Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Čtyři, co ubily Destinnovou. Ubijí nás všechny? Svět Tomáše Koloce

komentář 15.04.2023
Čtyři, co ubily Destinnovou. Ubijí nás všechny? Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Daniela Kolářová v Commedia finita

Ema Destinnová je českému člověku známá jako tvář z dvoutisícovky či tragická hrdinka slavného filmu Božská Ema, ztvárněná Božidarou Turzonovovou. Těm, kteří si dávají věci víc do souvislostí, možná i koketní dcera secesního oligarchy Kittla ze seriálu Zlá krev s tváří Libuše Šafránkové. Na takový osud málo zpracované téma. Minulý týden se ovšem objevilo další zpracování.

Každé téma má svůj čas, ale když ten čas přijde, chová se jako sněženky nebo krokusy. Také vyraší nezávisle na několika místech. Na přelomu 70. a 80. let, ve stejné době, kdy se na režisérově rodné půdě rodil americký film Amadeus, ve kterém si diváci měli prožít příběh o dvorním skladateli, zahrnovaném penězi i poctami, který žárlí na talent svého chudého, ale geniálního rivala (mimochodem téma tak neanglosaské jako autor tohoto reálně neexistujícího nepřátelství, Puškin, který si je v roce 1831, tedy pouhých 40 let po Mozartově smrti, vymyslel jako zápletku pro své romantické drama) se na světlo českého světa vedralo jiné téma hudebního nebe. Ema Destinnová.

Zdeněk Mahler, který se svým bývalým barrandovským kolegou Milošem Formanem spolupracoval i na scénáři Amadea, tehdy napsal film Božská Ema, pro který si od autorit vyprosil z klatby v té době režimem zakazovaného režiséra Jiřího Krejčíka, a ten zas uprosil skladatelskou hvězdu světové úrovně Zdeňka Lišku, díky čemuž vznikl film, který by si podle mě zasloužil stejný déšť Oscarů jako Amadeus. Kdyby nebyl o provinčním tématu, zralé velikosti jednoho z ojedinělých květů, které se jednou za dlouhý eón urodí ze staletého hnoje všeobjímající české malosti. Ve stejné době se Ema Destinnová dostala i na televizní obrazovku v druhé Zelenkově a Filipově seriálové adaptaci Neffovy bornovsko-nedobylovské knižní pentalogie Zlá krev. V tomto případě jako šestnáctiletá dceruška majitele zlatých dolů v Příbrami a 23 pražských domů, dost zpovykaná svým liberálním tatínkem a pozorností svých ctitelů.

Do třetice si v té době na Emu vzpomněla Viktoria Hradská, která tehdy bruslila po tenkém ledě mezi oficiální existencí filmové teoretičky a prací v disentu, jehož autorům se svým manželem Alexem Koenigsmarkem tehdy mj. umožňovala psát pro oblíbený rozhlasový seriál Jak se máte Vondrovi? (v jehož hlavní ženské roli dobrotivá císařovna české normalizační kultury Jiřina Švorcová nevědomky četla texty, napsané signatáři Charty 77, jako byl Pavel Landovský). Hradská se s pomocí jednoduchého dějového syžetu (vzpomínky čtyř „pozůstalých“ žen po pohřbu Destinnové) podle mě dostala nejhloub. Kromě divadla byla Commedia finita nastudována v rozhlase a po třiceti letech od divadelní premiéry, po druhé inscenaci její první divadelní režisérky Ludmily Engelové v pražské Viole (2015) začala rašit i v českých venkovských (a též i slovenských, maďarských, polských a německých) divadlech s takovou intenzitou, až to už ani veřejnoprávní televize nevydržela a hru Viktorie Hradské (první české ministryně zahraničí před rozdělením federace, která pro své názory, jež jsou proti dnešní doktríně, posléze skončila v novém disentu) natočila, minulé pondělí ji ČT odvysílala a do tohoto pondělí (17. 4.) ji můžete zhlédnout na jejích stránkách.

Commedia finita je trochu podobná počinu jménem Hrdinové okamžiku, v kterém herec Jaroslav Průcha na krátkých monologických příbězích ze životů obrozeneckých herců nazval všechny exponáty lapidária českých neřestí, tak jak jsou vysochány vedle hospitalu Kuks. Průcha si na přelomu 50. a 60. let dovolil husarský kousek. Provést prakticky nezměněnou hru z doby před nástupem režimu v roce 1946, ve které popsal mnohé, co připomínalo režim, který právě vládl. Mimo jiné mechanismus vytlačení herců z „české kulturní fronty“ jen za to, že hostovali v Německu, zakazování her a zavírání jejich herců c. k. cenzurou rakouského státu, nebo smutný život hereckých emigrantů, uprchlých z české vlasti.

