Jak jsme se učili celý den vonět a holit si nohy aneb Retro ohlédnutí za osobní hygienou a zkrášlující kosmetikou

Foto: Se svolením Retro muzeum (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Při mimořádných příležitostech nesměly mezi dárky chybět kosmetické kazety. Existovaly i luxusnější varianty mýdel, prodávaly se společně s parfémy, nebo měly netradiční balení.

Pamatujete? Sehnat pořádnou řasenku, která neslepila řasy navždy, uměl jen málokdo a takové se stávaly předmětem výměnného obchodu středoškolaček. Vonět po zeleném jablku chtěl každý, nejblíž bylo ale k sehnání v speciálních obchodech v NDR. Naše mýdla měla sice nádherné obaly, jenže po dvou namočeních nevoněla po ničem. Nepamatujete? Nahlédněte do života svých maminek a babiček v pražském Retro muzeu.

Doba mého mládí, bujarého a veselého, jak jen mládí dovede být. Občas nějaká ta ťafka za příliš okaté čtení samizdatu, jinak v době středoškolských studií byl největší problém jak se namalovat, aby to nedráždilo nervy konzervativnějších pedagogů. Zejména páni profesoři to neměli rádi. Jednou jsme s kamarádkou o volné hodině testovaly oční stíny od Dermacolu z krabičky, kde byly čtyři odstíny jedné barvy – zelené. Potřebovaly jsme zvládnout večerní líčení na ples, a tak jsme využily všechny tóny a byly jsme pěkně zelené od obočí až po spodní víčka. Smýt to ve škole jen tak nešlo.

Následovala hodina biologie s přísným panem profesorem, jehož smyslu pro humor jsme porozuměli až o mnoho let později. Povolal mě k tabuli, to totiž ještě byla doba, kdy se na začátku hodiny zkoušelo, pohlédl na mě a pravil: „Vy jste nemocná, Nováková? Že jste taková zelená. Až vás dozkouším, běžte tu nemoc zkusit smýt, jste totiž ve škole.“ Moc dobře věděl, co se stane, až to zkusím smýt vodou, měl totiž doma krásnou manželku a tři dospívající dcery. K jeho pobavení jsem se tedy vrátila z toalety zelená nejen na očích, ale všude. Ale bavit nás to nepřestalo, sháněly jsme zahraniční řasenky, abychom prodloužily své tehdy ještě bohaté a tmavé řasy.

Moderní žena se neobešla bez fénu. Design sice nic moc, některé ale měly neuvěřitelný výkon i výdrž.

Některé spolužačky dokonce používaly speciální kleštičky, které řasy vymodelovaly do oblouku. Kdo nebyl mistr, skončil bez řas, kleštičky totiž při sebemeším škubnutí víčkem řasy vytrhly. Mimochodem, moje maminka k řasenkám nepřilnula, do posledního dechu trvala na krabičce jakési černé hmoty s malým kartáčkem. Ten se musel mírně naslinit (voda to neřešila), aby černou barvu jen lehce vstřebal, a následně nanesl na řasy. Linky? To byla velká móda šedesátých let, dámy u nás to řešily zpravidla opálenou sirkou. Za nás už se moc nelinkovalo, zato stíny jsme nešetřily, v tom směru nás Dermacol zásoboval barvičkami hojně v suché podobě. Kdo potřeboval mastné, měl trochu smůlu, ty byly dlouho jen modré...

Odličovalo se krémem, teprve mnohem později se objevily první odličovací vody plné lihu, po kterých obličej pálil a oči slzely. Ale byl to vynález, protože odličovat se modrou Niveou nebo Astridem z bílé krabičky z červeným víčkem bylo peklo. Jednodušší už bylo vzít to mýdlem, nejlépe takzvaným dětským, to bylo bez parfému a jemňoučké. 

Indulona byla součástí každé domácnosti, v létě se používal opalovací krém Sahara 

Všechny triky dávné kosmetiky

Pražské Retro muzeum, projekt spolku Art salon S, nevystavuje artefakty z dávné historie. Po velkém úspěchu výstavy Retro 70. a 80. let, která se uskutečnila v letech 2014-2016 v galerijním prostoru v Tančícím domě, se členové spolku rozhodli zaměřit právě na toto nepříliš vzdálené období. Ostatně nábytek i bytové doplňky z této doby jsou znovu v módě, takže v Retro muzeu můžete hledat inspiraci, jak si ozvláštnit interiér těmito prvky. Co se týká kosmetiky a osobní hygieny, tam asi inspiraci hledat nebudete, ohédnutí je to ale zajímavé i zábavné.

Krása je pojem, který rezonuje napříč společností již od nepaměti. Každý ji vnímá a chápe trochu jinak. Pro někoho znamená pevné a štíhlé tělo, pro jiného vnitřní charakter člověka nebo krásný parfém s precizním líčením. To ale nebylo v socialistickém Československu jen tak. Výběr kosmetiky a „dekorativky“ byl značně omezený, značek bylo na trhu pár a málokoho napadlo dívat se na složení či kvalitu.

Kosmetický průmysl nezapomínal ani na muže, i když nabídka byla hodně omezená

Opravdovým kosmetickým fenoménem a pomalu největším objevem té doby byl aerosol čili sprej, který původně vůbec nebyl určený pro kosmetický průmysl. Právě až během 70. let vznikl první lak na vlasy Lybar, který odolával vodě tak skvěle, že prakticky nešel smýt. Velkým společenským trendem byl boj s tělesným zápachem. Kromě antiperspirantů vznikly i kuličky, které příšerně lepily a zanechávaly na oděvu skvrny. I když se může zprvu zdát, že se kosmetický průmysl orientoval pouze na ženy, tak i muži měli větší výběr než jen Pitralon. Prodávala se například mýdla pro muže, přípravky na vlasy nebo zubní pasty, což bylo opravdu nedostatkové zboží.

Dnešním mladým ženám to možná bude připadat směšné, ale já si nesu návyky z mládí dodnes. Lak na vlasy nesnáším, pořád mi připadá, že nejen Lybar nepříjemně lepí. Sprejové deodoranty i těch nejexkluzivnějších značek zásadně nepoužívám, protože z nich cítím ocásek plynu, který kapičky žene ven. Maminka mě naučila používat kolínskou vodu, ideálně 4711, ale i jinou nepříliš voňavou, aby se netloukla s parfémem. Věřte, nevěřte, funguje to. A o těch kuličkách proti pocení si také myslím své. Reklama sice tvrdí něco jiného, já mám pocit, že si tím uspu všechny póry, což mi moc zdravé nepřipadá. Takže v horku mám prostě po ruce vžycky vlhký ubrousek a v kabelce lahvičku kolínské.

Pánové používali kolínkou vodu Savana, po holení klasickou žiletkou pak Pitralon

Jak jsme si odvážně oholily nohy

Ještě si k té naší ženské kráse dopřeji poslední vzpomínku. Holení podpaží byl dobrodružný zážitek, protože k dispozici byly jen pánské holicí strojky s vyměnitelnou žiletkou. Člověk se tím pořezal raz dva. Pak ovšem i k nám doputovala nutnost oholit si nohy do silonek, protože móda ze „Západu“ tak velela. Jenže žena socialismu tyhle buržoazní výstřelky neprovozovala, do fabriky prostě chodila s chlupatýma nohama. A tak se stávalo, že maminky na nás v koupelně hleděly až nevraživě, protože jim bylo vštípeno, že nohy si holí jen lehké ženy. Inu, byla to doba prapodivná.

Jak docílit okouzlující hřívy? K vychytávkám doby patřily i varné natáčky (na snímku vpravo), naplněné parafínem, které stačilo přivést k varu v hrnci s vodou. Pak poměrně rychle pomohly ke kýženému výsledku. Přestože to byla procedura časově náročnější, některé ženy ji podstupovaly každé ráno.

Mýdla k MDŽ

Když jsem si od strýce z Hamburku vyžádala šampon a mýdlo s vůní zeleného jablka, moc se smál a komentoval to tím, že nevím, co dělám, protože na mě půjdou vosy. Jenže ta vůně byla prostě módní a pro našince luxusní. Úžasná firma Elida totiž vyráběla mýdla šeříková i medová, to nejdůležitější na nich ale bylo balení. Kazeta s mýdlem byl totiž poměrně exkluzivní dárek ženám k MDŽ. To znamenalo, že jsme všechny měly doma zásobu mýdla, která by nám pravděpodobně vydržela dodnes, kdyby nevyčichla schovaná v prádle. Tam vydržela vonět dlouho, zatímco když se namočila, bylo rázem po parfému. Nakonec ale přece jenom zežlukla, byla zlikvidována a nahrazena voňavými sáčky do prádelníků. Případně vlastnoručně vypěstovanou a usušenou levandulí, která fungovala a funguje nejlépe, protože také zahání moly.

Z toaletních mýdel se dalo vybírat. Oblíbené bylo třeba šeříkové mýdlo Milo, Atlas nebo Elida

Doba se změnila, dnes nevíme, co bychom si v parfumérii koupily raději. Ale možná, že v Retro muzeu přesto objevíte něco, co se vám zalíbí. A když ne, připomenete si alespoň, že krabička s modrou Niveou se v továrně Astrid v Michli vyráběla už tenkrát. A že Astrid jako výrobce krémů zachytil dobu, je tu s námi stále a dnes nám nabízí kromě legendární bílé plastové krabičky s červeným víčkem celou řadu krásně voňavých a pleti lahodících krémů, správně naplněných do skla.

I socialistické Československo znalo Niveu, luxusní záležitostí ale byl Dermacol. A rozhodně nešlo o žádný krém na boty. Licenci na vysoce krycí make-up této značky dokonce koupila v roce 1969 hollywoodská filmová studia.

Odborníci na sedmdesátky a osmdesátky vás zvou do Retro muzea v Kotvě

Spolek Art Salon S byl založen v roce 2014 a tvoří ho několik stálých členů. Předsedou je Robert Vůjtek, který zajišťuje financování a celkový chod spolku. Podílí se také na řešení nejrůznějších zákeřností administrativy.

Hlavní kurátorkou je Jana Sommerová, která má muzeum pod palcem hlavně z jeho obsahové stránky. Je autorkou výstav, které byly mezi deseti nejlepšími daného roku dle Asociace muzeí a galerií ČR, například Večerníček slaví 50. let na Pražském hradě, Jubilejní výstava Josefa Lady, Popelky v německém Moritzburgu či jubilejní výstavy Bratři v triku. Profesně i ve volném čase se věnuje odívání, kostýmům, designu a (jejich) historii. Vzhledem k svému vzdělání speciální pedagožky ale dokáže dát expozicím také další rozměr, díky ní jsou interaktivní, zábavné a přitom naučné.

Spoluautorkou muzea je Naďa Klempířová, která se zaměřuje na design odívání již více než dvacet let. Jejím hlavním cílem je jednotlivým expozicím dodat co největší autentičnost.

Spolek Art Salon S má za sebou na čtyři desítky úspěšných výstav v Praze i po zbytku republiky. Představil lidem výstavy dobových artefaktů, jako Retro hračky za socíku, Retro zima za socíku nebo Retro biják, organizoval retrospektivu Bořka Šípka, výstavu Memories od Roberta Vana nebo několik výstav Káji Saudka. Stálou expozici ze svých sbírek více než 12 000 exponátů umístil spolek do 4. podlaží obchodního domu Kotva, který je připomínkou odvážných architektonických počinů v Praze na počátku 70. let, takže Retro muzeu poskytuje skutečně stylové zázemí.

Zdroj: Retro muzeum, Wikipedie

Vložil: Ela Nováková