Troškova náhradnice a bába pro štěstí aneb Pár dolarů, kvůli nimž málem zatkli Dejdara. Tajnosti slavných
05.04.2023
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov - Zdeněk Dukát
Popisek: Valerie Kaplanová jako babička v dramatu režiséra Karla Smyczka z roku 1986 Krajina s nábytkem
VIDEO Nikdo jí neřekl jinak než Bába Tutovka a televize Nova ji dokonce nechala několikrát moderovat hudební hitparádu Eso místo Terezy Pergnerové. Přitom bývala v mládí mimořádná krasavice s uhrančivým pohledem. Pamětníci, kteří by o tom mohli vyprávět, už ale odešli.
Extrémně štíhlá, až vychrtlá, uhrančivé tmavé oči, nepřítomný pohled, zvrásněná tvář… Když chtěla, dokázala nasadit tak skřípavý hlas, že i těm nejotrlejším divákům naskočila husí kůže. Zkrátka ideální materiál pro filmaře, leckdy i pro ty zahraniční. Největší úspěchy sklízela jedinečná Valerie Kaplanová na divadelním jevišti, film ji objevil, až když měla pět křížků na krku. Pak se ale hrála do posledního dechu. A byla to jízda. „Valerie byla úžasná baba. Byla to naše pusinka, byla s ní ohromná psina. Nezkazila žádnou legraci a byla k neutahání! My už padali na hubu a ona měla obrovskou výdrž. Od rána do rána jela v jednom kuse a byla velice společenská. Při životě ji držel jen rum a cigareta. A když už opravdu musela jíst, tak si v kuchyni nebo v restauraci poprosila o to nejtlustší maso, co tam měli,“ vzpomínal režisér Zdeněk Troška v knize Petra Macka Slunce, seno, 30 let!, který Valerii obsadil jako babičku Škopkovou, poté co vážné zdravotní problémy dolehly na její první představitelku Emu Červenou.
Slunce, seno a pár facek:
Osud čekal na tenisovém kurtu
Narodila se 12. září 1917 v Hlinsku, většinu dětství ale prožila ve Vídni s otcem, který byl obchodním zástupcem obuvnické firmy. Koncem dvacátých let se rodina přestěhovala do Prahy, kde Valerie poprvé stanula v pouhých třinácti letech na jevišti. Divadlo jí sice nedávalo spát, přesto se podřídila tatínkovu přání a absolvovala rodinnou školu, v níž se dívky z lepších rodin učily vést domácnost. Pak nastoupila do zaměstnání jako sekretářka a současně začala hrát s poloprofesionálním souborem spisovatele Václava Laciny Živé jeviště, který působil v divadle Rokoko. Monotónní administrativní práce ji moc nebavila, takže ve volných chvílích alespoň co nejvíc sportovala. Stala se členkou tenisového klubu, což po čase zcela změnilo její budoucnost. Seznámila se tam totiž s režisérem Jiřím Frejkou, který se stal po osvobození ředitelem pražského Divadla na Vinohradech.
Pardubická hvězda
Na jevišti kamenného divadla sice vystoupila poprvé v pražském Divadle na Vinohradech už v roce 1930, v scénickém pásmu Úkazy našich dějin, profesionální herečkou ale se stala až po druhé světové válce. Kariéru odstartovala v Zemském divadle v Liberci. V roce 1948 přijala nabídku z Karlových Varů, po jediné sezóně prošla Národním divadlem Brno a Divadlem pracujících Gottwaldov, aby se do nejznámějšího českého lázeňského města v toce 1952 vrátila. Největší úspěchy ale sklízela až v šedesátých letech ve Východočeském divadle Pardubice, v němž přijala angažmá v roce 1961 a členkou souboru byla až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1979. I poté ale dál na jeho jevišti pravidelně hostovala. Současně ale také hrála na řadě pražských scén, například ve slavném Divadle Na zábradlí.
Hello, Dolly!
Potlučená smrtka
Hlavně kvůli působení v oblastních divadlech ji film dlouho zanedbával, takže před kamerou stanula poprvé až v roce 1951. Režisér Miloš Wasserbauer ji obsadil do krátkometrážního rodinného filmu Pionýr, který apeloval na výchovu dětí a mládeže a zdůrazňoval význam působení pionýrské organizace. Pak na ni ale filmaři opět zapomněli a další příležitost dostala až v roce 1967, když už měla pět křížků na krku. V slavném společensko-historickém dramatu Karla Kachyni a Jana Procházky Noc nevěsty ztvárnila postavu charismatické a úchvatné Filipy. Mnohem víc ale utkvěla divákům v paměti ve své první výrazné babské roli, jako kmotra s kosou v hudební pohádce režiséra Bořivoje Zemana Honza málem králem, v hlavní roli s Jiřím Kornem. A jejich pohádkový souboj málem dopadl katastrofálně, do zápasu se oba tak vžili, že si z něj Valerie odnesla kromě spousty odřenin i dvě zlomená žebra.
Ideální zjevení
Valérie vždy projevovala k herecké profesi obrovskou úctu a pokoru a byla vděčná za každou příležitost, kterou dostala. Nebránila se hrát vedlejší postavičky, díky své mimořádně štíhlé, až vychrtlé postavě byla přímo předurčena pro jeden typ rolí. Své čarodějnice, smrtky a dobromyslné i zákeřné babky vždy hrála s láskou a plným nasazením. Skutečnou hvězdou se sice nikdy nestala, přesto v české kinematografii zanechala stopu opravdu výraznou a nepřehlédnutelnou. Různých charakterů ztvárnila před filmovou i televizní kamerou téměř sedm desítek včetně seriálů. Pomyslné dveře jí k nim poprvé pootevřela zahraniční produkce v roce 1975 v koprodukční historické minisérii Des Christoffel von Grimmelshausen abenteuerlicher Simplicissimus, natočené pro televizi ZDF. A neminulo ji ani Třicet případů majora Zemana, v němž si zahrála matku Brůnovou v děsuplné epizodě Studna.
Tutovka:
Zlobivá babka na kolečkách
K jedné z nejznámějších rolí jí paradoxně dopomohla smrt. Režisérovi Zdeňku Troškovi totiž po natočení prvního filmu ze série Slunce, seno,… vážně onemocněla představitelka babičky Škopkové, takže musel hledat náhradnici prostřednictvím konkurzu. Nakonec vybíral z pěti finalistek, mezi nimiž na celé čáře zvítězila tehdy čiperná sedmdesátnice Valerie. „Valerie byla úžasná baba. Když si vyjmula umělý chrup a rozpustila dlouhé šedivé vlasy, byla od paní Červené k nerozeznání,“ zavzpomínal Troška. Před kamerou i mimo ni byla nepřekonatelná, neustále v dobré náladě a všichni ji milovali. Zkrátka nezničitelná. Svým kolegům ale dokázala leckdy pořádně zavařit, přestože nebyla ani u toho. Například během natáčení třetího dílu svěřila Martinu Dejdarovi na cestu čtyřicet kanadských dolarů, které si schovávala od mládí. Když je ale poté chtěl vyměnit, vyšlo najevo, že jsou falešné, a nechybělo málo, aby ho italští karabiníci zatkli za padělání bankovek.
Bába Tutovka
Díky Troškově trilogii se až ve vysokém věku stala velmi žádanou představitelkou různých komických a strašidelných postav a postaviček. Největší slávu jí ale vynesla počátkem devadesátých let velmi populární loterie Tutovka, jejíž slosování pravidelně vysílala televize Nova. A z Valerie udělala maskota, který měl lidem nosit štěstí. „Nikdy bych nevěřila, že Tutovka vyvolá takový poprask,“ svěřila se později. „Vždyť já pomalu nemohla ani do krámu pro chleba. Každý na mě volal Bábo Tutovko! Chtěli po mně, ať to nějak zařídím, že se o výhru podělíme. Pro všechny jsem prostě byla Bába Tutovka.“ Nemínila se jen tak vzdát, ani když v polovině devadesátých let rázně přibrzdila její nezničitelnou energii a temperament zákeřná nemoc. Její posední filmovou postavou se stala v rocec1998 babička Filomena v pohádce Šmankote, babičko, čaruj!, zahrála si ještě v bakalářské povídce a v krátkometrážní televizní komedii Ukradená babička. Krátce poté ale boj s rakovinou prohrála. Nezapomenutelná Valerie Kaplanová zemřela 13. května 1999 v Pardubicích.
(zdroje: Wikipedia, Česká televize, ČSFD, FDB, Český film, Český rozhlas, Východočeské divadlo Pardubice, Petr Macek: Slunce, seno, 30 let!)
Vložil: Adina Janovská