Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Dnešní cenzura Agathy Christie a staré (ne)časy. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 01.04.2023
Dnešní cenzura Agathy Christie a staré (ne)časy. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Památník Agathy Christie

„...a není v zájmu Československé socialistické republiky, aby vám byl navrácen cestovní pas, a mohl jste tak vyjíždět do zahraničí....“ mi kdysi začátkem osmdesátých let napsal jakýsi pan Nečitelný z ministerstva vnitra, když jsem musel odevzdat tu zelenou knížku dvěma pánům a jedné starší dámě, kteří si pro ni přijeli do našeho bytu do Dejvic.

Ten pan Nečitelný se musel s ČSSR asi dobře znát, když se mu svěřila, jaké má zájmy a proč zrovna já je ohrožuji, i když pas bez takzvané výjezdní doložky vám byl stejně platný jako jednomu mému kolegovi za lockdownu pas bez potvrzení o očkování – tedy jako mrtvému zimník.

Nad zájmy republiky a lidové demokracie pořád někdo bděl. Pamatuji, jak v divadle sedával v lóži stále stejný člověk a držel v ruce knihu s textem hry, která se právě hrála, a dával bedlivý pozor, aby někdo na jevišti neřekl něco, co by bylo proti zájmům již výše jmenovaných veličin. Jarda Štercl v naprosto nevinné hříčce Na tý louce zelený jen tak řekl, že půjde sbírat houby, protože lesy jsou plné kozáků, a bác, už to bylo. Tenkrát po okupaci v osmašedesátém z toho byl pěkný průser, a nám tu hru ne že by hned zakázali, ale přestěhovali nás do malého divadla v Nuslích, aby se tím nemístným humorem nenakazilo moc lidí. Štercl dostal zaracha a jeho roli na čas převzal mizerný herec, kterého nám přidělili z vyšších míst.

Když v Polsku začaly protesty Solidarity, byl zase další problém. Hráli jsme Polskou krev a to, jak jistě uznáte, byl zcela nemístný, dokonce i škodlivý název. Oblíbenou Polskou přejmenovat nešlo, to za prvé už udělali Němci za protektorátu a za druhé by na tu operetu přestali chodit lidi. To si divadlo nemohlo dovolit, a tak se to vyřešilo šalamounsky. O Polsku v operetě s polským názvem nesmělo být ani slovo. Všude se místo Polsko říkalo „naše zem“, a místo „vlast polská ještě žije“ jsme se museli naučit „vlast naše...“ Na závěr ale cenzor (který se tenkrát taky jmenoval jinak: tiskový dozor) zapomněl změnit poslední větu, v které pak Jindra Janda prohlásil „zatracená polská krev!“ a publikum jako na potvoru vstalo a tleskalo vstoje.

Vzpomněl jsem si na to, když v Činoherním klubu loni či předloni dostala zaracha inscenace hry Ujetá ruka. Nezařízl ji cenzor, nýbrž politicky korektní doložka autorské smlouvy britské hry, která požadovala, aby herecký představitel byl stejného etnického původu jako postava jménem Toby. Divadlo podmínku splnilo, jenže první představitel Tobyho, český herec angolského původu Domingos Correia, pak nastoupil do diplomatických služeb v zahraničí, což se s pravidelným vystupováním v divadle vylučuje (a což se mu už z důvodu mzdového rozdílu obou povolání nedá vyčítat…), a roli převzal namaskovaný Ondřej Sokol. Divadlo si asi myslelo, že v tu chvíli nastoupí selský rozum, který přihlédne k té demografické okolnosti, že v naší zemi žije jen okolo půl promile populace lidí afrického původu, takže je prakticky nemožné sehnat i podruhé kvalifikovaného herce, který by byl, jak žádala litera smlouvy, zároveň „potomkem černošských Afričanů nebo černošských obyvatel Karibiku“? Zastánci selského rozumu se přepočítali.

Škoda, že dnes už nežije mladý Vladimír Menšík, o němž nejen on sám, ale i jeho režiséři věděli, jak pravdivá jsou rodinná vyprávění, podle nichž předek Menšíkových byl Napoleonův černý voják, který u nás zůstal po bitvě u Slavkova. Kromě toho, že by odpovídal smluvnímu požadavku, by se velký herec určitě lehko zorientoval i v naší době. Měl na to trénink. Režisér jednoho televizního pořadu vyprávěl, jak v sedmdesátých letech velký improvizátor, který si vždy upravoval text do úst, měl říct: „To je dnes ale ošklivo!“, místo toho ale vyšel na scénu se slovy: „To je dneska ale čina!“

Režisér: „Stop! Vláďo, chceš, aby nám to zakázali? Víš, že SSSR válčí s Čínou na řece Ussuri a nepřítel našeho sovětského bratra je i naším nepřítelem!“
Menšík přišel podruhé: „To je dneska ale Sibérie!“
Režisér: „Stop! Zbláznil ses!? Zmiňovat v souvislosti s nečasem sovětský kraj?“
Menšík potřetí: „Dnes je pěkný nečas! Brzo budou padat h….“

Na časy, kdy jel pan Menšík jeden den filmovat do Zlína a druhý den už to byl Gottwaldov, jsem si vzpomněl, když jsem se dověděl, že Agatha Christie je nově autorkou knížky Deset malých indiánků. Zajásal jsem a řekl si, že paní Agatha vstala z mrtvých a napsala pokračování Deseti malých černoušků. (I když, pokud vím, tak v původní detektivce nikdo živý nezbyl, takže o čem pokračovat?) Když jsem se dozvěděl, že Deset malých indiánků je jen korektně přejmenovaných Deset malých černoušků, všimnul jsem si, že při vší korektnosti platí Orwellovo „všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější“.

Jsem občan země, kde už taky jediný způsob, jak chudý získá pořádně valorizované důchodové pojištění, je, když zažaluje nekorektníka o tučné odškodné. Škoda, že moji předkové nebyli indiáni, nebo třeba původní černí obyvatelé Austrálie, na které se v té divadelní smlouvě nějak zapomnělo. Jak bych si přál k nim patřit. (P. S. Vůbec ne kvůli vysouzeným penězům, ale kvůli tomu, proč jsem z těchto národů chtěl být už jako kluk – protože bych uměl líp tancovat a možná i zpívat a vykašlat se na všechno, co může napadnout jen bílé otce, celé dny vejrající do svítícího mozku, o kterém nevědí, že se dá sklapnout a používat místo něj mozek vlastní.)

Zdroj: Idnes.cz

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák