O prezidentovi na dálkové ovládání a ideách, které pohřbilo otročení impériu. Svět Tomáše Koloce
02.04.2023
Foto: Se svolením Michala Macháčka
Popisek: Michal Macháček
ROZHOVORY NA OKRAJI Rozhovor s historikem Mgr. Michalem Macháčkem, Ph.D., autorem mezinárodně oceňované monografie Gustáv Husák, který nahlíží nejen pod povrch před 110 lety narozené osobnosti, jež určovala dějiny střední Evropy 40. až 80. let 20. století, ale hledá i paralely s dnešní dobou.
Mladý antikejval Husák
V čem byl mladý vůdce Slovenského národního povstání v roce 1944 Gustáv Husák jiný, než jak ho známe z jeho podoby, kanonizované minulým i tímto režimem?
Především v tom, že výrazně bojoval nejen za komunistickou, ale i za slovenskou věc. Slovenské národní povstání klíčově ovlivnilo veřejné mínění a další vývoj. Bylo to povstání za nové Česko-Slovensko, proti vlastnímu slovenskému státu, a v tom povstání Slováci velmi krváceli. Ani Husák nebyl v závětří, v horách ho málem dostali Němci a zachránilo ho jen to, že uměl bez přízvuku německy. Pak ho zas zajistila německá tajná služba NKVD, a než ho prolustrovali, sjezdili s ním jako se zajatcem dobrý kus Maďarska. Husák měl za to, že tento úspěch jednou provždy přinesl odmítnutí Benešovy ideje čechoslovakismu (že Češi a Slováci jsou jeden československý národ, mluvící dvěma jazyky) a nebude žádný návrat před rok 1938 k unitárnímu státu. Situaci, v níž Husák zaregistroval, že Beneš trvá na kontinuitě ideje jednoho národa a nefederálního státu, popsal pak Husák takto: „Bojovali jsme na třech frontách: Proti Tisovi, Hitlerovi i Benešovi.“ Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby povstání nebylo z německé strany vojensky potlačeno, a jeho slovenští vítězové pak měli o to silnější pozici.
Odpovím na vaši řečnickou otázku: Husák mohl jít za „nacionalismus“ sedět dřív, hned po válce, a ne až v letech 1951-1960. Co všechno za jeho uvězněním v 50. letech stálo?
Kromě rozhodnutí o potrestání partyzánů, kteří během povstání svévolně postříleli nevinné civilní obyvatelstvo, šlo především o jednu další věc. Během válečného rozbití ilegálních ústředních vedení Komunistické strany Slovenska se do vězení dostaly hlavy slovenských komunistů, jako byli Viliam Široký, Július Ďuriš, Ján Osoha, Karol Černocký či otec Alexandera Dubčeka Štefan Dubček. Husák byl tehdy už na svobodě, jeho bývalý učitel z právnické fakulty Imrich Karvaš, který byl za Slovenského štátu guvernérem Slovenské národní banky, ho z vězení vytáhl a Husák se na nějaký čas stáhnul z ilegality a pracoval jako tajemník Ústředního svazu špeditérů na Slovensku, což byl z větší části německý podnik. Vpředvečer SNP se měla uskutečnit osvobozovací akce těchhle osob, které byly zavřeny ve vězení v Nitře. Husák, který byl osloven, aby se opět stal součástí vedení povstání, akci odložil, jelikož nebyla dobře zkoordinovaná. Jenže do toho přišla „poměry na Slovensku uklidnit“ německá armáda, a jmenovaní vězni tím pádem už neměli možnost utéct na svobodu a účastnit se SNP, které bylo faktickým vyvrcholením odbojové činnosti. Navíc pak byli převáženi do Mauthausenu a během převozu byl nálet, který se strefoval do kolon. Aniž by stíhači věděli, že jde o kolonu s vězni, trefili je a polovina z nich zahynula.
Z toho pak vznikala permanentní animozita mezi přeživšími a Husákem, což se částečně týkalo i syna jednoho z uvězněných, Alexandera Dubčeka. Vzhledem k tomu, že poválečná administrativa byla dohodnuta tak, že organizátoři SNP po válce „vládli“ na Slovensku, zatímco dva z těch, kdo byli za války uvězněni, Široký a Ďuriš, byli v Praze (a tudíž blíž Gottwaldovi), byl v době hledání viníků během procesů 50. let obviněný jasný. Husák byl navíc (samozřejmě v rámci možností strany) antikejval, který neuznával autority, razil si svoje a dokázal si také říci svoje. Navíc byl intelektuál, který měl prestižní meziválečné vzdělání, zatímco jeho protivníci byli většinou nevzdělaní dělníci.
Jeho úhlavní konkurent Viliam Široký, v letech 1953-1963 předseda československé vlády, byl navíc Maďarón (pomaďarštěný Slovák), který neuměl pořádně slovensky, zatímco Husák byl velice národně zaměřen. V roce 1968 Husákovi příznivci využili tenhle kontrast opačně, postavili Širokého, ráčkujícího s papírem v ruce, vedle Husáka, který mluvil dokonale slovenským jazykem a spatra. Výsledek byl jasný, ačkoli v té době už Husák toto PR ani moc nepotřeboval. Jestli v 60. letech někdo na Slovensku představoval disent, byl to Husák, včetně toho, že fabrikoval zprávy o nezákonnostech 50. let a v zásadě ilegálně je posílal do dalších socialistických zemí, a dokonce i na Západ. Bývalá černá ovce se pro mnohé Slováky stala novodobým Jánošíkem, který trpěl za slovenské národní zájmy.
Někdy mám pocit, že režim, který má moje generace, vyrostlá za „pozdního Husáka“, zažitý, byl skutečně víc československým národním socialismem, než internacionalistickým komunismem. Kladl se důraz na kulturu Čechů a Slováků a její šíření do světa, na státní soběstačnost, aby se to, co se doma vyprodukuje, také maximálně doma prodávalo, čímž jednak vzniknou pracovní místa, a výtěžek bude možno co nejplošněji sociálně přerozdělit. Jistěže u nás byla silná podpora imigrace ze Španělska (kde fašismus padl až v roce 1975) a uprchlíků z Řecka (kde padl v roce 1977) jsme přijali ze všech zemí nejvíc, na spisovatelském zámku v Dobříši žili spisovatelé z nejrůznějších pravicových diktatur v čele s nobelistou Pablo Nerudou z Chile, ale ti, kdo byli přijati, byli velmi pečlivě vybíráni a gros všeho snažení se soustřeďovalo především na vlastní obyvatelstvo. Včetně vojenských angažmá. Zatímco nás v roce 1968 pacifikovaly kromě vojsk SSSR armády Polska, Maďarska, Bulharska a Východního Německa, a třeba armáda socialistické Kuby pak bojovala v Angole, českoslovenští odborníci budovali v „bratrských zemích“ jen cukrovary, pivovary, nemocnice a filmová studia. Jak se došlo k tomuto specificky československému národnímu modelu?
Model mezinárodního dělnického hnutí se ve vazbě na cítění obyvatelstva stal nesmírně národním během a po 2. světové válce. Velmi se zároveň propagovala slovanská vzájemnost. Historiograf Zdeněk Nejedlý tehdy přišel i s tezí, že komunisti jsou vlastně synové husitské revoluce, která byla mimo jiné silně národní, což bylo využíváno i jako antiněmecký osten. Po roce 1989, kdy se paradigmata obracejí, se zase až nadmíru vypichují poválečná česká zvěrstva na Němcích, aniž se v té souvislosti mluví o tom, co jim za války předcházelo z druhé strany, a především o tom, že je přečasto dělali ti, kteří měli na hlavě kolaborační máslo z války.
Ten poválečný národní akcent ovšem někdy ústil až do z dnešního pohledu absurdních situací, že „zasloužilým soudruhům“, kteří byli činní v meziválečném období i za války, bylo zákonem, který měl komunistickou podporu, znemožněno kandidovat do československých zastupitelských úřadů, protože to byli Němci a Maďaři. Takový Němec Bruno Köhler byl sice „šedou eminencí“ ve vedení KSČ, ale státní funkci mít nesměl. A obdobně tomu bylo s Maďary, kteří měli být původně odsunuti stejně jako Němci, a nakonec se přikročilo k jejich omezenému transferu ze Slovenska do českých zemí a teritoriální výměně části z nich za Slováky z Maďarska. Šéf maďarských komunistů Rákosi si na transfer stěžoval Stalinovi, díky čemuž v roce 1949 transfer ustal a Husák a jeho další organizátoři pak i díky tomu spadli do procesů. Nicméně co se týká pozdější Husákovy normalizace, podobné národní akcenty, jaké popisujete, tehdy měly i režimy, které budovali například Kádár v Maďarsku, a zejména Ceaușescu v Rumunsku.
V dubnu 1968 se Husák stal místopředsedou vlády, zodpovědným za projekt česko-slovenské federalizace. Byla federace, odstartovaná 1. ledna 1969, opravdu hlavně Husákovým dítětem?
Rozhodně. Její neexistenci vnímal jako nespravedlnost, která se táhla od roku 1918, kdy ji Slovákům slíbil už Masaryk. Po roce 1945 existoval chvilku státoprávní dualismus, ale i Husákovým přičiněním kvůli zápasu s Demokratickou stranou zanikl a slovenský sbor pověřenců (v letech 1946-1950 s Husákem v čele) byl fakticky podřízen pražské centrální vládě, v níž seděli Husákovi bývalí rivalové, které „nechal“ ve vězení v Nitře. Dnešní Slovensko se právně nehlásí ani k revoluční komunistické Slovenské republice rad (1919) ani k fašistickému Slovenskému štátu (1939-1945), ale až ke státnosti, odvozené od Slovenského národního povstání a federalizace. Onu padesát let slibovanou federaci po svém druhém vstupu do nejvyšší politiky v roce 1968 dokázal Husák naplnit za několik měsíců, čemuž napomohlo celospolečenské klima. Faktické formy vlády za normalizace pak opět směřovaly k centralizované podobě a vládlo se z Prahy, s čímž Husák nakonec souhlasil. Proto ho paradoxně můžeme považovat jak za tvůrce, tak i demontéra slovenské státnosti.
P-rezident
Těžko spočítám, kolik paralel s dnešní dobou mě během četby vaší knihy napadlo, ale myslím, že tím vůbec nejzajímavější bylo zjištění, že po většinu normalizace, kdy byl hlavou státu de iure (prezidentem) i de facto (generálním tajemníkem ÚV KSČ) Gustáv Husák, byl možná částečně hlavou státu i jistý Jelisej Tichonovič Sinicyn.
Ano. Málokdy se historikovi stane, že objeví úplně novou takto klíčově dějinnou postavu, samotného mne tento objev překvapil. Sinicyn pro sovětskou tajnou službu „dělal“ i události roku 1956 v Maďarsku a vůbec to byla zajímavá osobnost sama o sobě. První avízo o něm jsem měl ze vzpomínkové literatury, protože v Rusku vyšla knížka jeho syna. Některé informace mi přišly dost divoké, ale pak se mi ta postava začala rozkrývat v souvislosti s bádáním v privátním archivu, který mají doma příbuzní Gustáva Husáka a dali mi ho k dispozici. Přinesli mi léta neotevřené kufry, v nichž jsem našel ještě Husákovu peněženku (o níž slovenský historik Plevza řekl, že ji asketa Husák nikdy neměl), brýle, cigarety, ale hlavně zápisky z roku 1968, kde se objevil právě J. T. Sinicyn. Ukázalo se, že fungoval jako spojka, skrz niž Husák posléze komunikoval s Andropovem a Brežněvem. V 90. letech, když se vyšetřovatelé dotazovali, jaké agenturní sítě u nás Sověti měli, se o něm v protokolech taky zmiňuje Vasil Biľak.
Odkdy u nás Sinicyn operoval?
Patrně od jara 1968. Šéf KGB Jurij Andropov si tu vytvořil vlastní agenturu, složenou z lidí, kteří byli jeho velmi blízcí spolupracovníci. Byla to paralelní agentura nezávislá na velvyslanectví, z čehož vyplývá, že u Andropova existovala jistá nedůvěra, či spíše snaha mít svůj vlastní zdroj informací o dění u nás. Tito Andropovovi lidi měli krytí přímo ústředním výborem KSSS, díky čemuž měli vážnější postavení než zpravodajci, vázaní na sovětské velvyslanectví v Praze. Stýkali se s československými politiky, dělali s nimi rozhovory a monitorovali jejich názory. Pravděpodobně měli zadání hledat druhou garnituru, která nahradí Dubčeka.
Jak si Husák v jejich hodnocení původně stál? A jaká byla pohnutka prezidenta Svobody vzít ho na moskevská jednání, díky nimž se vlastně Husák dostal do čela státu?
Tehdy byl v SSSR vnímán velice negativně. Husák stále byl v sovětských očích „buržoazní nacionalista“, který se veze na reformním proudu, je pro Dubčeka a proti Biľakovi, což byl hlavní sovětský kůň. Husák tehdy bojoval s Biľakem o post šéfa slovenských komunistů. To bylo ve zprávách do Moskvy kritizováno. Když Ludvík Svoboda měl během své pookupační srpnové cesty do Moskvy volat Brežněvovi a říct mu, koho s sebou bere, tak se ho měl Brežněv zeptat: „Proč s sebou bereš toho kavárenskýho politika?“ Tak špatně byl Husák v Moskvě zapsán.
Ti dva, Svoboda a Husák, se ale spřátelili už po válce, kdy se poznali (našel jsem novoročenku, kterou si tehdy poslali), měli stejný osud v 50. letech (i když Svoboda pobyl v Gottwaldově vězení jen krátce, vytáhli ho odtud Sověti), pro oba byl opětovným vstupem do vysoké politiky až rok 1968, a oba byli slabí stranicky, ač dostali funkce v exekutivě (prezidenta a místopředsedy vlády), Husák byl tehdy jen řadovým členem KSČ a Svoboda taky. Proslulá „bratislavská zastávka“ Svobodova letadla, která vešla ve známost i díky slavné fotografii, jak na moskevském letišti vystupuje z letadla za stávajícím prezidentem i prezident budoucí, vznikla z těchto důvodů, ale především protože Svoboda chtěl mít s sebou Husáka jako zástupce vlády a Slováků (ti, kdo už tam byli, byli jen zástupci strany), a navíc jako právníka, protože věděl, že jednání se budou týkat mezinárodních úmluv. Během moskevských jednání si ale Sověti dojem o Husákovi začali revidovat a tím, kdo jim v následujících letech jeho vlády dělal „styčného důstojníka“, byl právě Sinicyn, který pomohl získat Husákovi sovětskou důvěru.
Jaroslav Šabata (který byl možná nejprogresívnější v tom, že jako první funkcionář KSČ přišel v roce 1968 s projektem svobodných voleb, později za bojkot nesvobodných voleb seděl léta ve vězení, stál u zrodu Charty 77 a posléze i Kulturních novin) vzpomínal, že se Husák po svém návratu z Moskvy a zvolení do čela slovenských komunistů snažil profilovat jako střed mezi „ultrapravicí“ a „ultralevicí“.
Ano. Když na podzim ´68 po okupaci začínala normalizace, tak měl Husák jako čerstvý šéf slovenských komunistů projev, kde se vymezil proti Šabatovi. Šabata se tehdy vyjádřil, že podmínkou návratu k normálnímu životu, „normalizaci“, je okamžitý odchod okupačních vojsk. Pro „rovnováhu“ se Husák současně vymezil i proti „vítači“ armád, generálu Otakaru Rytířovi, kterému vyčítal „levičácký dogmatismus“. Je třeba dodat, že na napomáhání rozšiřování impéria, které nám vládlo, samozřejmě nic koncepčně levičáckého nebylo, to byla prostě kolaborace.
Jak československé vazalství zničilo sociální ideu
Když jsem ve vaší knize četl texty Gustáva Husáka, které v 30. a 40. letech uveřejňoval v periodicích Nové Slovo a DAV, přišlo mi, jako by jeho sociální glosy vznikaly v dnešní době.
Ano, jeho rané texty jsou velice aktuální, což je i tím, že i revoluce roku 1918 a 1989 měly cosi společného. V obou případech (revoluce Masarykovy i Havlovy) šlo o nastolení liberálnější společnosti a následnou deziluzi nejen sociálně potřebných vrstev, ale i těch, kdo si demokracii představovali demokratičtější. Jistě je dnes mnoho věcí jiných, ale je zde i mnoho podobností. Když jsem zpracovával meziválečné období, nestačil jsem se divit, kolik společného je tam s dneškem. Sociální i nacionální otázka, které jsou dnes opět na pořadu dne, hrály v Husákově životě klíčovou roli. Proto myslím, že ten životopis má mnoho co říct i v návaznosti na tu deziluzi a vlastně tragiku nepovedených revolucí.
Tragiku samotného Husákova života vidím zejména v tom, že se díky zkušenostem z meziválečného období snažil budovat něco nového, a ono se to velmi nepovedlo, navíc za jakou cenu! Je ovšem nesmyslné, když se říká, že ideje levice k nám byly implantovány zvnějšku. My jsme měli silné levicové hnutí (stranicky ukotvené sociálně-demokratickými stranami) už v 70. letech 19. století a dá se říct, že naši komunisti svým příklonem k impériu a jeho slepým následováním (s výjimkou Pražského jara 1968) onu historickou podporu, kterou levice v této části světa měla, prohospodařili a ony myšlenky zdiskreditovali.
…a začal nový příběh, který podle mě jako první v populární tvorbě pojmenoval seriál České století. Ten mimo jiné dokonale ukázal, jak z českého národa, který byl 120 let silně levicový, udělal řečnický talent Václava Klause národ ultraliberálních pravičáků.
Nemyslím, že za to mohl jen Václav Klaus, nýbrž zapůsobilo celospolečenské klima. Kdyby naši komunisti ve spolupráci s východním impériem levici nezdiskreditovali, nepovedlo by se to tak lehce ani talentovanému. Mnozí historici České století kritizují, že v něm není vše úplně podle pravdy, ale zdramatizovaný příběh je vždy v něčem umělecká licence, a tam se faktografie nedá vždy do důsledku udržet. Tvůrcům Pavlu Kosatíkovi a Robertu Sedláčkovi se podařilo vzbudit velký zájem veřejnosti, a to je podle mého názoru nejdůležitější. Diváci jsou pak i motivovaní si mnohé další informace a přesnou faktografii dohledat.
Českému století ale v mých očích nesmírně škodily faktické chyby, které člověka, znalého historie, bily do očí. Britský premiér Lloyd George, který byl velšský národní buditel, mluvil jako anglický nacionalista bez pochopení pro malý národ, Rudolf Slánský největšímu příteli vyprávěl, že nemá bratra, ač jeho bratr Richard byl činovníkem strany, a (jak jsem se dozvěděl z vaší knihy) jedním z největších přátel Husáka v stalinském vězení. A tak dále.
Nechci omlouvat filmaře ani odborné poradce, ale občas si přivydělávám i jako filmový rešeršista a poradce, a vidím ty produkce zblízka. Bohužel za faktografickými chybami se nejednou skrývá hektičnost těch produkcí, kdy vám pošlou konečný scénář velmi krátce před natáčením a přes noc udělej odborný posudek, na který bys v případě, že by to měla být seriózní práce, potřeboval nejméně týden… Pro České století mám ale slabost. Sedláček s Kosatíkem mají jednu skvělou a u nás velmi vzácnou vlastnost, nejsou schematičtí. Historické postavy v jejich pojetí nejsou „good boys“ a „bad boys“. Snaží se, aby se divák na tu historickou etapu díval odděleně, kriticky, aby o ní přemýšlel.
Věc související. Jak se historik v době, kdy byl podpis v registrech tajné služby prokázán už i nositeli Nobelovy ceny za mír Lechu Wałęsovi, dívá na (v nedávných prezidentských volbách opět otevřené) téma lustrací?
