Zlý sen o dnešku aneb Kdy přijdou na řadu klavíry? Sobota Jaromíra Janáka
komentář
25.03.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Za mříží
Můj fejeton tentokrát začíná v době mých studentských časů – když zlá padesátá vystřídala zlatá léta šedesátá.
Jako konzervatoristé jsme si přivydělávali vystupováním v pásmech z operetních melodií. Pokoušeli jsme se získat publikum za každou cenu, a tak jsem udiveným pionýrům základních škol zpíval v tělocvičnách árii z Lehárovy Frasquity: „Přijď miláčku večer k nám, všechno připraveno mám!“ a jiný ideově nezávadný repertoár. Jezdil s námi i Ota Plechař, muž mnoha zaměstnání, kdysi tenisový trenér, později prý načerno obchodoval s klavíry a uchytil se také jako řečník v krematoriu. Bohužel v krematoriu bylo řečníků příliš, a tak ho jiný řečník udal jako agenta západního imperialismu. Otovi prohledali byt a našli sešit, do kterého si zapisoval své kšeftíky s klavíry, značku, místo a výrobní číslo. Vypadalo to asi takto:
„Cheb, Bechstein, 26578147
Plzeň, Boesendorfer, 1865273
Aš, Steinway, 654789
Karlovy Vary, Petrof 171118“
A tak dále. Sešit v padesátých létech samozřejmě vzbudil zájem tajné policie a dostal se do rukou dešifrovacího oddělení. Jeho zaměstnancům se s nasazením všech sil podařilo podivné šifry rozluštit. Ota byl obžalován a odsouzen na osm let, a rozsudek zněl v tom smyslu, že se spojil se sionistickými agenty Boesendorferem a Bechsteinem a ruským poříjnovým bělogvardějským emigrantem Petrofem a předávali zprávy o zajišťování hranice míru a socialismu prostřednictvím amerického agenta Steinwaye, rafinovaně umístěného na naší západní hranici, v Aši. Ota si odseděl dva roky, ale prezident Novotný pak vyhlásil amnestii, a tak ho pustili. Když se pak živil jako klavírista, tento svůj příběh nám vyprávěl na našich společných štacích.
Po letech jsme se s redaktorem Krajských listů Tomášem Kolocem shodli, že země, kde se dějí takové věci a kde se nesměla psát pravda, byla banánová republika a že jsme měli velkou radost, když přišla devadesátá léta. Ne kvůli banánům, které byly najednou k dostání celý rok, ale kvůli tomu, že si jako v civilizované zemi konečně každý mohl nejen psát do poznámek cokoli, ale mohl si i veřejně žvanit, co chtěl. Od chartisty Cibulky, který tehdejšímu prezidentovi řekl veřejně (doslova!), že je prase a hovado, až po tehdejší předsedy republikánské a křesťanskodemokratické strany Sládka a Bendu, z nichž první se dal slyšet, koho ze svých odpůrců by nahnal do Vltavy, zatímco ten druhý pozval na státní návštěvu ČR fašistického vůdce Chile Pinocheta.
Kolega Koloc mi vyprávěl, že tenkrát, v devadesátých letech, usnul a zdálo se mu, že stát znovu zřídil úřady, které měly (podobně jako cenzurní úřady minulosti) za úkol „bdít nad pravdou“. Že tři přestárlí výrostci, kteří se v devadesátých letech, kdy ještě byla v učebnicích pravda, nenaučili v dějepisu, kdo vraždil v Katyni, hloupě o tom mudrovali a slízli za to osm měsíců podmíněně, a že někteří signatáři Charty 77 logicky znovuzřídili organizace, které v sedmdesátých a osmdesátých letech bděly nad lidskými právy v ČSFR (ten zmrtvýchvstalý někdejší VONS, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, se prý jmenoval PRAK, Proti represi a kriminalizaci). Že emeritní místopředseda vlády, předseda Strany zelených a ředitel Ústavu makromolekulární genetiky spolu napsali petici za mír, o které jste se v denním tisku obden dočetli, že je to škvár, sepsaný „mírovými štváči“, který podepisují jen „dezoláti“, a že bývalý náměstek ministra zahraničí a děkan Národohospodářské fakulty za to, že s peticí souhlasili a chovali se podle toho, přišli o flek, stejně jako pan Koloc (který prý přišel hned o dva fleky, když si potenciální zaměstnavatelé zjistili, jaké jsou jeho politické názory) a jako tisíce dalších lidí.“
Když mi to povídal, měl jsem intenzívní přání pana kolegu K. v těch devadesátých letech vzbudit, aby tu krutou noční můru nemusel prožívat dál a dosnít ji až do bodu, kdy bude zase zavřený nějaký nový Ota Plechař za nějaké nové nepřátelské klavíry. Už to ale nejde. A co hůř – mně se ten sen zdá taky.
Vám ne?
Vložil: Jaromír Janák