Za scénu, kterou on prožil a natočil, dostal Oscara Spielberg. Herzovo Srdce i Vyhnanec. Svět Tomáše Koloce
08.04.2023
.jpg)
Foto: Se svolením Juraj Herz
Popisek: Juraj Herz
Právě před pěti lety zemřel Juraj Herz (1934 – 2018). V dějinách naší kultury (kterou ani po třech desítkách let nelze rozdělit na českou a slovenskou, už pro množství etnických Slováků v české i Čechů ve slovenské kultuře) se najde jen málo jmen filmových režisérů, kteří se za života stali klasiky světové kinematografie: Machatý, Forman, Menzel, Chytilová, Jakubisko, Švankmajer, Trnka, Karel Zeman. Prsty na rukách se také dají spočítat ti, kteří u nás filmy dobře režírovali a zároveň ve filmech dobře hráli: Haas, Hrušínský, Krejčík, Menzel, Šteindler, Smyczek, Smoljak, Krobot, Strach, Mádl. Juraj Herz patřil do obou těchto skupin. Jeho život je jedním z příběhů o tom, jak někdejší „Mitteleuropa“ a její zkušenost ve 20. století oplodnila světové umění.
Srdce i vyhnanec
Narodil se rok poté, co Hitler v Německu převzal moc, na Spiši, což tehdy byl trojnárodnostní slovensko-německo-maďarský kraj, v rodině převážně maďarsky mluvících židovských majitelů maloměstské rodinné lékárny – jako Georg Herz. Oproti obecně vžitému výkladu příjmení Herz nepochází z německého výrazu pro srdce, ale z hebrejského jména Geršóm, které se prvně objevuje v bibli v knize Exodus: „Sipora porodila syna a Mojžíš mu dal jméno Geršóm, což znamená Hostem-tam. Řekl: Byl jsem hostem v cizí zemi.“ Ten verš charakterizuje i osud Juraje Herze.
Když byl později pomocným režisérem a hercem v prvním československém oscarovém filmu Obchod na korze, byl do něj angažován i proto, že pocházel z velmi podobného městečka, ve kterém také zažil atmosféru arizací a transportů. Rozdíl mezi příběhem vdovy Lautmannové a příběhem rodiny Herzovy byl jen v tom, že Herzovu rodinu, kežmarské Židy, ukryla před transportem rodina Němců z nedaleké vesnice Žakovce (Eisdorf), a když transporty pominuly a Herzovi se vrátili zpět, odvedli je slovenští Hlinkovi gardisté. Rodina, která si myslela, že ji (tak jako tomu bylo v Horthyho Maďarsku) zachrání, že se dala pokřtít, se zmýlila. Snad i z toho pramenil pozdější Herzův celoživotní až militantní ateismus. (V této souvislosti je velmi symbolické, že v Žakovcích, obci, která má ne víc než 800 obyvatel, se dnes nachází známá komunita pro vyloučené lidi z celé střední Evropy, kterou vede legendární kněz Marián Kuffa.)
Devítiletý Juraj prošel koncentračními tábory v braniborském Ravensbrücku a v Sachsenhausenu u Berlína. Ravensbrück byl koncentrační tábor pro komunisty, kterým prošel i novinář František J. Kolár, o jehož osudech během Slánského procesů napsala jeho manželka Jaromíra Kolárová román Jen o rodinných záležitostech (1965, natočeno 1990). Za normalizace tato autorka legendárních Holek z porcelánu a Léta s kovbojem hledala námět, v němž by mohla mluvit nahlas o krutosti tuhého režimu a zároveň tematicky vyhovět tehdejší oficiální kultpropové poptávce. Tak se zrodil scénář filmu Zastihla mě noc, který skrze příběh levicové vězeňkyně Jožky Jabůrkové odvyprávěl mechanismus pádu hodnot za nacismu. Juraj Herz byl tehdy jako jeden z představitelů normalizací zavržené československé nové filmové vlny 60. let pro Barrandov režisérem druhé kategorie, ale na otázku: „Máte jiného režiséra, který jako vězeň prošel Ravensbrückem?“ nemohli tamní kádrováci nic říct.
Herz pak scénář přepsal podle svých zážitků s družkou Milenou Jesenskou, která se o něj, stejně jako o jiné židovské děti, v Ravensbrücku starala s „praxí“, kterou získala už když se pražské židovské mládeži věnovala se svým partnerem Franzem Kafkou. Scénou, v níž vystrašení vězni, už obeznámení s novým způsobem masových vražd, přijdou do sprch a jsou radostně překvapeni, že z nich stříká voda, se po letech (v osvětimském památníku, kde byl film promítán) inspiroval Steven Spielberg do svého oscarového Schindlerova seznamu.
