Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Divadlo a přidružená výroba… Sto let Lubomíra Lipského. Výročí Jakuba Vosáhla

19.04.2023
Divadlo a přidružená výroba… Sto let Lubomíra Lipského. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Lubomír Lipský

O komicích se říká, že jsou to svou podstatou strašně smutní lidé. Lubomír Lipský o sobě říkal, že je čistokrevný melancholik. Přesto všechny bavil ještě daleko po devadesátce. Jeho dnešní setiny jsou tedy prvním jubileem, kterého se neúčastní. I tuhle premiéru by určitě dokázal obrátit ve vtip.

„Stárnout se musí. Představ si, že by tu pobíhali samí mladíci,“ pronesl prý kdysi nad vínem. Bylo mu zrovna pětaosmdesát a každý večer hrál v divadle ABC, kde o padesát let mladší kolegové popadali dech, aby mu stačili.

V rodném Pelhřimově se prý po jevišti pohyboval už v prenatálním stavu, když otec, srdcař místních ochotníků, přinutil maminku v pokročilé fázi těhotenství opustit budku nápovědy, aby zaskočila za jistou absentérku.

Z pozdějších let si tatínka bude pamatovat, jak jako cukrář hněte těsto na kremrole a do toho procítěně deklamuje Shakespeara.

Dá se asi očekávat, že ochotničení se nevyhnul ani syn s bratrem Oldřichem. Lubomír navíc od dětství prokazoval nesporný komediální talent.

Díky místním hostovačkám řady pražských hvězd (a těch prý bylo dost, výjezdy na venkov tehdy byly při absenci televize a dabingu vítaným nárazovým přilepšením k divadelní gáží, stejně nuzné jako dneska) se dostal do kontaktu s první divadelní ligou.

Skutečné okouzlení prý ale zažil, když v patnácti v historickém roce 1938 v Praze viděl Wericha s Voskovcem. Osvobozené divadlo tehdy sídlilo ve Vodičkově ulici ve stejném sále, kde bude o sedmdesát let později na jevišti rozjíždět rock´n´roll. 

On otec nebyl normální člověk... 

Nepostradatelným parťákem mu na divadle i v jiných skopičinách mu byl o rok mladší bratr Oldřich.

Oba odmaturují na místním gymnáziu, jenže v protektorátu jsou vysoké školy uzavřeny, realizují se tedy ve vlastním divadle nazvaném Dramatické studio mladých. Lubomír na divadelní osamostatnění bude vzpomínat po letech v časopise Květy pod nadsazeným titulkem „Potomci uzurpátorského ochotníka“.

„Otec nebyl normální člověk, on byl fanatik divadla,“ vyprávěl syn. Sám se profesionálním hercem stát nemohl, měl ale radost, že to za něj splnili synové. Kromě Lubomíra a Oldřicha také nejmladší Dalibor, podle Lubomíra ten nejtalentovanější. V sedmnácti byl hvězdou legendární Krškovy romance Řeka čaruje, ale téhož léta jej při koupání v rybníce zabil blesk.

Dva starší bratři hned po válce v roce 1945 odcházejí do Prahy, kde Oldřich začíná studovat práva a Lubomír spoluzakládá Divadlo satiry. V tomtéž sále, kde před válkou viděl V+W. Časem se k jejich divadlu přidá i bratr, kterého nebavila studia ani práv, ani filozofie. Bude zde režisérem a uměleckým ředitelem. A tato dělba úloh mezi bratry zůstane až do Oldřichovy smrti.

V Divadle satiry, které bylo především kabaretem, si také oba našli své manželky. Lubomír s paní Věrou zůstali až do její smrti. „Víte, já tam měl bratra uměleckého ředitele. Takže jednu hezkou herečku si vzal pan ředitel, druhou já, a ještě tam byla třetí hezká, ta to udělala nejlépe a emigrovala do Španělska,“ vyprávěl se smíchem Aleně Činčerové, když o něm natáčela medailonek do cyklu GEN.

Režisér Oldřich se po zavření divadla přesunul na Barrandov, Lubomír jako herec ve filmu pravidelně vystupoval, ale domovskou scénu měl v Městských divadlech pražských. To byl takový zvláštní podnik, do kterého komunisté zreorganizovali hned několik pražských divadel. Vznikl tak skutečně mimořádný soubor v typovém rozpětí od Radovana Lukavského po Jaroslava Marvana, který obhospodařoval hned několik jevišť a umělecký ředitel Ota Ornest dokázal pro všechna sestavit zajímavý repertoár. 

