Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Za pravdu skončil v kamenolomu, během normalizace už si pak raději dával pozor na pusu. Tajnosti slavných

07.04.2023
Za pravdu skončil v kamenolomu, během normalizace už si pak raději dával pozor na pusu. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Krajské divadlo Kolín - Martin Poš

Popisek: Bohumil Vávra v roce 1977, v představení kladenského divadla Letní toulky

VIDEO Po prvním ,štěku‘ čekal na další filmovou roli dlouhých osmnáct let. V dramatických padesátých letech totiž dal příliš nahlas najevo své názory. Když pak přišla normalizace, už si raději dával větší pozor.

Patřil k hercům, jejichž osudem mimořádně tvrdě zamíchaly politické události. V necelých čtyřiceti letech dokonce dostal doživotní zákazy a skončil za mřížemi. Návrat mu umožnil až prezident republiky, přezdívaný krásný Tony, kterého většina národa nikdy nebrala vážně a kolovala o něm celá řada vtipů. Třeba kdekdo pátral, kdeže vlastně leží ta vyvolená československá obec Brzko, poté co v jednom z projevů Antonín Novotný ujišťoval národ, že maso bude vbrzku. Jeho nástupnická amnestie naštěstí vrátila mezi herce i Bohumila Vávru, velkých příležitostí se už ale nedočkal.

 

Osada havranů:

Útěk před fašisty

Narodil se 14. listopadu1916 v Praze a o své budoucnosti měl jasno velmi brzy, takže po základní škole zamířil rovnou do Prahy na Státní konzervatoř. Už během studia začal hostovat v bratislavském Slovenském národním divadle, kde po absolutoriu v roce 1935 nastoupil do prvního stálého angažmá. Zhoršující se společenská situace, která vyvrcholila podpisem Mnichovské dohody a na Slovensku rozmachem fašismu, ho v roce 1938 vyhnaly zpátky do Prahy. Nejprve působil necelé dvě sezóny v Národním divadle a v Stálém divadle v Unitarii, aby se v roce 1940 vydal znovu směrem na východ, až do Olomouce. Po dvou sezónách konečně našel trvalejší uplatnění v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla, kde byl členem souboru celé desetiletí.

Nenapravitelný rebel

V roce 1947 si na něj konečně vzpomněli i filmaři, takže si zahrál jednoho z cestujících v krátkometrážním osvětovém snímku režiséra Miloše Wasserbauera Rozhovor ve vlaku. Vzápětí ale únorové události roku 1948 a změna společenského klimatu odstartovaly jeho buřičskou scénu. Hned zkraje velmi kriticky a nahlas vyjádřil nesouhlas se směřováním divadelního repertoáru, čímž si vysloužil první trest. Z činohry byl přeřazen do operetního souboru, přestože do té doby nikdy nezpíval. Osudnými se mu pak staly nepokoje v roce 1953, které byly reakcí na tehdejší měnovou reformu. Ještě 29. května totiž prezident Antonín Zápotocký ujišťoval občany v rozhlasovém projevu, že se žádná reforma nechystá, aby ji předseda vlády Viliam Široký následujícího dne oznámil. Učinil tak až k večeru, když banky i obchody zavíraly, takže nedal lidem na rychlou reakci sebemenší šanci. Událost se logicky neobešla bez bouřlivých protestů.

Jak šel Stalin k zemi

Zvlášť silně protestovali dělníci plzeňské Škodovky, kteří došli v průvodu k Stalinově soše a shodili ji z podstavce. Přidal se k nim i tehdy velmi populární Vávra, který cestou do divadla průvod potkal a připojil se k němu. „Estébáci mně právě měli strašně za zlý, že jsem v průvodu šel a zpíval jsem hymnu. Na náměstí pak lidi vyhazovali bustu Stalina, nějakej chlap nožíkem rozřezával sovětskou vlajku. Lidi jásali!“ zavzpomínal na dramatické chvíle v roce 2004 pro plzeňský rozhlas. Zpráva o jeho účasti na nepokojích dorazila na patřičná místa a do plzeňského divadla ještě dřív než Vávra, takže tam na něj už čekali. „Vylítli z kuřárny za vrátnicí dva chlapi, tehdejší správce Malého divadla a osvětlovač. Ten správce mě silně kopnul, a když jsem se obrátil, díval jsem se do ústí pistole.“

 

Prázdniny pro psa:

Bílá vrána

Tak nějak si prý vzápětí připadal mezi kolegy. Většina tehdejších plzeňských herců se totiž přidala ke komunistické protiakci. Jako odvetu za zničeného Stalina zorganizovali demonstraci u sochy T. G. Masaryka, podle pamětníků nejprve Josef Větrovec hodil Masarykovi na krk smyčku, pak bronzovou sochu strhli, odvezli do Škodovky a roztavili. Vávru tři členové divadla udali státní bezpečnosti a v divadle uspořádali okázalý soudní tribunál. „Předsednictvo divadla si obléklo taláry a všem oznámilo můj zánik. Pak si pro mě přijeli do Prahy, odvezli mě na ,gestapárnu‘ do Plzně (bývalá budova gestapa, v níž poté sídlila StB – pozn. red.), a tam jsem byl měsíc ve vyšetřovací vazbě.“ Odsoudili ho na osmnáct měsíců nepodmíněně a ztrátě občanských práv, navíc dostal doživotní zákaz umělecké činnosti. Během věznění pracoval v kamenolomu, po propuštění jen velmi obtížně sháněl práci, a nakonec několik let pracoval jako topič.

Krásný Tony zasáhl

V roce 1960 vyhlásil prezident Novotný rozsáhlou amnestii, díky níž se dostala na svobodu řada odsouzených z politických procesů padesátých let. Vávra dostal zpátky občanská práva a mohl se vrátit k herectví. Nejprve hrál krátce v oblastních divadlech v Hořovicích a Kladně, v roce 1961 se stal členem souboru Městského divadla Kolín, které se stalo na téměř dvě desetiletí jeho poslední domovskou scénou. V témže roce se poprvé mihl na obrazovce jako učitelský mládenec v historickém romantickém dramatu režiséra Františka Filipa Magdalena Dobromila Rettigová a v roce 1965 se konečně dočkal po dlouhých osmnácti letech další filmové role. V hořké komedii režiséra Hynka Bočana Nikdo se nebude smát, natočené podle anekdotické historky Milana Kundery, ztvárnil domovníka Labského.

Starý Havran

Od poloviny šedesátých let na něj filmoví režiséři začali pamatovat pravidelně. Opravdu velké role se sice nikdy nedočkal, většina jeho postav ale byla tak výrazná, že si řadu z nich snadno vybavíme. Například starého Havrana v trilogii z pravěku podle románů Eduarda Štorcha Osada Havranů, Naveliké řece a Volání rodu, dědu ve mlýně v detektivce Smrt talentovaného ševce, učitele v černé komedii Vracenky či zahradníka v pohádce Jak si zasloužit princeznu. Nejčastěji byl obsazován do rolí dědečků, mimo jiné si zahrál pana Slámu, dědečka Tomáše Holého, v populární rodinné komedii režisérky Jaroslavy Vošmikové Prázdniny pro psa. V období normalizace se nevyhnul prorežimním režisérům a budovatelským projektům, hrál v detektivkách, akčních snímcích i v pohádkách.

První seriál až v penzi

Po oficiálním odchodu do důchodu ještě nějaký čas účinkoval v Laterně magice a teprve v roce 1984 poprvé přičichl k práci, která patří dodnes k nejlépe placeným, televiznímu seriálu. Poté co si zahrál účastníka pohřbu v první epizodě legendární Sanitky, o rok později už na něj pamatovaly produkce historických minisérií Vlak dětství a naděje a Slavné historky zbojnické. Hlavně ale na něj pamatoval režisér Karel Smyczek, který mu konečně nadělil postavu, která měla i jméno. V minisérii Třetí patro si Vávra zahrál ředitele domova mládeže Polesného. V roce 1994 mu Nadace Život umělce udělila cenu Senior Prix a v té době stanul naposledy před kamerou v pohádce Jak si zasloužit princeznu. Jeho posledním účinkováním na obrazovce se stal o dva roky později stařeček v pohádce Chladné srdce. Nejdéle mu vydržela spolupráce se seriálovými produkcemi. V roce 2001 ztvárnil Floriána Oulehlu-Doubravského v historickém romantickém dramatu Stříbrná paruka a v roce 2004 si zahrál stařečka v úvodní epizodě seriálu Místo nahoře. Léta také pravidelně spolupracoval s rozhlasem a dabingem. Bohumil Vávra zemřel 14. září 2007, necelé dva měsíce před jednadevadesátými narozeninami.

(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Národní divadlo, Český rozhlas)

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská