Z práce v Národním divadle se prý člověk nesmí zbláznit. A jak jí rostou letos rajčata? Horká židle Lucie Polišenské

Foto: Se svolením Stream

Popisek: Herečka Lucie Polišenská v show René Kekelyho Face 2 Face

Přirovnávají ji k Heleně Růžičkové, ale ona srovnávání nemá ráda. Každý člověk je přece unikát, nevytváří se klony někoho staršího, kdo už tu není. Ráda hraje na velkých scénách a také to ráda prostřídá komorním kabaretem. Seriály nejsou jen přivýdělek, ale i zábava. Zvlášť když se sejde dobrá parta. Práce je hodně, ale Lucie Polišenská umí i odpočívat. Hlavně na zahradě u svého statku. Co všechno prozradila v rozhovoru na Face To Face René Kekelymu?

René Kekely se na prvním místě zamyslel nad tím, že prostorově výraznějších hereček je málo. „Přemýšlel jste někdy nad tím, proč to tak je?“ zareagovala Lucie Polišenská. „Když nejste ten modelkoidní typ, tak musíte prokázat dvakrát víc energie a síly, abyste mohli dělat tenhle obor. Pro mě je samozřejmě lepší, když si mě někdo zapamatuje hned nejen proto, jak vypadám, ale také jak hraju a jak se normálně chovám. Ale je pravda, že když si vedle sebe postavíte pět štíhlých hereček, kolikrát nevíte, která je která. Kdežto mě poznají hned. Možná si někdo pomyslí, jak může být herečka jako já v Národním divadle, ale role pro silnější herečky existují. Já jsem nikdy netlačila na pilu, chtěla jsem prostě být herečkou a nějak jsem tím proplula až k tomu Národnímu, takže já jsem sama se sebou v pohodě.“

S Davidem Matáskem v hře britské dramatičky Caryl Churchill Láska a informace; foto se svolením Národní divadlo - Hana Smejkalová

Na dramatickou roli čeká

Lucii Polišenské je třicet šest a má za sebou řadu rolí v divadle, v televizi i ve filmu. Má raději role komické, nebo dramatické? „Já to tak moc nerozlišuju. Mám ráda srandu, ale není to tak, že bych se věnovala jenom nějakému druhu humoru. Je pravda, že bych byla docela ráda, kdyby mě někdo obsadil do něčeho vážnějšího. Jenže při obsazování se hodně jde po typu, takže já hodně dostávám role vtipných kamarádek hlavní hrdinky. Ale líbilo by se mi už také sáhnout do jiného žánru.“

Z Vinohrad do Národního

Hrát na velkých scénách je pro mnoho herců vzdálený sen. Lucie Polišenská dostala nabídku na Vinohrady hned po škole, pak přešla do Národního divadla. „Samozřejmě, hrát v Národním divadle i na Vinohradech je velká pocta a člověk by to neměl brát nalehkou váhu. Ale zase by se z toho neměl zbláznit. Tím, že jsem šla na Vinohrady hned po škole a už v té době hostovala v Národním, beru to tak, že je to všechno super, ale člověk by měl dělat divadlo, jak to nejlépe cítí, a výsledek ať zhodnotí ti ostatní. A neměl by jít nikam se sehnutou hlavou a bát se, aby neurazil. Ale zase by se neměl chovat jako nafoukaný pitomec. Mě to od začátku tak házelo z jednoho do druhého, Vinohrady, pak chvíli volná noha, pak přišla nabídka z Národního. Nikdy jsem nemusela o nic prosit. Vždycky to tak nějak vyšlo. Říkám si, že když budou lidé, kteří se mnou chtějí pracovat, je to fajn. Když nejsou, také jsem se uživila třeba nějakou brigádou. Je velké štěstí, že tohle můžu zažít. A nejvíc mi jde asi o lidi, s kterými v Národním jsem, od kterých se můžu učit.“

Noční motýl - inscenace Daniela Špinara:

Už zatleskejte a jděte domů

Potlesk je největší odměnou herce. Nebo ne? „Jo, je to hezké. Ale zase, tím že už to dělám dlouho, už si toho možná tolik nevážím. Jednou za čas mě to napadne, že jak člověk už hraje dlouho a hraje to a pak zase tamto, tak už nějak zapomene na to kouzlo. Někdy si i řeknu: Ježišmarjá, tak už zatleskejte, já už chci domů... Ale vzápěti si řeknu, ne, ne, tohle nesmíš říkat, protože máš krásnou práci. Ale myslím, že ukázat to, že si té práce vážím je v tom, že ji dělám, jak nejlépe umím.“

Ze Slunečné do ZOO, z fabriky do fabriky

Baví herečku natáčení dlouhých seriálů, kam se chodí jako do továrny? „Slunečná mě hrozně bavila, ZOO už mě baví trošku míň. Je to mimo jiné proto, že už to dělám dlouho a každého chleba se člověk jednou přejí. Ale Slunečná pro mě byla srdeční záležitost hlavně proto, že se tam moc dobře potkali lidé. Někdy se to stane, někdy ne, to dopředu neodhadnete. Tam se to sešlo a člověk na natáčení chodil hrozně rád. Teď po covidu to jede všechno hodně rychle, rychle, rychle. Já se snažím, aby mě to pořád bavilo, protože moc neumím dělat věci, které mě nebaví. Navíc k divadlu je to samozřejmě dobrý přivýdělek. Ale časově je to hodně náročné. Spousta lidí posílá herce do fabriky, aby si vyzkoušeli, co je práce. Já bych jim přála, aby si takové natáčení vyzkoušeli, aby pochopili, jak náročná práce to je.“

Televizní diváky poprvé zaujala jako Veruna z cukrárny Nebe v seriálu Ohnivý kuše; foto se svolením FTV Prima

Ve volném čase velkostatkářkou

Lucie nepochází z Prahy a život ve městě pro ni není to pravé. Říká, že si neumí představit, že by celý život splácela nějaký městský byt, kde nemá kam jít ven. Takže si pořídila malý statek nedaleko Prahy, aby mohla dojíždět do práce. Kolegové jí teď říkají velkostatkářka. Zvířata ale nechová, protože těm je potřeba se věnovat pořád, a na to při svém povolání nemá čas. Má ale skleník, pěstuje si zeleninu, ovoce.

S radostí líčí, jak se teď na jaře už těší, jak obuje holinky a půjde něco okopávat nebo rýt. „Hrabičky, motyčku, porejeme, zasadíme, to já mám moc ráda. To je nejlepší regenerace, kterou při herectví mám. Asi proto, že děláte něco, co má smysl a je to vidět hned. Já pak tleskám sněženkám, když vyrostou... Mám skleník, rajčata už rostou za oknem. Teď potřebuju, abychom chvíli nehráli a já to tam mohla polískat, zasít,“ těší se na práci na zahradě, na kterou jí ale zbývá málo času. Kromě „velkého“ divadla a natáčení seriálů mají totiž s kolegy ještě kabaret, kde si užívá zase jiné herectví.

Kabaret Calambour - Muž bez jména:

Odskočit si z velké na malou

„Před třinácti roky jsme si s kamarády Milanem Šotkem a Igorem Orozovičem založili divadelní uskupení Kabaret Calambour, Hrajeme na Palmovce, na Kampě, jedno představení máme v Ypsilonce. Věnujeme se humoru, kabaretu. Pro některé lidi je to možná málo moderní, ale my navazujeme spíš na Semafor, na malé formy. Hrajeme si s češtinou. Tím se bavíme, kluci jsou i autoři. V první polovině jsou písničky, scénky, v druhé půlce nějaká krátká hra, prostě takový mix forem. Je to také dobrá škola, na rozdíl od Národního tady můžeme, ale také musíme všechno vyzkoušet sami. Je to takový koutek svobody. Hrajeme jen pár představení, ale hrajeme třináct let a lidé na nás chodí, musím to zaklepat. V Národním jsem obsazovaná, nemůžu si vybírat. Tady je to jiné, spontánnější, menší. Říkáme tomu s kolegy odskočit si z velké na malou.“

Zdroj: Face To Face (Stream)

Vložil: Ela Nováková