Netrpíte náhodou také zhoubnou chorobou VPDSP? Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Petr Adler s opičkou! Novináře, překladatele, známou postavu pražského uměleckého světa let šedesátých až sedmdesátých, zachytil takto jednoho dne kamarád-fotograf Jovan Dezort

To byl zas den! Po půlroce omluv a výmluv jsem konečně zabalil a odeslal do Kanady kamarádovi Petru Adlerovi slibovanou knihu. Využil jsem k tomu synka, který se pokusil knihu odeslat z Prahy. Volal mi, že mu zásilku odmítli na poště vzít, protože jsem napsal chybně adresu. Omluvil jsem se a nadiktoval adresu správně.

Kdo je Petr Adler? Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných redaktorů časopisu Mladý svět a spolupracovník Miloslava Šimka, s nímž spoluvytvářel v roce 1972 představení Zavěste, prosím, volá Semafor. V roce 1980 opustil republiku, aby se usadil v Kanadě, kde dodnes působí jako renomovaný novinář. Detail fotografie (zleva): Petr Adler, režisér Ján Roháč a Miloslav Šimek.

Toho dne jsem si koupil malou, šikovnou varnou konvici a vydal se k domovu. Doma jsem ztratil klíče. Stalo se to buď v mé pracovně, anebo na cestičce o délce cca 20 metrů. Hledáním jsem strávil skoro dvě hodiny, které bych jinak věnoval psaní Alba. Klíče jsem našel pod brankou.

Šel jsem si na verandu vypít studené kafe a přemýšlel nad tím, zda budu psát o zapomenutých českých zpěvácích, anebo o tom, jak se kozel stal zahradníkem (rozuměj: já, který se v minulých létech zabýval myšlenkou stát se zahrádkářem, případně chovatelem drobného zvířectva, včelařem či pěstitelem kaktusů).

Kafe jsem nedopil a šel pátrat do pracovny, ke které ze vzpomínek mám dostatek obrázků. Ztráta dalších dvou hodin. Nato jsem šel, stále ještě nerozhodnutý, dopít studené kafe.

A pak se to stalo! S podvečerem mi přišel mail od Petra Adlera, který nakonec o všem rozhodl: Mé dnešní Album je věnováno jeho cennému, podrobně sepsanému svědectví o zhoubné nemoci!

TOTO NENÍ REKLAMA, NÝBRŽ ILUSTRAČNÍ FOTO! Ano, zde je důkaz o samostatně si počínajícím podvědomí! Akorát chybělo, aby na obalu pod značkou nebylo napsáno „Europe“ ale „Canada“.

---

Petr Adler mi oznamoval:

„Nedávno mi byla diagnostikována následující choroba - VPDSP: Věkem Podmíněný Deficit Soustředění Pozornosti.
Projevuje se například takto:
Rozhodnu se zalít zahradu.
Když jdu k hadici na zdi garáže, všimnu si, že i auto potřebuje opláchnout.
Jdu si pro klíče od auta, abych ho vyvezl na prostor před garáží.
Ovšem přitom uvidím na stolku v předsíni neotevřenou poštu.
Asi bude rozumné se podívat, jestli tam nejsou nějaké složenky k zaplacení.
Položím klíče od auta na stolek a začnu probírat poštu.
Přitom vidím řadu reklamních letáků a jdu je hodit do odpadkového koše v kuchyni.
Vidím, že je plný, takže letáky položím na kredenc a jdu vyhodit odpadky z koše do kontejneru na ulici.
Přitom si uvědomím, že vedle kontejnerů je schránka na dopisy, takže by bylo dobré hned dát do schránky i ten dopis, co jsem večer psal.
Jdu si tedy pro něj do pokoje.
Na stole u dopisu leží hrnek s kávou, kterou jsem před chvílí pil.
Vezmu ho do ruky a cítím, že káva už vychladla.
Nevadí, uvařím si nový hrnek kávy. Vezmu hrnek a jdu do kuchyně.
Cestou vidím, že kytka ve váze začíná uvadat.
Tak položím hrnek na parapet a chci vzít vázu a napustit do ní čerstvou vodu.
Přitom uvidím na parapetu své brýle, které jsem hledal ráno.
Musím si je dát na svůj pracovní stůl, abych o nich věděl.
Ale nejdříve přece jen doliju vodu do vázy.
Položím brýle, vezmu vázu do ruky a vidím, že za vázou leží dálkové ovládání od televize.
Proboha, zase ho budeme večer hledat. Musím ovladač položit k televizi v obýváku.
No, ale to počká, napřed je přece nutno dolít vodu do vázy.
Jdu do kuchyně a napouštím vodu. Přitom mi vyšplouchne na kuchyňskou linku.
A trochu i na podlahu.
Jdu do koupelny pro hadr, abych to utřel.
Pak se vracím do předsíně a přemítám, co jsem chtěl udělat.
K večeru:
Zahrada není zalitá, auto není umyté (a nemůžu k němu najít klíče), na okně je hrnek se studenou kávou, kytky ve váze jsou už úplně zvadlé, dopis není vhozený do schránky (a taky ho nemůžu najít), ztratily se mi brýle a televizi musíme ovládat ručně, ovladač je bůhví kde.
Divím se, že nic není hotovo, když jsem se celý den nezastavil a jsem docela utahaný.
No nic, jdu zkontrolovat došlé maily.
Udělej mi laskavost. Přepošli to všem známým, protože si nemohu vzpomenout, komu jsem to poslal a komu ne.“

Na to, že mám mail přeposlat všem známým, jsem si vzpomněl až následující den ráno. Ach jo!

To je Petr dnes. A přitom, jako bychom se naposled viděli včera…

Vložil: Ondřej Suchý