Historik především ví, že to nejdůležitější z tajných svazků v Československu bylo předem „zredigováno“ a už na přelomu let 1988 a 1989 odvezeno, pravděpodobně do SSSR. Byl to jeden z kroků, které se vyskytovaly v tehdy už existujících scénářích dalšího vývoje. Jsem jen na pochybách, jestli zbytek našich registrů a jejich zveřejnění v Necenzurovaných novinách byl jejich vydavateli Petru Cibulkovi poskytnut způsobem, aby měl pocit, že je to náhoda, nebo byl k jejich zveřejnění dotlačen. K těm materiálům, které jsou přes všechno důležitým zdrojem poznání, je proto potřeba přistupovat kriticky stejně jako k jakémukoliv jinému historickému prameni. Každopádně ty „zveřejnitelné zbytky“ se dodnes tu a tam využívají k dehonestaci vybraných osob nebo na odvedení pozornosti. Co se týče podpisů, které se z těch děravých archivů na někoho tu a tam „vytáhnou“, nejvíc před volbami, to už mi přijde přímo směšné. Jako by bylo to, že ten který kdysi dávno něco podepsal, důležitější než činy, které dělal tehdy a které dělá dnes.
Režimy se mění, normalizace zůstává
Ještě zpět k národní otázce. Často diskutuji se slovenskými přáteli o tom, kolik etnických Slováků máme v dnešní české politice, a naopak jak málo Čechů se dnes objevuje v té slovenské. Na druhou stranu hlavou slovenských komunistů v době, kdy byli vládnoucí stranou, byl etnický Rusín Vasil Biľak, krajským tajemníkem KSS, který to posléze dotáhl až do předsednictva ÚV KSČ, byl etnický Rom Emil Rigo, a posléze i druhým slovenským prezidentem se stal etnický Němec Rudolf Schuster, který byl navíc za minulého režimu primátorem Košic.
Tento poslední případ nám připomíná, že obě země spojuje posametová personální kontinuita, v nejednom případě i nomenklaturních rodů, které se pohybovaly v politice, průmyslu a zahraničním obchodu, a dokázaly se potom po sametovém předání moci rychle zorientovat v nové politické situaci.
Zkrátka využít ten moment, který historik a bývalý děkan FF UK Michal Pullmann charakterizuje: „Každý režim se na sebe sama dívá jako na to ten nejlepší v dějinách.“ A ty osobnosti, nebo dokonce rody se prostě rychle dokázaly distancovat od toho minulého „jednoznačně špatného“ a přejít k tomu novému „jednoznačně dobrému“.
Samozřejmě. Ovšem to je přirozené. A v historiografii to máte ještě půvabnější o to, že existují historici, kteří za minulého režimu byli v komunistické straně a agilní, a dneska je zajímavé sledovat, kde jsou a jak v sobě někteří z nich najednou objevili pravicově liberální a antikomunistické smýšlení. Ale i to je vlastně přirozené.
Bohužel pracovat ne ve jménu pravdy, ale ve jménu stávajícího zřízení není doménou jen postkomunistických historiků. Byl jsem u toho, když švýcarský historik Adrian Portmann prohlásil, že je v zájmu demokracie, aby byla udržována a posilována legendární verze života Václava Havla. Přitom sám Václav Havel na konci svého života začal s opakem, tzn. dekonstrukcí svého mýtu a s ním související doktríny. Mám na mysli jeho výrok, že nejlepší etapou jeho života byla 60. léta (tedy ne posametová doba, kdy byl na Hradě), jeho rehabilitaci exkomunistických disidentů-osmašedesátníků, kterou nazval Lidé, kteří se zasloužili o svobodu, a koneckonců i jeho poslední hru Odcházení, v níž na své alter ego Viléma Riegra prozradil téměř vše.
Ano, Václav Havel na konci života skutečně projevil v řadě našich prezidentů zcela unikátní schopnost sebereflexe, kterou nacházím i v jeho autobiografické divadelní hře Odcházení. Obecně lze říci, že velikáni českých dějin končí tragicky. Pro mě je symbolem závěrečné etapy života Václava Havla fotka ze zahájení prodeje akcií NWR (někdejší korporátní „matky“ OKD) na pražské burze cenných papírů, kde schoulený a nemocný státník sedí vedle zářícího Zdeňka Bakaly, očividně spokojeného, že brzy bude ještě více za vodou. Tuhle šílenou personální kombinaci by snad nevymyslel ani autor absurdních dramat, i když na druhou stranu je i značně symbolická. Zarážející pak také je, že veřejnost o pravdě a slušnosti ještě dnes mediálně poučují lidé, napojení na tyto zdroje, vzešlé z tunelů 90. let.
Vložil: Tomáš Koloc