Hradská udělala totéž vlastně úsporněji. Commedia finita jsou čtyři „evangelia“ (či spíše „kakangelia“ = zlé zprávy), každé o jiné české (nebo, v souvislosti se zeměmi, kde se hra také prosadila, středoevropské) zhovadilosti. První monolog vede učitelka z konzervatoře, milující opičí láskou svého bratra, kterého si Destinnová v mládí dovolila milovat, tedy její dvojnásobná konkurentka. Toto kakangelium, zaštítěné fenoménem „národa“, je pro dnešního současníka aktuální zejména v pasážích, kde hrdinka vysvětluje, proč někdo, kdo se v oboru stal světovou autoritou, nemá kvalifikaci učit tentýž obor na naší provinční střední škole, protože se to českým zápecníkům nehodí. (Za desítky příkladů ty první, které mě napadly: odpůrce českého řešení covidu, profesor imunologie Beran, objevitel holotropního dýchání Stanislav Grof, který za totéž, zač v USA dostal profesuru, obdržel od českých sisyfovců Bludný balvan, profesor Drulák, docent Ševčík…).

Druhé kakangelium je proneseno ústy uklízečky paní pěvkyně a jeho „posvátným“ zaštítěním je rodina. Služka má svou paní ráda, ale nechápe mnohé její výstřelky, od zvyku chytat ptáky, a pak je doma chovat, po zálibu své paní v „černochovi“, ve skutečnosti francouzském operním pěvci alžírského původu Dinhu Gillym. Jako milovník Hříček o královnách Oldřicha Daňka dodnes vzpomínám na závěr jeho pruské hříčky z roku 1871, která vysvětluje vznik nacismu a jejíž poslední slova jako ztělesnění viny lidového němectví pronese lokaj Ota, který po celou hru, plnou intrik politiků, jen stál u dveří a mlčel: „Ze všech postav jsem si byl nejméně sympatický já. Jsem totiž zcela věren rodu Hohenzollernů.“ V tomto monologu Commedie finity by zformulování viny lidového Čecha znělo od naší uklízečky asi takto: „Jak bych naši paní měla ráda, kdyby se chovala podle mých představ a mohli jsme si ji se svým starým zprivatizovat. To by byla transformace podle našeho gusta!“

Posvátno, ospravedlňující svinstva třetího kakangelia, by se dalo nazvat budování muzea. Pronáší je dlouhodobá společnice (jakási „první dvorní dáma“) Emy Destinnové, která s pěvkyní žila až do chvíle její internace za první světové války. Tónem kostelnice z chrámu, v němž jsou shromážděny svaté ostatky u jednotlivých exponátů, kterými si vybavila svůj pětipokojový byt, vzpomíná na život pěvkyně. Tento monolog (v mých očích spojený s některými z promluv vzlykající titulní hrdinky Nerudovy povídky O měkkém srdci paní Rusky) pozornému divákovi skýtá největší zábavu, protože se během hrdinčiných pietních preciózních vzdechů postupně dozvídáme, jak Destinnovou její „nejlepší přítelkyně“ nesnášela už tak, že si schválně vymýšlela špatné zprávy, jimiž ji ničila, mezi řádky zjišťujeme vše o předmětech, které ze zámku Destinnové zpronevěřila a ukradla („Neobklopuje mě jediný předmět, jehož by se nedotkla její hezká ruka“), což vše korunuje vzpomínka na šaty, které si podle mínění společnice Destinnová ten den neměla brát, takže „bylo třeba“, aby společnice upozornila rakouskou policii, že Destinnová v těch šatech v době války skrývá ilegální kontraband zahraničního odboje. Pak už následovala internace a společnice dala výpověď. V tomto monologu se poprvé projevuje, že Destinnová nebyla hloupoučká subreta. Věděla o mnohém, ale obratem to svému okolí odpouštěla jen s jemnou ironií v hlase: „Chceš ode mě na památku JEŠTĚ něco?“

Poslední kakangelium je „nejdnešnější“. Jeho „posvátnem“ je milostný vztah a jeho mluvčí, komorná Destinnové, která onen vztah navázala s manželem pěvkyně. Je to dívka, o které by se dnes řeklo, že je „cool“ a „progresivní“ (i svým poloanglickým slovníkem, který se do této nešťastné země skutečně vloudil už před sto lety). Jejím vyznáním je jazz a v Destinnové a jejím romantismu a mysticismu, s nímž se diva připravuje na smrt, vidí jen nutnou veteš a prostředek, skrze který se dostane k fešnému a zajištěnému chlapovi. Jak to není možné u učitelky a společnice, postavy hokyně a komorné připouštějí možnost soucitu. U komorné je prostředkem vcítění fakt, že si Destinnová ze své perspektivy moudré rezignované ženy s nic nechápající komornou hraje (ústy jejího milence jí napíše ironický dopis, ale na to, aby prohlédla, že jde o výsměšný padělek, nemá komorná dost inteligence) a že nad ní vítězí i po smrti, kdy komorná pochopí, že manžel Destinnovou skutečně miloval a s ní se jenom vyspal.