Twist and Shout
Po válce, kterou větší část Herzovy rodiny jakoby zázrakem přežila, vystudoval Juraj bratislavskou UMPRUM, po níž chtěl studovat herectví na VŠMU, ale nebyl přijat pro „typovou exotičnost“ (která se pak v jeho herecké kariéře stala jeho největší devizou). Odešel tedy do Prahy, kde vystudoval na DAMU divadelní režii a spolu s Janem Švankmajerem loutkoherectví (zde také vznikla jeho celoživotní záliba v kouzelnických tricích). Oba pozdější velikáni spolu potom odešli do inkubátoru talentů, divadla Semafor, kde oba výtvarničili, ale Herz kromě toho ještě i režíroval a hrál. Během jeho filmového hereckého debutu Každá koruna dobrá si ho všiml režisér Zbyněk Brynych a učinil ho asistentem režie na legendárním filmu Transport z ráje podle knihy Arnošta Lustiga Noc a naděje.
O pár let později už měl dostatek zkušeností nejen jako pomocník velkých režisérů (Brynych, Kádár, Klos), ale především jako herec v mistrovských dílech, jako byl Lipského Limonádový Joe, Roháčovo a Svitáčkovo Kdyby tisíc klarinetů, anebo v Dýmkách Vojtěcha Jasného. Jeho kreací v nich byl vždy typ uhlazených a skvěle oblečených gentlemanů s tu méně, tu více nečistými úmysly.
Vzhledem k tomu, že šlo převážně o hudební filmy či muzikály (do kterých byl Herz angažován pro svou dokonalou pohybovou synchronizaci s hudbou, kterou musel ovládat i jako loutkoherec), hudba se později stala jednou z hlavních silných stránek jeho filmů. Málokdo si vzpomene, že byl angažován i do hlavní role jednoho z prvních československých klipů (tehdy se jim říkalo filmové písničky) na hit Oliver Twist (zpíval ovšem Karel Štědrý). Přestože neabsolvoval FAMU, během pomocné režie oscarového Obchodu na korze už připravoval svůj první samostatný film Znamení Raka, taktéž se silnou hudební složkou. Později v televizi režíroval muzikál hitmakera a zakladatele skupiny Olympic Karla Mareše Toulavý Engelbert a ve filmu zmíněné muzikálové Holky z porcelánu. Mezitím se ale věnoval dalšímu žánru, který rezonoval s jeho životem…
Vypalovač hororů
Juraj Herz původ své záliby v hororu komentoval takto: „V Kežmarku bylo jediné kino a mě do něj pouštěli klidně na mládeži nepřístupné filmy. Jako jediného. Před vchodem stál policista, a když se ho ostatní děti ptaly, jak to, že mě pustí, a je ne, on řekl: Herz může, ten už všechno prožil.“ Horor v umění byl Herzův způsob, jak se odreagovat od hororu (v doslovném překladu hrůzy) života. Vůbec prvním filmem s hororovými prvky byl už jeho krátkometrážní debut Sběrné surovosti podle povídky Bohumila Hrabala, který se nakonec stal jedním ze dvou, co nebyly zařazeny do povídkového filmu dle Hrabalovy prvotiny Perličky na dně, a Herz se tak s Ivanem Passerem, režisérem povídky Fádní odpoledne vlastně dostali „mimo manifest“ československé nové filmové vlny (povídky, které v Perličkách zůstaly, režírovali Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová a Jaromil Jireš).
Rozdíl mezi zámořskými brakovými horory, které po válce viděl jako malé dítě v kežmarském kině, a jeho vlastními filmy tkvěl ale v tom, že jeho horory byly vždy založeny na hlubokých psychologických příbězích, často z klasické literatury. Jeho první celovečerní filmový horor Znamení raka byl natočen podle románu Hany Bělohradské (napsala například i předlohu ke slavnému Brynychovu filmu A pátý jezdec je strach), Petrolejové lampy podle klasika psychologické prózy Jaroslava Havlíčka (také autora literární předlohy filmu Helimadoe) s využitím dekandentní hororové poezie Františka Gellnera, Morgiana podle románu ruského romantického spisovatele Alexandra Grina, a Panna a netvor podle archetypální francouzské pohádky (z téhož kadlubu je doplňkový film Panny a netvora, který byl natočen v týchž dekoracích a kostýmech a na zbývající materiál: „pohádka“ Deváté srdce).
