Samotář, který rozdával smích aneb Sranda jako obrana před vnějším světem. Tajnosti slavných
14.04.2023
Foto: Se svolením Bonton
Popisek: Jaroslav Štercl jako námořník v dobrodružné sci-fi z roku 1970 Na kometě, posledním z trikových hraných filmů Karla Zemana, pro který napsal scénář podle stejnojmenné verneovky tenkrát již režimem zavržený Jan Procházka
AUDIO / VIDEO Šibalský pohled, výrazná mimika, improvizace a klauniáda téměř bez hranic. Byl zárukou dobré zábavy, sotva promluvil, a už publikum spolehlivě padalo smíchy. Kritika ale jeho mistrovství nikdy nedocenila. (Pokračování ze středy 12. dubna)
Své výstupy, monology a scénky psal Jaroslav Štercl většinou sám, byl autorem či spoluautorem desítek divadelních her, revuí a kabaretů. Měl spoustu známých, přátel, uměl skvěle bavit společnost, ve skutečnosti byl ale samotář. V soukromí se kontaktu s diváky vyhýbal, nikdy si nezval návštěvy domů ani na chatu. Lidovou srandu používal jako obranu před vnějším světem, aby se mu nikdo do toho jeho vnitřního nedostal. „Bavit lidi, dělat inteligentní legraci, vyvolávat smích a přinášet výbornou náladu nebylo a nebude žádná sranda,“ říkával.
Vlak je vlak:
Neslavný konec slavné scény
V sedmdesátých letech ho čekala v Karlíně i Nuslích další významná hlavní role v Longenově komedii C.k. polní maršálek, která se také stala v roce 1978 posledním představením v nuselském divadle před jeho definitivním uzavřením. Na toto představení i následné události pak ještě po letech smutně vzpomínal: „Když jsme po jeho skončení divadlo zamkli, opustili ho nejen účinkující, ale bohužel i strážní. Nenechaví obyvatelé Nuslí pak rozebrali garderobu s ostatními doplňky a se vším, co k divadlu patřilo. Po čtvrti pak lítala tamní galerka v kostýmech myslivců. Tak neslavně skončila éra jedné z našich nejznámějších hudebních scén.“
Entrée s poštovní brašnou
Populární komik, který si odjakživa oficiálně nechával oslovovat Jarda, ale fanynky mu láskyplně říkávaly Jaroušek, pak odešel oficiálně do penze. V stálém angažmá nikdy nebyl, celý život strávil takzvaně na volné noze a ani oficiální přidělení pravidelných dávek starobního důchodu pro něj rozhodně neznamenalo, že na svoji uměleckou činnost rezignuje a bude na vltavské náplavce krmit holuby. Před kamerou se sice jen míhal a s velkou rolí si na něj nikdo nikdy nevzpomněl, všechny své drobné postavičky a rázovité figurky ale dokázal ztvárnit tak, že se staly nezapomenutelnými. Poprvé se objevil na plátně už v roce 1946 v komedii režiséra Vladimíra Slavínského Právě začínáme, v níž si zahrál listonoše. Pošťáckou uniformu mu přidělil i Oldřich Lipský v legendární westernové parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera.
Za rok se vrátím:
Prezidentský zákaz
Československá televize si na něj poprvé vzpomněla v roce 1962 s rolí v hudební inscenaci Ztráty a nálezy, nejrůznější sousedy, příslušníky SNB, redaktory či úředníky pak ztvárnil ve zhruba pěti desítkách filmových či televizních projektů a seriálů. V podstatě sám sebe, tedy kabaretního komika, si zahrál v roce 1969 v slavné komedii Zdeňka Podskalského Světáci. Ve svých pamětech později připomněl i připravovaný televizní seriál Jaroslava Dietla Můj přítel štvanec, v němž měl hrát předsedu základní stranické organizace a zpívajícího šéfa a dirigenta závodního big bandu. Tuto roli mu Dietl napsal přímo na tělo. Jenže po natočení prvních dvou dílů přišel zákaz přímo od prezidenta Antonína Novotného, projekt nebyl nikdy dokončen a upadl v zapomnění.
Praha mu byla malá
Odjakživa toužil po dobrodružství, takže brzy začal podnikat výlety do přírody. Ve volném čase rád podnikal výlety do přírody, a když neměl dost času, tak alespoň do pražských přírodních lokalit, jako jsou Divoká Šárka či Obora Hvězda. Miloval brdské lesy, stal se vášnivým trampem a častým hostem legendární osady Ztracenka u Štěchovic. Trampské písně byly vedle těch kabaretních jeho dalším milovaným hudebním žánrem, řadu jich i složil a také nazpíval. Láska k trampingu se pro něj stala inspirací i útěchou v letech, kdy nebyl z politických důvodů žádoucí. Své sny o dobrodružství ve stylu zlatokopů a zlaté horečky si později dokonce i splnil. V roce 1992 procestoval s manželkou velkou část Spojených států a vyrazil i na vysněnou Aljašku, o níž toho spoustu věděl především z četby dobrodružných románů Jacka Londona. Na vlastní oči pak spatřil řeku Yukon a legendární Klondike a obdivoval stále ještě nedotčenou aljašskou přírodu.
Houby, houby, houby:
Pro diváka z lidu
Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 1989 coby pacient v hudební komedii režiséra Júlia Matuly Volná noha. Jeho doménou byla improvizace, nevázaná klauniáda, temperamentní mluva, mimické schopnosti, veselost, trhavá gesta a šibalské oči. Odbornou kritikou zůstal jeho humor nedoceněn, protože se zaměřoval především na diváka z lidu. Spolupracoval s rozhlasem a dabingem, příležitostně vystupoval i v televizních estrádách a soutěžích. Například koncem šedesátých let přímo šokoval svými rozsáhlými znalostmi v televizní soutěži Souboj s pamětí. Byl totiž neobyčejně sečtělý, vlastnil velkou knihovnu a celý život vyznával trampské, sportovní a skautské ideály. Oženil se dokonce třikrát a měl dvě děti, Jaroslava a Evu. Nezapomenutelný komik a kabaretiér Jaroslav Štercl zemřel po těžké nemoci 4. dubna 1996 v Praze.
(zdroje: Wikipedia, Česká televize, ČSFD, Český film, FDB, Encyklopedie Prahy 2, Český rozhlas, Supraphon, Muzeum hudby, Jaroslav Štercl: Kabaret)
Vložil: Adina Janovská