Děda Potůček, první televizní hvězda v zemi 

„Divadlo je alfa a omega hereckého umění, to ostatní je přidružená výroba,“ říkal k tomu Lubomír Lipský. Sám se v přidružené výrobě stane mistrem v rozhlase a později v dabingu (má tam cenu za celoživotní mistrovství) i před filmovou kamerou. Jeho nástup se na konci čtyřicátých let bohužel kryje s érou angažovaných filmů, později se ale našel ve spíše oddechových komediích, kde té dělnicko- rolnické vize světa bylo mnohem méně. A točil opravdu hodně. Jen do konce padesátých let skoro čtyřicet snímků.

A pak přišla televize a Tři chlapi v chalupě. Vysílání legendárního Dietlova seriálu se časově krylo s dobou, kdy se televizor z aparátu podivínů měnil v čím dál běžnější součást domácnosti. V Československu se tento průlom datuje od pražského mistrovství světa v hokeji v roce 1959, které u šťastných majitelů sledovaly celé ulice a mnozí pak zatoužili si tento komfort dopřát i ve vlastním obýváku.

Lubomír Lipský, nejrázovitější z trojice obyvatel pánské domácnosti, se tak na počátku šedesátých let stal vlastně první televizní hvězdou v zemi. Děda Potůček s fajfkou se zapsal do dějin českých médií a všichni celkem rádi zapomněli, že to ve skutečnosti byl místní funkcionář.

A tak jako dnes platilo, že když se v televizi chytnete, už vás nepustí. Takže pan Lipský dával k dobru historku, jak krátce po Třech chlapech společně s Miroslavem Horníčkem uváděli jakýsi pravidelný pořad o vaření, přičemž ani jeden z nich mimo studio neuměl uvařit vůbec nic.

Sedmdesátá léta, ne moc hezká, pro něj neznamenala ústup ze slávy. Právě naopak – národ se potřeboval bavit. V té době stvořil slavné filmové role, jako třeba Šest medvědů s Cibulkou nebo rozkošného záporáka v dětské komedii Ať žijí duchové.

Filmy točil daleko do nového tisíciletí, takže ve slavné romantické komedii Bobule vítal vnuka Kryštofa Hádka „host do domu, hůl do ruky“ a stařecké i košilaté vtipy vyprávěl ve všech čtyřech Troškových Kameňácích.

Nejvíce si ale cenil práce v divadle, tam toho rozesmátého diváka přímo vidíte.

Podle svých slov, že neví, jestli by v příštím životě chtěl být herec, ale když už, tak herečka, mimořádně zářil třeba v šedesátých letech v dámské roli v komedii Charleyova teta. Tu bude k jeho výročí připomínat i Česká televize. V devadesátých letech se do této legendární Thomasovy frašky vrátil v jiné roli.

Současně ale tehdy dostal cenu Thálie za roli v muzikálu Sny z Nového Yorku v Hudebním divadle v Karlíně.

Muzikál a operetu s jejím leskem flitrů prý měl nakonec ze všech divadelních žánrů nejraději.

Druhou Thálii dostal za celoživotní mistrovství v roce 2005 a jeden web o tom následně referoval s titulkem: „Držitel ceny Thálie Lubomír Lipský poděkoval sám sobě“.

Lipský tehdy zboural sál Národního divadla jednou z nejrozvernějších děkovaček, co kdy zazněla. „Jsem tak rozrušen, že nevím, jak poděkovat,“ pravil. Ale všiml si prý, že herci při přebírání často děkují rodině. Takže on poděkuje Třem sestrám, Bratrům Karamazovým, Bratránkovi z Batávie… A protože těch příbuzných je ve světové dramatice opravdu hodně, pokračoval výčet ještě několik minut, a každý byl reflektován větším a větším aplausem.

Když už nikdo netušil, kam tohle půjde dál, Lipský s naprosto přesným citem pro načasování příbuzenstvo vyčerpal. „A dnes se děkuje hlavně sponzorům. Já žádného nemám, tak musím poděkovat sám sobě,“ pokrčil rameny na závěr.

No, mistře, my taky pěkně děkujeme. 

Zdroje: GEN- Lubomír Lipský, Ulík Karel: Lubomír Lipský a jeho bratr Oldřich, Petrklíč, 2011, MFDnes, ČRo

 

Vložil: Jakub Vosáhlo