Hororové prvky, spojené se skutečnou či domnělou smrtí, ale obsahovaly i jeho další filmy jako psychologický Den pro mou lásku podle Markéty Zinnerové anebo už zmíněné Holky z porcelánu, ve kterých Juraj Herz pro český film prvé objevil jedenadvacetiletou studentku JAMU Dagmar Veškrnovou, o jejíž život pak šlo i v dalších Herzových filmech, detektivce Holka na zabití a hororu Upír z Feratu, který natočil podle povídky klasika sci-fi Josefa Nesvadby (mj. autora Blbce z Xeenemünde). Románovou předlohu režisérova nejúspěšnějšího hororu a zároveň největšího filmu, který byl zařazen do pokladnice světové kinematografie, ale napsal v té době už evropsky známý autor děl o holocaustu - Ladislav Fuks.
Spalovač svět
Herzova režijní originalita spočívala v netradiční práci s filmovou kamerou, střihem a hudbou, které částečně pramenily v Herzově divadelním zázemí a jeho nevřazenosti do rutiny techniky filmové práce (důkazem je, že několik Herzových filmových scénářů bylo ex post úspěšně převedeno do divadelní formy). Polovičku legendárního filmu Spalovač mrtvol natočil „Mann mit eiserner Hand“ (jak mu říkali jeho němečtí kolegové), kameraman Stanislav Milota, na Herzovo přání bez stativu formou subjektivní kamery (tj. z pohledu postavy hrdiny), druhou polovinu tak, že kamera najela na detail tváře hlavního hrdiny, která se poté prolnula do dalšího záběru, kde se ovšem po střihu změnilo prostředí.
Skladatel hudby Zdeněk Liška dal také Herzovi vybrat, zda si k ultrahororovému filmu žádá kompozici tematickou (tedy hudbu hororovou), nebo protitematickou (hudbu „přímo rajskou“). Herz si vybral rajské „protitéma“, a touto hudební zhůvěřilostí byl dán základ ke geniálnímu filmu o lidské zhůvěřilosti. Manželka hlavního mužského představitele, kterého Herz musel k účasti na filmu dlouho přemlouvat, Rudolfa Hrušínského (sama převživší holocaust) během projekce denních prací filmu omámeně vstala a odešla se slovy: „Pánbůh vás všechny potrestá.“ Téhož tématu se týkala odpověď kameramana Miloty na otázku jeho družky, hlavní ženské představitelky filmu Vlasty Chramostové: „Pane režisére, a až mě budete věšet, jak se to udělá?“ „Nijak,“ odpověděl jí namísto Herze svým typickým suchým stylem Milota, „to bude tvůj poslední záběr.“
Obojí se splnilo. Záběry natáčené v pardubickém krematoriu se točily těsně po „trestu“ pro celý národ: mezi rakvemi mrtvých zabitých srdečními a mozkovými příhodami po šoku z čerstvé okupace (krematorium v srpnu 1968, kdy se film natáčel, ještě nemělo lednice), a záběr vraždy se skutečně točil v poslední natáčecí den Chramostové a byl pro ni na dlouhé čtvrtstoletí skutečně poslední – neboť poté, co se herečka se Stanislavem Milotou vydala točit okupovanou Prahu a na svém odporu k okupaci trvala i za normalizační otočky vedení státu, byla jí postupně zakázána nejen práce ve filmu a ostatních masmédiích, ale od roku 1973 i v divadle. I pro jejího muže a kameramana Spalovače mrtvol Milotu šlo (kromě pozdějších domácích snímání bytového divadla) o záběry úplně poslední – protože v 80. letech kvůli mozkové příhodě přišel o zrak v jednom oku.
Režisér golem
Ani Herz, jak už řečeno, to za normalizace neměl lehké. Spalovač mrtvol byl po několika projekcích zakázán, stejně jako jeho „buržoazně-avantgardní metody filmové práce“ vůbec, a režisér Herz později vzpomínal, že po polovině 70. let, do nichž ještě dokázal protlačit poetiku let 60., podlehl neustálé šikaně nadřízených orgánů (které kupříkladu přikázaly vystřihnout z filmu Upír z Feratu celou výtvarnou linii vnitřku vozu, jíž zpracoval tehdy zakázaný výtvarník a režisér Jan Švankmajer a která byla v podstatě samostatným animovaným filmem) a už režíroval prakticky jen „jako stroj, Golem, jako cvičení, aby se mi nezkrátily žíly.“
Tento stav Juraji Herzovi bohužel vydržel až do konce jeho tvorby a nevyléčila ho ani „druhá emigrace“ (po té první, z antisemitského Slovenska do Prahy) do Spolkové republiky Německo v roce 1987, ani revoluce v roce 1989, kdy došlo k nahrazení v oboru naprosto neorientovaných ideologických zabedněnců, kteří rozhodovali o filmech tehdy, zabedněnci marketingovými, kteří o nich rozhodují dnes. Stejnou krizí si ale prošli i další mistři nové vlny 60. let jako například Vojtěch Jasný nebo Jan Němec, kteří se po komerční revoluci už nikdy nedokázali napojit na zřídlo svého talentu.