Nevím, jak na ostatní diváky, ale na mě hra působila i jako psychodiagnostika ve smyslu: Prociť si, s jakou postavou se dokážeš ztotožnit, a tak zjisti, jaká špatná vlastnost je ti nejbližší. Přiznávám to veřejně. Já (jsa z dost „špatné“ a sociálně vyloučené rodiny) bych v mnohém dokázal souznít s uklízečkou, během jejíhož monologu se mi stále vybavovala Destinnová Libuše Šafránkové ve Zlé krvi, jako mladá zpovykaná dceruška majitele dolů. Což mně osobně řeklo: „Pozor, Tomáši, tvá Achillova pata jsou vlastnosti uklízečky: třídní odstup a předsudky.“ Zároveň jsem ale myslel na to, co vím o autorce hry, kterou znám osobně. Je z dobré rodiny, dcera místopředsedy Svazu československých spisovatelů ze zlatých 60. let, která se netají, že má mnoho destinnovských vlastností. Ovšem autorčin otec byl původně uprchlík z fašistického Maďarska a on i dcera byli za normalizace vyobcováni z veřejného života, plus dcera (jako řada dalších poctivých politiků z prvních svobodných let po listopadu) je z něj částečně vyobcována dodnes, což je, myslím, klíč k tomu, proč hrabalovsky chápe i druhé stránky mince: učitelku, uklízečku, společnici i komornou. Kdyby tomu tak nebylo, nebyly by její figury živé.

Divák, kterého stav země, o níž hra vypráví, někdy pálí stejně jako tělesné bolesti, zažívá během hry radost z vyřknutého složení jedů, který nás Čechy po staletí trápí (Destinnová: „Mám tě ráda jako svůj závistivý a trpký domov“, „Umělec má k národu povinnost vždycky, národ však k umělci nikdy“). To může fungovat i jako psychoterapie. U Průchových Hrdinů okamžiku a Commedie finity Viktorie Hradské jsem i já, vlastenec až do morku kostí, pochopil, že kterýkoli Čech, který přerostl mrchoviště, z něhož vyrostl, má svaté právo odejít z této země pryč a navždy za sebou zavřít dveře. A že to mnohdy dělají právě ti, kteří tuto zemi až příliš milovali. Dva příklady za všechny: Jiří Voskovec a Milan Kundera, takto vysokoškolský učitel autorky Commedie finity.

Ta mimochodem nezapře svého učitele nejen v kompozici, ale i v esejovitosti díla, z níž je jasné, že si autorka Destinnovou před napsáním hry do detailu nastudovala (což je postup ze staré školy; u dnešních dekonstrukčních děl, jako je seriál Bohéma, mám někdy pocit, jako by si autor o těch, jejichž život popisuje, četl jen v čekárně u zubaře v bulvárním časopisu). Divák se tak o pěvkyni dozví spoustu zajímavých detailů, počínaje její zálibou v rybaření, tetováním archetypy lva a hada (jak opět typické pro českou pěvkyni!), sbírkou předmětů z majetku poraženého giganta Napoleona I., její náchylností k chiliastickým myšlenkám konce světa v době přeletu Halleyovy komety až po existenci „realistického“, černě vymalovaného pokoje s umístěnými symboly smrti.

P. S. k inscenaci Lídy Engelové ve Viole. Obsazení je dokonalé. Oči jsou samozřejmě nejvíc upřeny na hvězdu ráže Daniely Kolářové (která udělá chybu jen jednou, když řekne špatně přechodník, otázkou ovšem je, zda to preciózní společnici nepředepsala už autorka), ale všechny dámy jsou skvělé, včetně nejmladší, 39leté Marie Málkové, členky Městských divadel pražských, na níž je znát, že prošla režijníma rukama takových mistrů jako byli Jiří Menzel nebo Jiří Svoboda. Naučný charakter jinak do (i pro diváky neznalce) konverzačního přitažliva inscenované hry je umocněn i občasnými projekcemi obrázků ze života Destinnové a ukázkami jejího hlasu. Scénografické výstřelky, které jako by dnes byly všude povinné, nejsou v inscenaci veškeré žádné. Holá scéna, jejímž jediným artefaktem je velký podpis té, o níž se hovoří, jakoby na školní tabuli. (Zde se jistě dá říct i zaplaťbůh za omezené prostorové možnosti komorního divadla Viola. Nechci si ani představit, jak by to dopadlo v divadle, co je naproti přes ulici…) Tedy i inscenaci jednička s hvězdičkou.

Ta jediná scéna, která je zde úlitbou „cool stylu“ (který ovšem k postavě komorné docela sedne), v níž má Marie Málková předepsáno během vyprávění o pohlavním aktu roztáhnout nohy (ovšem zády k publiku), je výjimkou potvrzující pravidlo. Suma sumárum: Text hry je pro každého nezávisle myslícího Čecha, který to už v naší plesnivé zemi nemůže vydržet, první pomocí a inscenace vzácnou podívanou, na níž se i ve všude jinde zuřící pandemii inscenační dekonstrukce dá koukat. Celkově tedy zázrak. Ovšem takový, na který se do pondělka můžete podívat na stránkách ČT, nebo si rovnou koupit lístek do Violy.

Viktoria Hradská: Commedia finita. Česká televize 2023. Režie divadelní inscenace: Ludmila Engelová, režie televizního záznamu: Jan Brichcín, 76 minut. Premiéra 3. dubna 2023.

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc