou nad mraky
Povídám si s nimi vkleče
Věřím v malé zázraky

V.
Na Vyšehradě jsem se narodil
Jsem Pražátko Vltavou křtěné
A mockrát jsem láskou marodil
Pro sladkou chuť tajných rtěnek

Holky vy chichtavé trapičky
Žihadla ukrytá v hrnečcích medu
Skryly vás času pokličky
Které už zvednout nedovedu

Žiju dál v městě s Vyšehradem
Všechno tu běží dokolečka
Životem kráčím nesen davem
Jak dlouhou větou v níž číhá tečka

VI.
Obloha byla jak porcelán
A v hlavě mi od rána hučelo:
Tvůj motýl už přeletěl oceán
Dnes přistane ti na čelo

Dnes je mi rovných třicet let
V těle jak v divoké tundře
Srdce bije
Stroj napohled

Někdy mám strach že umře

 

Karel Černoch Ondřej Suchý

A to už je rok 1997, kdy Karlovy vousy změnily barvu z tmavé na bílou

Karel Černoch, český zpěvák, kytarista, muzikálový herec, hudební skladatel, komik a moderátor, zemřel v roce 2007 ve věku 64 let.

 

Ondřej Suchý

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý