Kdo z vás to má? 145 let sociální demokracie v české politice. Výročí Jakuba Vosáhla

Vždy, když se v posledních 145 letech psaly dějiny české politiky, byla u toho sociální demokracie. Tak trochu mýtický ustavující sjezd 7. 4. 1878 v břevnovském hostinci U Kaštanu zformoval politický proud, bez kterého si nelze představit české dějiny.

Sociální demokracie byla jako politická reprezentace dělníků z továren jedním z produktů průmyslové revoluce. A České země byly v druhé polovině devatenáctého století průmyslovou zónou rakouského mocnářství.

Takže není divu, že právě zde byla od počátku dělnického hnutí jeho významná základna.

Složitější to bylo s národnostním uspořádáním.

Podle Marxovy zásady, že dělnictvo nemá hranice, dokázaly v první fázi socialisté obou národů celkem zdárně spolupracovat. Takže prvním výrazným vystoupením českých i německých dělníků na našem území byl v roce 1870 společný tábor lidu na Ještědu u Liberce.

I formální vznik české sociální demokracie v dubnu 1878 proběhl s podporou a za účasti funkcionářů sociální demokracie rakouské, která fungovala už od roku 1874. Formálně se také stává její součástí. V břevnovském hostinci U Kaštanu se sešlo celkem 14 delegátů, v čele s Ladislavem Zápotockým a Josefem Boleslavem Peckou. Tento slévač a básník se stal předsedou.

První politická strana na našem území nesla název Sociálně-demokratická strana českoslovanská v Rakousku. Každé ze slov v tomto názvu se v další historii stane důležitým a diskutovaným.

Zatímco sedmdesátá léta levici přála, v osmdesátých ambiciózní hnutí málem zase zaniklo. Podepsala se na tom perzekuce říšských úřadů i vnitřní spory. O program, ale i o prostředky. Původně se totiž k sociální demokracii hlásily i anarchistické skupiny a jiní radikálové.

Po stabilizaci na sjezdu roku 1887 následoval skutečně spektakulární nástup do veřejného prostoru 1. května 1890. Při prvních skutečně masových oslavách 1. máje o sobě dali socialisté vědět napříč celým kontinentem, ale pražských téměř 30 tisíc účastníků akce na Slovanském ostrově bylo skutečným výstřelem z Aurory. 

Devadesátá léta budou pak vždy připomínána jako mimořádně úspěšné období stranické historie. Podařilo se vybudovat strukturu nejrůznějších organizací, které dělníky skutečně vtahují do politického života, nabízejí jim vzdělání i volnočasové vyžití. Taková práce s voliči je naprostou novinkou, kterou od socialistů opíší všichni ostatní.

Hlavní agendou devadesátých let je prosazení všeobecného hlasovacího práva a omezení pracovní doby na osm hodin. 

Československá, nebo v Rakousku? 

Ve stejné době eskaluje i národnostní otázka, od roku 1893 se tedy česká sociální demokracie formálně osamostatňuje od rakouské. Přesto je terčem kritiky vlastenců - včetně dělníků - jako strana nevlastenecká a dokonce „vídeňská“. Jako alternativa kombinující sociální ambice s národním programem vzniká roku 1897 Česká strana národně sociální.

Sociální demokracie si ale pozici dominantní stavovské strany zaměstnanců udrží, už proto, že v jejím rámci působí frakce, která národnostní agendu pojímá mnohem sympatičtěji. Tuto hrozbu rozkladu tedy dokáže odrazit.

Na začátku dvacátého století měla česká politická scéna strukturu překvapivě podobnou, jako o sto let později. Byla tu jedna dominantní strana na pravici, jedna na levici a mezi nimi několik menších partají, uspokojujících zájmy specifických skupin.

Napravo dominuje strana „mladočechů“, jak se říká Národní straně svobodomyslné, kombinující agendu české samostatnosti s liberálním programem podpory živnostníků a ekonomické aktivity. Pod předsedou Karlem Kramářem suverénně vyhrává volby roku 1897. Nalevo sociální demokracie, která ale výsledky ještě doplácí na značně omezené volební právo. A pak jsou tu agrárníci coby zástupci českého venkova, lidovci reflektující moravská specifika anebo již zmínění Národní socialisté. 

V následujících letech se stává poměr k rakouské monarchii ještě aktuálnějším tématem. Ve straně zvítězí koncepce Bohumíra Šmerala, usilující o dosažení sociálního i lidskoprávního pokroku v rámci rakouské monarchie, kterou drží i za války. Řadoví členové však hoří pro samostatnost mnohem více a stranická opozice nakonec ovládne celý stranický aparát.

Když se na konci roku 1918 začíná reálně jednat o samostatnosti, odjíždí poslanec Gustav Habrman na jednání s Masarykem do exilu a František Soukup se v Praze významně podílí na událostech 28. října. Ještě zásadněji vstoupí do vyhlášení české samostatnosti Vlastimil Tusar. Jako poslanec rakouského parlamentu právě on dává z Vídně zprávu Aloisi Rašínovi, že Rakousko je před kolapsem a není na co čekat. 

Šmeral a Tusar: Sociální a demokratická? 

Republika je vyhlášena, a po prvních volbách se premiérem stal právě Vlastimil Tusar. Sociální demokracie se stává nejsilnější stranou v zemi. „Každá velká válka posouvá společnost doleva,“ poznamenal k tomu kdysi filozof Eduard Goldstücker.

Dvě Tusarovy vlády socialistů a agrárníků nesou přezdívku „rudo- zelená koalice“. Poválečná chaotická atmosféra ale přeje politickému radikalismu a v sociální demokracii vzniklo levicové křídlo, které sympatizovalo s bolševickou revolucí v Rusku a vypovědělo vládě loajalitu. Do jeho čela se postavil bývalý předseda Šmeral, který v roce 1920 navštívil Rusko a jednal tam přímo s Leninem.

Levicová frakce postupně získala většinu členstva, ale do vedení strany nebyla připuštěna. Založila si tedy vlastní stranu, původně pod názvem „Československá sociálnědemokratická strana dělnická-levice“.

Zástupci levicové frakce v září 1920 obsadili Lidový dům a další instituce, včetně stranické tiskárny, kde vyráběli vlastní verzi stranického tisku Právo lidu. Tu mělo ale registrovanou vedení strany, takže jej museli přejmenovat. A tak vzniká Rudé právo.

V listopadu si vedení strany nechalo potvrdit sjezdem svůj mandát a v prosinci na základě rozhodnutí soudu Lidový dům vyklízí za asistence policie. Levá frakce reaguje vyhlášením generální stávky. Ta sice nakonec není generální, ale v čase poválečné nouze má docela úspěch. Někde trvá celý týden a při jejím potlačení dochází i ke ztrátám na životech.

V roce 1921 z levé frakce sociální demokracie vzniká Komunistická strana Československa.

Pro komunisty byl „boj o Lidový dům“ jedním ze základů stranické identity. Pro výklad kauzy z jejich pohledu doporučuji otrlejším třeba knihu Ivana Olbrachta Anna Proletářka.

Rozdělení levice zásadně změnilo politické poměry. Obě strany od té doby dosahovaly přibližně stejných výsledků a těžili z toho agrárníci, kteří ovládli pravou stranu politického spektra a stávají se nejsilnější stranou v zemi.

Otřesená sociální demokracie se vzpamatovávala pod předsednictvím zkušeného Antonína Hampla v opozici proti pravicové „panské koalici“ premiéra Švehly. Na počátku třicátých let se do ní vrátila část levé frakce, kterou z KSČ vyhnal nový, a ještě radikálnější předseda Klement Gottwald. Současně se strana ve třicátých letech vrátila do vlády, když agrárníci pod vlivem problémů hospodářských i mezinárodních museli sestavovat čím dal širší koalice.

Po Mnichovu nabídla sociální demokracie politické útočiště celé politické levici, zejména levicověji orientovaným národním socialistům a lidovcům. K tomu přišla s novou značkou Národní strana práce, která organizačně vycházela z britské Labour party. Po vzniku protektorátu ale musela být rozpouštěna. 

Fierlinger a Laušman: S komunisty nebo proti nim? 

Poválečná éra přinesla obnovu sociální demokracie jako součásti projektu Národní fronty. Ačkoliv strana získala v první poválečné vládě funkci premiéra, ve volbách se ukázala jako nejslabší ze všech povolených stran. Voliči odcházeli především doleva ke komunistům, kteří naopak začínali politickou scénu ovládat.

Sociální demokracie byla mnohými vnímána jako „druhá dělnická strana“ a v představách komunistů tedy měla být jejich nejvěrnějším partnerem. Tuto vizi sdílel zejména předseda Zdeněk Fierlinger, později mnohými straníky proklínán jako kolaborant s komunisty.

Zásadní změna ale nastala na sjezdu v Brně v listopadu 1947, kde Fierlingera porazil Bohumil Laušman, který kladl mnohem větší důraz na zachování demokratických poměrů a před komunisty varoval.

Pro KSČ to byla nepříjemná novinka, která Gottwalda vedla k urychlení příprav na rozhodující uchopení moci ještě před volbami. Jak nakonec proběhlo, a jakou roli v tom sehrál Bohumil Laušman a sociální demokracie, o tom už jsme psali.

 

V březnu 1948 se do čela strany vrátil Zdeněk Fierlinger, část straníků ale tvrdila, že v rozporu se stanovami. A stejně tak v rozporu se stanovami měl být následující krok – sloučení sociální demokracie s KSČ, provedené hned v červnu 1948. To také nebylo uznáváno, a právě z toho titulu nadále fungovalo exilové vedení sociální demokracie v emigraci. Udržovala se tak alespoň nějaká kontinuita strany až do roku 1989, zatímco v Československu bývalí straníci vplynuli do KSČ a někteří tam udělali velmi zajímavé kariéry. 

Miloš Zeman: Vládě po krku 

O obnovení sociální demokracie se hovořilo v době politického uvolnění na jaře 1968, ale nakonec se podařilo až po listopadu ´89. V prvních polistopadových volbách sociální demokracie těsně neuspěla, ale postupem času k ní přestoupilo několik levicově orientovaných poslanců, zvolených zejména za Občanské fórum.

Opětovný nástup nejstarší české strany tak nastal až ve volbách 1992. Jako opozice ale neměla příliš možností vystoupit k tomu, že stát, který její politici pomáhali vytvořit, na konci roku zanikl. Mnozí sociální demokraté s tím nesouhlasili, někteří dost hlasitě.

Dva měsíce po rozdělení Československa měl sjezd svolaný do Hradce Králové změnit název strany (nová značka Česká strana sociálně demokratická umožňovala zachování dosavadní zkratky ČSSD) a především zvolit nového předsedu.

Ve volbě se utkalo hned několik těžkých vah. Kandidoval Petr Miller, který v roce 1989 dokázal pro revoluci strhnout nejprominentnější komunistickou továrnu ČKD. Podporu končícího předsedy Jiřího Horáka měl Pavel Novák. Byl tu i mladý Jiří Paroubek, o kterém ještě uslyšíme. Nejsledovanější byl ale ten z kandidátů, který byl abecedně až poslední. Miloš Zeman, už od listopadu 1989 jedna z nejvýraznějších politických značek.

V roce 1990 byl zvolen za Občanské fórum do federálního parlamentu, dokonce získal prestižní funkci předsedy rozpočtového výboru. Když se revoluční hnutí rozpadlo, skončil nakonec i on v sociální demokracii. Ve volbách 1992 vedl její kandidátku v jižních Čechách a připsal si velmi solidní výsledek. S koncem roku ale s Československem zanikl i jeho mandát a ambiciózní Zeman na rozdíl od jiných poslanců nemínil skončit v novinách nebo na univerzitě. Vyslyšel proto volání mnohých a ucházel se o post stranického předsedy.

Už před sjezdem stranu kritizoval, že je jako opozice k vládě příliš servilní, a nenapodobitelným způsobem shrnul vlastní program do sloganu: Půjdu vládě po krku. Tři roky po listopadu 1989 bylo takové prohlášení výrazným průlomem do politické kultury a kolem Zemana bylo najednou nečekaně živo.

Vítězství ale jisté neměl. Dosáhl ho až ve třetím kole, když mu rozhodující hlasy dodala mládežnická organizace strany. Jejímu předsedovi Stanislavu Grossovi to nastartuje politickou kariéru tak závratnou, až se z toho jemu samotnému zatočí hlava.

Miloš Zeman dokáže oslovit lidi, kteří byli vývojem po listopadu 1989 zklamáni. A strana rychle poskočí ze 7 procent hlasů, které získala roku 1992, na více než 20. Prostořeký předseda se stává hlavním oponentem premiéra Václava Klause a chystá se na velký nástup ve volbách 1996.

Ty jej navždy zapíší do dějin české politiky. Nejen kvůli zisku 26,44 procent, podle mnohých senzačnímu, ale i díky způsobu, jakým dokázal voliče oslovit. Optimistické logo kvetoucí růže a volební heslo „lidskost proti sobectví“ bylo geniálním shrnutím všech tradic sociálně demokratického hnutí. Sto let poté, co jeho předchůdci přepsali zvyklosti komunikace s voličem, navíc opět přišel s pozoruhodnou novinkou politického marketingu. Volebním autobusem Zemák, ve kterém dokázal objet celou republiku a zajet i do nejmenších vesniček.

V roce 1996 to ještě těsně na výhru nestačilo, o dva roky později už ano. Sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana přivedla Českou republiku do nového tisíciletí. I další volby dokázala vyhrát, tentokrát pod vedením Vladimíra Špidly. Přemýšlivý intelektuál neměl charisma lidového tribuna Zemana, ale zato měl po boku Stanislava Grosse, považovaného za génia politického marketingu. 

Paroubek a Sobotka: Těžké zkoušky 

Druhé vládní období bylo pro sociální demokracii těžkou zkouškou. Nejprve padla vláda Vladimíra Špidly a poté i Stanislava Grosse, kterého dohnaly podivné finanční transakce. Stranický sjezd o Velikonocích 2005 se stal naprostým fiaskem, když celý národ užasle sledoval v televizi, jak na sebe „přátelé“ (tak se v Lidovém domě tradičně oslovují) pokřikují sprosťárny.

Ve chvíli, kdy volební průzkumy věštily ČSSD návrat pod deset procent hlasů, přišla záchrana z nečekané strany.

Jiří Paroubek, poražený ze sjezdu v Hradci, se po letech dočkal politického comebacku spíše souhrou okolností. Chopil se jej ale s energií, která mu vynesla přezdívku „buldozer“. Na druhou stranu byl také oblíbeným terčem oponentů, třeba jeho slavná prezentace vlastních příjmů slovy „dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má“ se zařadila do pokladnice českého politického bizáru.

V květnu 2006 svedl další z památných volebních soubojů ČSSD s pravicovou ODS. Sice těsně prohrál, ale zisk přes 32 procent ukázal, že se sociální demokracií je třeba dál počítat.

O čtyři roky později Paroubek volby vyhrál, ale s mnohem menším ziskem, než se očekávalo. Navíc se ukázalo, že pravice dá ve sněmovně dohromady celkem výraznou většinu. Předsedu to přivedlo ke spontánnímu, a tak trochu nečekanému rozhodnutí ještě o volebním večeru odstoupit. Vedení spadlo na prvního místopředsedu Bohuslava Sobotku.

Bývalý ministr financí nemá drajv dělnického předáka, ani řečnický talent Miloše Zemana. I když pravicová vláda Petra Nečase šla od skandálu k aféře, sociální demokraté toho nedokázali pořádně využít.

Jeden ze základních zákonů politiky zní, že každý volný prostor je dříve či později někým obsazen. A tak se objevil Andrej Babiš, cholerický podnikatel, který svými nadávkami na „Palermo“ zaujal mnohem více než seriózní právník Sobotka.

Pětatřicet procent, což byl za Paroubka stropní výsledek ČSSD, si v dalších volbách rozdělila s Babišovým hnutím ANO přibližně napůl. Díky rozkladu pravice to stačilo na celkem pohodlnou sněmovní většinu, ale bylo zřejmé, že příští volby budou muset rozhodnout, koho levicoví voliči vnímají jako svého favorita.

A ukázalo se. Andrej Babiš se v roce 2017 stal premiérem se ziskem přes 30 procent, ČSSD s pouhými 7 procenty musela přijmout roli slabšího koaličního partnera. Nesla odpovědnost za vládu v těžkých časech pandemie, ale popularitu si připisoval extrémně viditelný premiér.

Kolega v redakci to v té době komentoval lapidárně: „Teď už jen zbývá, aby se přejmenovali na ANO - sociální demokracie“. Tak zřejmé bylo, kdo je první volbou českých dělníků.

V říjnu 2021, přesně sto let po velkém štěpení levice, sociální demokraté a komunisté společně vypadli z Poslanecké sněmovny. Roli hlavního politického reprezentanta dělníků přebírá miliardář a továrník Andrej Babiš, který ale poctivě objíždí republiku a setkává se s občany.

Pravicové strany o něm říkají, že je nezodpovědný a „populista“. Přesně tak útočily na první sociální demokraty před sto čtyřiceti lety.

Kruh se uzavřel

V lednu 2023 jiný miliardář, finančník jménem Barta, který podporoval úspěšnou kandidaturu prezidenta Pavla, napíše na svůj Twitter: „Next project: vzkřísit novou sociální demokracii nebo jinou novou proevropskou levicovou stranu“.

„Opravdu bych byl rád, kdyby se na scénu vrátila sociální demokracie, zbavena toxických přívěsků navázaných na Miloše Zemana a jeho éru,“ vysvětlí později do novin.

Úspěch sociální demokracie přitom vždy spočíval v tom, že odmítala kohokoliv považovat za „toxický přívěsek“. Dělníkům nabízela vzdělání a stranické knihovny, ale její politika vždy stála na tom, že nikým nepohrdala. Když toto přesvědčení opustila, obvykle dříve či později řešila fatální problémy.

Na druhou stranu pak vždy dokázala zase povstat z popela. Od roku 1890 až do roku 2005. 

Vždy se objevil někdo, kdo pochopil tradice strany českých dělníků a dokázal je inovovat pro aktuální časy. Pak s ní obvykle útočil na vítězství ve volbách.

Protože České země stále zůstávají továrnou Evropy. 

Zdroje: Kaplan Karel: Únor 1948. Epocha, 2018, Kopeček Lubomír: Éra nevinnosti. Barrister a Principal, 2010, Mitrofanov Alexander: za fasádou Lidového domu. Aurora, 1998, Peroutka Ferdinand: Budování státu. František Borový, 1934, ČT24, Seznam zprávy.cz

 

 

Vložil: Jakub Vosáhlo

ČSSD, HP, Výročí Jakuba Vosáhla,