Symbol režimu překryje vše. I zadek. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
08.04.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Něco se ukrývá pod povrchem, jako v každé době
Německá secesní opereta Paní Luna nepatří mezi intelektuálně náročná díla, mezi těmi horšími by byla asi tak uprostřed. Dávali jsme ji v 70. letech jenom krátce v Divadle Na Fidlovačce v Nuslích. Dílo samo o sobě slabomyslné dorazila svým výkonem subreta, která, díky kontaktům ve stranických orgánech, se jmenovala do Hudebního divadla v Karlíně s tím, že ve svých padesáti letech obsadí obor milovnice.
Předpoklady, kromě kádrových, měla mizivé. Zpěvačka moc nebyla, zato herečka ještě horší. Jediné, čím dokázala zaujmout, byly veliké porcelánové zuby, které, jak říkala, jí udělali soudruzi v Moskvě. Když se na nás usmála, připadali jsme si jako Karkulka, kterou se právě chystá sežrat vlk. Úsměvy rozdávala i publiku a tak si lidé na představení, která hrála, kupovali lístky až do čtvrté řady, odkud přeci jen už detaily nebyly tolik vidět.
My jsme si v divadle tykali, oslovovali se křestními jmény, jen tato hvězda oslovovala kulisáky „soudruzi dělníci“, za což ji dělníci neměli rádi. Kromě toho dokázala svým výkonem zničit každé představení, panu Novému rolí nevěsty zabila jeho poslední představení opery podle Gogolovy Ženitby, takže na stará kolena místo úspěchu chodil po divadle a naříkal: „Čeho jsem se to dočkal…“
Jak už jsem nastínil, na dílo Paní Luna lidé moc nechodili, a tak, když se subreta opět najmenovala jako alternace zpěvačky o dvacet let mladší, říkali jsme si, je to dobré, aspoň se ta blbost nebude dávat. Napomohli tomu i její soudruzi dělníci. Na závěr posledního jednání operety se z provaziště spustí veliký srpek měsíce, ozdobený hvězdami, subreta se na něj posadí a srpek se vytahuje i se zpěvačkou nahoru, opona se zavírá a je konec. Ten měsíček je obyčejně připevněný na dvou lanech k jedné tyči a kulisáci to všechno vytáhnou nahoru. „Jakousi náhodou“ se ale kulisákům podařilo zavěsit měsíc na dvě nezávislá táhla. Subreta se posadila, začala vyjíždět a pak se to jedno lano zastavilo a nahoru jelo jenom druhé. Subreta se sešoupla a jak tak klouzala, zachytila se za lávku, něco prasklo, a diváci viděli za ruce visící zpěvačku, které praskly vypasované zlaté kalhoty přesně v místě, kde byl vzadu šev. Vynikly tak červené stahovací kalhoty (takové ty co vypadají jako krepové a nosí se, aby se opticky zmenšilo pozadí) a na nich za suchý zip přichycená veliká pěticípá hvězda, která jinak byla připevněná na měsíci.
Po představení, když zpěvačka přestala vzteky řvát a vyhrožovat ředitelskými důtkami, nám pan Karel Vlach při kafíčku v klubu povídal: „Kouknou, takhle se to dělá. Vy pořád cvičíte škály a nikam to nevede a ona s hvězdou na podvlíkačkách udělá kariéru.“ Ocenili jsme pana dirigenta, že to vystihl, a šli cvičit škály. Pouze jeden kolega (který později udělal kariéru jako místopředseda ZO KSČ) si nenápadně na zšeřelém jevišti zkoušel přilepit na zadek tu hvězdu. Naše paní Luna pak měla ještě jednu aféru, nachytali ji v samoobsluze, jak krade housky, ale ututlalo se to. Oznámení o jejím přestupku se sice muselo vyvěsit ve skříňce s obsazením – ale před tu skříňku postavili skříň.
S přibývajícím věkem a dalším politickým převratem jsem pochopil, že tenhle typ lidí je stále přítomen a že o nich ještě uslyšíme. Jen hvězdy na jejich zadnici tu a tam změní barvu.
Vložil: Jaromír Janák