Herzův druhý, „sametový“ pokus o naroubování osobního příběhu na společensko-politickou objednávku po filmu Zastihla mě smrt, který byl natočen v rámci grantu na vznik díla o etnické snášenlivosti, se zdaleka nepovedl tak jako ten první, normalizační. Film Habermannův mlýn, odehrávající se v českých Sudetech, tak namísto odvyprávění příběhu záchrany Herzovy rodiny spišskými Němci na Slovensku dezinterpretoval skutečné poměry, postavy a události z období 30–40. let v české obci Bludov u Šumperka. Včetně tak fatálních historických chyb, jako že etnický Čech zůstává po zabrání Sudet Německem starostou obce a se svými německými spoluobčany chodí dál cvičit do Sokola (občané, definující se jako Němci, v Sokole nikdy sdružení nebyli a po anšlusu Sudet byl Sokol zakázán, nehledě k tomu, že tehdy řada Čechů ze Sudet odešla a Čech zde ze zákona nemohl být starostou). Na Herzově přínosu pro naši kulturu to ale nic nemění. Včetně toho, že tak, jako jeho „vyučili“ obsazováním do rolí ve svých filmech jiní, on sám takto na filmového režiséra „vyučil“ Karla Smyczka“, který pak stejnou metodou učil Igora Chauna a Jiřího Stracha.
Co řeka Léthé nevzala
Na závěr osobně: Římského profilu Juraje Herze s charakteristickým lomeným nosem (který byl tak podobný profilu babičky z židovské větve mojí rodiny) jsem si poprvé všimnul v televizním seriálu Gagman, který, jak jsem později pochopil, čerpal z poetiky Jasného Dýmek (ve kterých Herz hrál), a v němž Herz jako režisér a zároveň jako herecký představitel režiséra, stylem němých grotesek, skvěle ztvárnil dějiny počátků filmové tvorby. Bylo to těsně před Herzovou emigrací. Někdy tehdy mně, tehdy desetiletému, začal můj otec, velký filmový fanda a někdejší absolvent famácké přípravky, sdělovat pravdu o československých dějinách včetně těch kulturních.
Vyprávěl mi nejen o tehdy zakázaných politicích, ale především o umělcích. Se svou skvělou filmovou pamětí mi skoro dvě desítky let po jejich zákazu záběr po záběru odvyprávěl řadu zakázaných filmů. Spalovač mrtvol patřil mezi ty první. Když jsem ho v roce 1990 poprvé viděl, díval jsem se už na film, který jsem dobře znal. Od té doby jeho zhlédnutí počítám na desítky. Stejně tak u druhého vrcholného filmu Herzovy tvorby, Petrolejových lamp, filmu, který stejně jako Spalovač posbíral všechny možné světové filmové ceny.
Protože jsem zvyklý si během dne ke všem činnostem pouštět známé filmy (které často jen poslouchám místo hudby) a protože jsem si za léta všiml jakéhosi napojení svého synchronního podvědomí na československou kulturu, když mi YouTube-automat (který umí podle vkusu diváka posléze sám vybírat, co hrát) pustil v sobotu odpoledne Což takhle dát si špenát a v neděli ráno (přesně před pěti lety) Psíčky lorda Carltona – filmy, kde hrál Juraj Herz jedny z hlavních rolí – předběžně jsem zpozorněl. Zpráva o umělcově odchodu mě potom už tolik nešokovala. Tam, kam Juraj Herz odešel (aniž tomu za života věřil), na něj mimo jiných čeká nejen jeho dětská vychovatelka, spisovatelka Milena Jesenská, ale i věrný fanoušek jeho filmů, můj otec, který Juraje Herze považoval za nejlepšího československého filmového režiséra všech dob.
Zdroje: Starý zákon, rozhovory s Vlastou Chramostovou, Stanislavem Milotou, Karlem Smyczkem, Igorem Chaunem, Václavem Kozlem, Václav Březina: Lexikon českého filmu, Česko-slovenská filmová databáze, Filmový přehled
Vložil: Tomáš Koloc