Synek plzeňského bednáře to dotáhl až do Národního aneb Horníčkův zapomenutý strýček. Tajnosti slavných
19.04.2023
Foto: Se svolením Národní divadlo - Josef Heinrich
Popisek: Emil Bolek v roce 1948, v dramatu Františka Rachlíka Kulový král
Tvrdohlavému synkovi z řemeslnické rodiny jistá budoucnost mezi regály ani trochu nevoněla. Talentovaný herec, zpěvák a tanečník zazářil u Voskovce a Wericha a padl do oka i Burianovi.
Jeho specialitou byli bodří hrdinové z lidu, obdaření dávkou moudrosti, plní života a budící důvěru a sympatie publika. Za první republiky patřil strýc legendárního Miroslava Horníčka k předním osobnostem divadelní avantgardy a před filmovou kamerou stanul více než padesátkrát. Přesto byl významný člen souboru Národního divadla Emil Bolek neprávem téměř zapomenut.
S Lídou Chválovou v povídkovém filmu Martina Friče z roku 1947 Čapkovy povídky; foto se svolením Národní filmový archiv
Kšeft mu nevoněl
Narodil se 13. prosince 1897 v Plzni jako nejmladší ze tří synů pivovarského bednáře. Nejprve pracoval jako příručí v koloniálu, tedy obchodu, který nabízí kromě potravin i papírenské a drogistické zboží. Pak byl krátce i dělníkem v Škodových závodech. Od dětství ale miloval divadlo, takže není divu, že velmi brzy zabrousil mezi ochotníky, s nimiž hrál před první světovou válkou. Během ní pak poprvé hostoval u společnosti Adolfa Brázdy. A v té době sotva mohl tušit, že v roce 1918 přibyla do rodiny budoucí legenda českého herectví, synovec Miroslav Horníček. V roce 1920 Emil konečně nastoupil na profesionální hereckou dráhu u kočovného Divadelního sdružení měst českého severovýchodu Jana Otakara Martina. V roce 1921 krátce vystupoval se skupinou, působící na koncesi Václava Mlčkovského, pak přešel do společnosti Rudolfa Lince a v roce 1922 k Bohdanu Lachmanovi.
Konečně kamenné divadlo
V roce 1923 získal stálé angažmá v kladenském divadle, a pak po jediné sezóně v Pardubicích zakotvil na delší čas v Olomouci. A tam potkal v roce 1930 svůj osud – seznámil se s E. F. Burianem. Přesto ale na cestě do Prahy učinil v roce 1931 ještě malou odbočku a krátce vystupoval v Slovenském národním divadle Bratislava. Od roku 1932 působil už natrvalo na pražských avantgardních jevištích, nejprve v Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha, aby pak konečně spoluzakládal s Burianem jeho legendární scénu D 34. Pod jeho vedením rychle prokázal mnohostranný talent nejen jako výrazný charakterní herec, ale také jako dobrý zpěvák a tanečník. Mimo jiné si zahrál flašinetáře v Žebrácké opeře, Sokrata v Milencích z kiosku či hlavní roli v Haškově Dobrém vojáku Švejkovi. U Buriana zůstal až do roku 1946 s nucenou okupační přestávkou v letech 1941-1945, kterou prožil v souboru Městských divadel pražských.
Naposledy před kamerou – jako kostelník Tomáš v dramatu První a poslední; foto se svolením Česká televize
Režisérská sázka na jistotu
Na filmovém plátně se poprvé objevil už v roce 1932 jako zloděj náhrdelníku v nesmrtelné komedii Jiřího Voskovce a Jana Wericha Peníze nebo život, kterou natočil podle jejich scénáře režisér Jindřich Honzl. Na další příležitost si pak ale musel počkat až do roku 1940, kdy ho Václav Binovec obsadil jako profesora Nováka v komedii Dceruška k pohledání, v níž exceloval tehdejší pár snů Věra Ferbasová a Jiří Dohnal. A od té doby na něj režiséři pamatovali s nabídkami pravidelně, i když výrazné role se bohužel nikdy nedočkal. Ani po válce na něj film nezapomněl, ročně hrál až v deseti projektech, většinou ale opět malé vedlejší postavy, leckdy bezejmenné, či dokonce němé. Celkem si zahrál v šedesáti filmech a natáčel téměř do poslední chvíle. Naposledy stanul před kamerou v roce 1959 jako kostelník Tomáš v psychologickém dramatu Vladimíra Čecha První a poslední.
Ztělesnění lidové moudrosti
V roce 1946 se stal členem činoherního souboru pražského Národního divadla, od 12. prosince 1957 pak už byl zaměstnán pouze na třetinový starobní důchod a v roce 1959 nakonec odešel do invalidního důchodu. Na jevišti naší přední scény vynikl především jako představitel epizodních rolí a hrál v téměř sedmdesáti inscenacích. Nejvíc jeho naturelu seděli bodří a dobrosrdeční hrdinové, plní života a s notnou dávkou lidové moudrosti, kteří budí důvěru a sympatie publika, například Jakub v Molièrově Lakomci, Šumbal ve venkovském dramatu Ladislava Stroupežnického Naši furianti, Sejtko v Lucerně Aloise Jiráska, líný sluha v satirické komedii Nikolaje V. Gogola Ženitba či Dobščinskij v jeho Revizorovi. Už od třicátých let spolupracoval také s rozhlasem a v padesátých letech si ještě stihl vyzkoušet i spolupráci s televizí. Jako spolehlivému členovi komunistické strany mu byl v roce 1958 udělen titul Zasloužilý umělec. Výrazný plzeňský rodák Emil Bolek zemřel 30. srpna 1961, pravděpodobně v rodném městě, některé dostupné zdroje ale uvádějí Prahu.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Biografický slovník Historického ústav AV ČR, Národní divadlo)
Vložil: Adina Janovská