Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Milence by sotva spočítala, velké lásky měla ale jen dvě. A obě ji nakonec opustily. Tajnosti slavných

03.04.2023
Milence by sotva spočítala, velké lásky měla ale jen dvě. A obě ji nakonec opustily. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením TV Barrandov

Popisek: Zita Kabátová jako doktorka Jožka Severýnová v romantickém dramatu režiséra Vladimíra Slavínského z roku 1938 Zlatý člověk

VIDEO Emancipovaná kráska se nikdy netajila tím, že její náručí prošla řada mužů slavných jmen. Přesto byla většinou sama. I když o všechno přišla, vždy nakonec dokázala znovu hrdě zvednout hlavu.

Na kontě měla desítky divadelních rolí a téměř stovku postav ztvárnila před kamerou. Kariéru Zita Kabátová oficiálně ukončila v roce 2005, tedy v dvaadevadesáti letech, kvůli následkům vážného úrazu. „Už nikdy nebudu hrát ve filmu, už na to nemám. Já bych roli uhrála. Nádherně. Kdyby šlo jenom o to to tam odkecat. To jo. Ale dostaňte mě v pořádku tam a zpátky. Umyjte mě. Načančejte a odličte mě. A tohle všechno, to už je na mě strašně moc,“ prohlásila. Toto předsevzetí pak ale stejně ještě dvakrát porušila, když přijala role ve filmech Hodinu nevíš... a Pamětnice.

 

Žena na rozcestí:

Žačka Oldřicha Nového

Narodila se 27. dubna 1913 na pražské Malé Straně, kde její otec, architekt a památkář Benno Kabát, pracoval na opravách umělecky nejvýznamnějšího pražského barokního skvostu, chrámu svatého Mikuláše. Současně byl také vášnivý ochotník a psal hry pro loutkové divadlo. Matka Anna hrála jako ochotnice v Malostranské besedě a jejím bratrancem byl pražský kabaretiér a první český filmový herec Josef Šváb-Malostranský. „Ochotníci si o mně mezi sebou řekli, a pak si mě půjčovali. Vždycky, když potřebovali nějaké mládě, dostala jsem roli. Zvlášť ty hubaté,“ zavzpomínala své začátky. Vystupovala na žižkovské scéně u Karla Želenského a u ochotníků, kde hrála i po absolvování gymnázia a klášterní školy. Počátkem třicátých let toužila hrát v Divadle Vlasty Buriana a v Osvobozeném divadle, chyběly jí ale zkušenosti. Teprve kolem roku 1935 začala hrát profesionálně a tři sezony působila i v Divadle Oldřicha Nového. „Až on mě naučil normálnímu hraní, přes něj jsem se dostala k činohře,“ prozradila.

Sbírka slavných milenců

V roce 1936 dostala první filmovou roli v romantickém dramatu Světlo jeho očí, a vzápětí se o ni režiséři začali doslova prát. Stala se jednou z nejoblíbenějších hereček třicátých a čtyřicátých let a zahrála si v té době v dlouhé řadě filmů. Popularitu a život v uměleckých kruzích si užívala opravdu naplno a nikdy se netajila tím, že měla celou řadu milenců zvučných jmen, jako byl Jára Pospíšil, František Juhan, František Paul či František Kožík. A bezpochyby ještě další. Například v dokumentu České televize Neobyčejné životy se rozpovídala o Burianovi a Novém. „Buriana i Nového si manželky velmi hlídaly. Ale jakmile jsme odjeli s divadlem někam na zájezd a ony zůstaly v Praze, tak je neuhlídaly, neměly šanci!“ rozesmála se a dala tím najevo, že i oni nejspíš prošli její ložnicí. Sám Vlasta Burian o ní jednou prohlásil: „Za hřích by stála!“

 

Muži nestárnou:

Hříchy, které se neodpouštěly

Po druhé světové válce stanula před vyšetřovací komisí, která jí spočítala dva prý naprosto neodpustitelné prohřešky. Prvním byla operetní veselohra Hudbou za štěstím (Verliebte Leute), která byla natočena v roce 1944 v duchu vídeňských dobových filmů v produkci společnosti Prag-Film. Kromě režiséra Miroslava Cikána dala práci řadě českých herců, kameramanovi Karlu Deglovi a zvukaři Antonínu Rambouskovi. A tím druhým bylo drama ze života loďařů na Labi Osud na řece (Schicksal am Strom). Režíroval ho sice Němec Heinz Paul, pracovali na něm ale kameramani Václav Hanuš a Míla Vích, architekti Jan Zázvorka a Bohumil Heš, zvukař Emil Poledník a vedoucí výroby Rudolf Stahl. K tíži jí byla přičtena i skutečnost, že oba filmy natočila pod pseudonymem Maria von Buchlow. Za trest nesměla nejen před kameru, zakázáno jí bylo i jakékoli jiné veřejné účinkování. Navíc jí byla znárodněna a odebrána vila v Dobříni, kterou pro rodinu postavil její tatínek. „Filmy to byly neškodné, ani stín politiky v nich nebyl. Přesto to po válce bylo chápáno jako velký škraloup,“ prozradila v životopisu, který s ní sepsala Marie Formáčková.

Manželství na dálku

V té době ji režisér Ladislav Brom seznámil s Jerry Králem, ředitelem firmy Zeiss Ikon v indické Bombaji. V roce 1946 se za něj provdala, chtěla s ním odletět do Bombaje, nedostala ale vízum, takže musela zůstat v Československu, zatímco manžel pracoval v Indii. Když byl po čase přeložen do Londýna, zažádala Zita znovu o vízum, opět ale marně. Psal se totiž rok 1948. Naděje na společný život tím definitivně zemřela, a tak se na dálku rozvedli. V té době žila na pokraji chudoby, trn z paty jí naštěstí vytrhla kamarádka, majitelka fotoateliéru. Zita totiž uměla dobře malovat, takže kolorovala a retušovala fotografie, malovala ale také květiny na porcelán. Po roce 1953 se konečně dostala alespoň do Pražské estrády a od roku 1954 začala vystupovat ve Vesnickém divadle pod jménem bývalého manžela, jako Zita Králová.

 

Schicksal am Strom:

Láska se škraloupem

V roce 1956 se provdala podruhé za veslaře-skifaře, československého reprezentanta a olympionika Jiřího Zavřela. Vzali se krátce poté, co byl propuštěn z jáchymovských uranových dolů, kde byl deset let vězněn z politických důvodů. Po roce se jim narodil syn Jiří. Oba muži Zitina života ale nakonec emigrovali do zahraničí, manžel v roce 1965 a syn v druhé polovině osmdesátých let. „Můžu říct, že mám dobré přátele, kteří mi v nouzi nejvyšší pomohli,“ vzpomínala například na režiséry Steklého, Fuku či Dudka, kteří ji do svých filmů propašovali, protože věděli, že žije sama s dítětem. „Syn byl velký dar osudu a je jím stále. Díky němu mám čtyři vnoučata, a i to je důvod, proč jsem pořád ráda na světě,“ dodala. V sedmdesátých letech se živila jako vedoucí několika pražských kin, mimo jiné Bia Illusion, které se specializovalo na filmy pro pamětníky.

Nezastavil ji ani čas

Její první rolí po tak velkém odstupu byla Marie ve filmu Hvězda z roku 1969 a naplno začala znovu natáčet až po čtvrtstoletí. Dlouho na ni ale čekaly pouze malé vedlejší role, režiséři se přece jen ještě nezbavili obav, že by se její příliš výrazné působení na plátně nemuselo někomu líbit. Opravdu velkých příležitostí se znovu dočkala až po roce 1989. Přestože už jí táhlo na osmdesátku, dokázala ještě ztvárnit řadu krásných velkých rolí. Mimo jiné ve filmu Zapomenuté světlo, v Brabcově černé komedii Král Ubu, v slovenském filmu Modré z nebe či v nezapomenutelném Babím létu a Želarech. Vrátila se i na jeviště, v letech 1997 a 1999 hostovala v pražském Divadle Pod Palmovkou. Její kariéru definitivně ukončil vážný úraz v roce 2005, kvůli němuž prožila posledních sedm let v léčebně pro dlouhodobě nemocné v pražském Motole. Ani to jí ale nemohlo zkazit náladu. Ráda přijímala návštěvy, četla stále bez brýlí, luštila křížovky a pracovala na svých knihách. Zemřela ve spánku 27. května 2012, v úctyhodných devadesáti devíti letech. Jako by čekala na svého syna, který přiletěl z USA jen pár dnů před její smrtí.

(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Marie Formáčková: Zita Kabátová – Sto let a já, Marie Formáčková: Zita Kabátová – Vůně času, Český rozhlas)

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská