Pavel Janda: K PRO a protivládní demonstraci na Václavském náměstí. Vaše dopisy

Protivládní demonstrace na Václavském náměstí se mediálně smrskla na lynčování Miroslava Ševčíka. Myšlenky řečníků byly, už zase, nacpány do mediální zkratky proruští trollové a dezoláti. Jako kdyby se politici i média báli diskuze. Nezpochybní to celý systém? Nevedlo by to k ještě většímu probuzení lidí a jejich křiku, že chtějí změnu? Stačí tak početnou demonstraci skutečně odmítnout s tím, že nás se to netýká, protože to je ta ruská hybridní válka? A co kdyby otevřená diskuze začala lidi uklidňovat? O demonstraci a jejích dopadech napsal Pavel Janda, účastník demonstrace.

„Po více než čtyřech měsících bylo pražské Václavské náměstí opět svědkem velké protivládní demonstrace, tentokrát pořádané stranou PRO Jindřicha Rajchla. Chtěl bych k této události přidat jako účastník pár postřehů,“ píše Pavel Janda a pokračuje.

Podobné cíle

„Stejně jako demonstrace 3. září a 28. října (Česká republika na 1. místě), i demonstrace 11. března byla zaměřena především proti současné vládě Petra Fialy, která svými kroky (po předchozím inflačním rozjezdu státu v rámci  anticovidových opatření za vlády Andreje Babiše) vede Českou republiku k hospodářskému a sociálnímu rozvratu a novodobé totalitě.

Byly zde akcentovány např. požadavky na

• ukončení masivní podpory konfliktu na Ukrajině (vyzbrojování, plánování výcviku zahraniční armády na území ČR či přímé účasti českých občanů ve válce) a aktivní úsilí, směřující k rychlému ukončení konfliktu

• ukončení podřizování se zahraničním zájmům (EU, USA) a upřednostnění zájmů České republiky a jejích občanů

• ukončení cenzury postojů, nevyhovujících vládním stranám ve veřejném prostotu, vč. zrušení blokace nepohodlných příspěvků např. v sociálních médiích

• ukončení nesmyslné „covidové“ politiky a závislosti na farmaceutických koncernech

• ukončení indoktrinace škol (výuka směrem ke „správným“ názorům a postojům)

• požadavek na objektivní informace ve veřejnoprávních médiích

• redukce astronomických výdajů státního rozpočtu zejména na zbrojení (podpora války na Ukrajině, nesmyslné nákupy stíhaček z USA apod.), absurdně vedený boj s klimatem (Green Deal, povolenky…) aj.

• zastavení nezákonného silového legislativního postupu vládních stran (causa valorizace důchodů), zmrazení/redukce nepřiměřených (a rostoucích) odměn politiků či dalších preferovaných skupin, placených státem

Stejně jako u loňských demonstrací ani zde se rozhodně nekonala podpora válečných operací Ruska vůči Ukrajině nebo negativní vymezování se vůči ukrajinským uprchlíkům. Pokud si pamatuji, bylo to hned v úvodu i explicitně uvedeno.

Organizace a průběh

Organizace demonstrace byla opět velmi dobrá, tentokrát se znatelně lepším ozvučením. Co si myslím, že nebylo zvládnuto, bylo řízení (či lépe „zkrocení“) příspěvků řečníků….

Byli zde rození řečníci, kteří mají dar zaujmout a v krátkosti velmi dobře prezentovat své názory (dle mého J. Rajchl, T. Nielsen, M. Gregor, I. Chaun); byli zde řečníci sice ne tak zdatní, ale o to více zajímaví obsahem a upřímností svého sdělení (O. Dostál, A. Dernerová, P. Vrána, starosta O. Březina, Novotný z projektu Pravda o vodě).

Samostatným fenoménem byl bloger D. Sterzik, který zde jen pokračoval v trefném blogu, což je ale na takovéto akci škoda, má na víc.

Byli zde ti, kteří měli co říci, jen to říkali až příliš zdlouhavě (např. Zdeněk Karásek).

Byli zde ale i řečníci, jejichž příspěvky byly takřka nekonečné, aniž by měly nějaké jasné sdělení a souvislý logický obsah, a spíše se nechali strhnout sami sebou k vykřikování hesel (Jiří Hanč, Bohumír Dufek); nic proti nim samotným.

Za mne byly asi zbytečné zdravice nepřítomných osob. U prof. Berana, který zde určitě osobně velmi scházel, tu ještě nějaký obsah byl. Ale sdělení P. Staňka a L. Pollerta (kterých si jinak vážím) byla dle mého poněkud komplikovaná, až skoro transcendentní (jejich souvislost s demonstrací mi unikala).

Aby bylo jasno, být na pódiu, možná bych se nezmohl ani na jedinou souvislou větu.

Jde ale o to, že demonstrace se protáhla na zhruba tři hodiny, což v mrazivém počasí znamenalo pro přítomné desetitisíce osob reálný problém (proto také postupně shromáždění opouštěli) a celá akce tím ztrácela tempo a spád.

Něco podobného se dělo loni L. Vrábelovi, když na pódium zval zástupce zahraničních seskupení, kteří místo jakéhokoli sdělení zahrnovali účastníky nekonečným opakováním hesel typu: jste skvělí, jste báječní, milujeme vás, spolu to dokážeme…

Zde by, myslím, měli organizátoři zavést „cenzuru“ a soustředit se na výběr řečníků, aby pokryli témata, která mají zaznít – ale stručně a srozumitelně.

Na druhé straně tentokrát mi na pódiu chyběla krátká účast známých osob, kteří se hlavními tématy demonstrace již déle veřejně (a zdatně) zabývají, jako je třeba I. Noveský, P. Drulák, M. Ševčík. Myslím, že pořádající strana PRO by měla oslovit a vytvářet okolo i tým lidí, s nimiž může počítat do boje o budoucí převzetí vládní odpovědnosti.

A konečně organizátor a předseda strany PRO J. Rajchl by možná měl vystupovat o něco civilněji; zde více upřednostnil vůdcovský styl, který u strany, mající ambici oslovit co největší spektrum slušných a odpovědných lidí, může být kontraproduktivní.

Změna v reakci médií

Co mne tentokrát zaráží, je evidentní posun v reakci médií a provládních politiků (alespoň jak jsem zaznamenal na první pohled na webu).

Samozřejmě stejně jako v r. 2022 i nyní se opakují ubohé otřepané fráze o srocení proruských podvratných živlů apod., svědčící o pohrdání velkou částí svých spoluobčanů (a voličů), kteří jednoduše odmítají způsob, jakým vláda vede (či devastuje) tuto zemi.

Co je ale varovné, je záměr za každou cenu zkreslit informaci o rozsahu akce (a rostoucí nespokojenosti občanů). Prakticky ve všech článcích se rozsah demonstrace hodnotí slovy „tisíce lidí“, „vyšší tisíce lidí“, „několik tisíc lidí…“, což je v příkrém rozporu s realitou, kdy Václavské náměstí bylo fakticky zaplněno (což je patrné i z některých fotografií)!

Tentokrát jsem již nezaznamenal jakýkoli reálný odhad (např. ze strany policie).

Zároveň se hlavní pozornost věnuje nikoliv obsahu demonstrace (faktům, sdělením, požadavkům, které zde zazněly), ale incidentu na schodech Muzea, který se konal až po skončení demonstrace a údajně souvisel s pokusem odstranit ukrajinskou vlajku z Muzea (dokonce se hovoří o „útoku na Muzeum“ – viz třeba Forum24).

Pan hlavní demagog Rakušan dokonce národu sdělil, že to vypadá, že „celá Rajchlova demonstrace proti bídě byla jen zástěrkou pro tuto proruskou provokaci“. (Normálně uvažujícího člověka spíš napadne, zda incident u Muzea nebyl náhodou spíš provokací z druhé strany, která měla proběhlou demonstraci kompromitovat.)

Jelikož již něco pamatuji (a řadu let ještě v minulém režimu), musím nyní konstatovat, že to, jak se vláda a mainstreamové sdělovací prostředky staví k odlišným názorům velké části obyvatel, projevujícím se masovou účastí na protivládních demonstracích, je již identickou kopií toho, co předvádělo předlistopadové vedení a jeho hlásné trouby (Československá televize, Rudé právo...) vůči jakýmkoli oponentům (chartisté, zastánci lidských práv, studenti…). Jde z toho už jen mráz po zádech.

Strana PRO, její program a co dál

Je dobře, že se organizace akcí, vyjadřujících nespokojenost s vedením naší země a definujících alternativu ujala aktivní strana (PRO), navíc vedená lidmi, na které nebude tak snadné vymyslet nějakou dostatečně chytlavou negativní nálepku (stbák, zkrachovalý podvodník v exekuci atd…).

Je zároveň zřejmé, že v prostoru (i mediálním) se pohybuje již nyní řada osobností, které se často shodují v definici, co je zcela špatně v současném vedení a směřování naší země; lze předpokládat, že v definici kroků k nápravě se tytéž osobnosti budou v mnohém lišit.

A není jistě reálný scénář, v němž by všechny tyto osobnosti vstoupily do strany PRO.

Na druhé straně bez nějaké formy podpory, spojení a spolupráce zůstane možnost změny v nedohlednu. A taková spolupráce je nutná jednak pro přípravu skutečného programu (tedy postupné cesty z krize ven), jednak pro následnou faktickou součinnost při nápravě (v ideálním případě v budoucí parlamentní a vládní koalici).

Upřímně (za mne) aktuálně program strany PRO je opět jen lepší sada proklamací, nikoli recept. Ostatně řada v něm obsažených bodů během posledních tří dekád zářila v programech prakticky všech stran. Zjednodušena a pročištěna džungle právních předpisů

• jak máme spravedlivý, očištěný, rychlý systém exekucí

• jak máme bezpečnostní složky, nezávislé na politické moci, a bezpečnostní politiku nastavenu tak, aby byla účinná (?)

• nejsme montovnou Evropy, máme vysoký podíl kvalifikované práce, místo polotovarů vyvážíme konečné produkty a excelujeme v IT průmyslu, nanotechnologiích, biotechnologiích (asi díky „moudré” podpoře státních úředníků)

• jsou organicky zvýšeny příjmy domácností (a tedy se levněji bydlí), je rozvinut systém předškolní péče, stát je pro občany partnerem, a ne nepřítelem

• uzavřeme dlouhodobé kontrakty na zemní plyn s cenou do 300 USD/1000 m3 (to snad nepatří ani do proklamací, cenu nelze definovat jako program, ta vzniká!)

• maximálně snížíme byrokratické zatížení EU

• aj…

S řadou proklamací, uvedených v programu, určitě souhlasím, některé z nich nakonec vypadají jako závazky (jimž lze dostát, a poté zhodnotit, zda jsou splněny) - např. odstoupení z lipské burzy, nadřazení českého práva zpět za nadřazení evropskému aj..

Ovšem především je dále nutno poctivě popsat kroky, které je nutno k naplnění všech těch světlých zítřků učinit, poctivě přiznat jejich dopady a začít je obhajovat!

Jsem profesně ekonom, tedy vnímám právě hypertrofovaný stát, který se (vzhledem k vývoji státního rozpočtu) nezadržitelně řítí do propasti.

Jak říkají mnozí chytří, vzdělaní a zkušení, je třeba začít škrtat, plošně a hned. Pak je ale třeba přiznat, že řady parametrů, proklamovaných v programu, dosáhnout jednoduše v blízké době nelze, a naopak v řadě parametrů se systém bude muset uskrovnit – tedy z pohledu životní úrovně občana zhoršit. A je nutno to obhájit!

Jak je, myslím, již obecně známo (nebo pro neznalé dohledatelno), hlavní příčinou dnešní vysoké inflace je dlouhodobě generovaný přebytek peněz v ekonomice, neodpovídající faktické produkci. Když pominu kvantitativní uvolňování ze strany ČNB (tedy „tisk“ peněz formou poskytování půjček bankám a též státu), pak je to především politika přechodu k trvalému schodkovému hospodaření státu. Výsledkem je rostoucí cenová hladina, která

• nejvíc dopadá na obyvatele s nižšími příjmy (a dochází masivně k přesunu větší části obyvatel do faktické chudoby)

• devalvuje úspory, tj. ničí předchozí mnohaletou práci těch, kteří se během svého života chovali zodpovědně a odkládali část spotřeby např. na stáří

• způsobuje, že se čím dál větší část obyvatel dostává do závislosti na státu (sociálních dávkách apod.), což implikuje další růst zadlužení státu.

Je dobré si uvědomit, jak se státní rozpočet dostal do své (nyní vrcholné) rozhazovací formy.

Na toto téma je dostatek zdrojů (viz např. publikace a články M. Šichtařové, V. Klause aj.), nicméně za mne bych rád upozornit na tyto příčiny:

• Již přes dvě desítky let byl většinou vlád pěstován nešvar selectivního zvyšování platů některých početně velkých skupin státem placených zaměstnanců (a tedy i voličů), zpravidla disponujících značným přirozeným nátlakovým potenciálem. Pokud si pamatuji, byly to např. platy lékařů (po akci děkujeme, odcházíme, za L. Hegera), následně postupně zvyšované včetně mezd dalších zdravotnických pracovníků; mzdy bezpečnostních složek, mzdy soudců, státních zástupců, učitelů, poslanců, vysokých státních úředníků aj. Zároveň se tento růst mezd buď formou závazných dohod, nebo dokonce legislativně zakotvil návazně (často v násobcích!) na výši průměrných mezd a inflaci. Postupně tak vznikla absurdní situace, kdy platy státních zaměstnanců (jejichž hlavním benefitem by měla být jistota zaměstnání, nikoliv výše odměn) vysoce převýšily mzdy v podnikatelské sféře (která na ně „vydělává“). Spolu s neustále rostoucím počtem státem placených zaměstnanců (v současností se jedná zruba o čtvrtinu všech zaměstnanců, jde o jeden z nejvyšších podílů v rámci Evropy) a rostoucími výdaji na obsluhu státního dluhu tím vznikl automat na růst mandatorních výdajů, jejichž výše (spolu se vzrůstem výdajů na dluhovou službu) již pohltila prakticky celý rozpočet… Zároveň se podařilo takto vytvořit jakousi novou „elitu“, která je celkem imunní i vůči inflaci, a tedy nevnímající reálný stav společnosti, v níž se už příliš rozevřely nůžky mezi těmi bohatšími (menšina) a většinou společnosti, která se propadá směrem k chudobě…

• Obrovský „zářez“ do státního rozpočtu udělaly výdaje v období covidového „šílenství“, kdy byla násilně omezena činnost firem, velkým skupinám pracujících bylo nařízeno nedělat nic, ale byly normálně vypláceny mzdy, a následně byly vypláceny náhrady za „covidové“ ztráty…

• Dalšími obrovskými (a do budoucna zakotvenými) se staly výdaje v rámci „zelené“ politiky, počínaje příspěvky na solární energii přes emisní povolenky, masové dotace na „moderní“ zdroje energie až po současné dopady greendealového šílení EU, zbavování se spolehlivých energetických zdrojů, boj s CO2 v ovzduší apod. (a následnou faktickou likvidaci automobilového průmyslu) atd.

• V poslední době pak k tomu přistoupila podpora války na Ukrajině formou válečných dodávek, výdaje na několik tisíc válečných uprchlíků (dávky, zdravotní péče, ubytování) a samozřejmě zvýšení rozpočtu na obranu včetně plánovaných nákupů nesmyslné techniky (předražené stíhačky s potenciálem generovat ještě mnohem větší výdaje v souvislosti se zajištěním jejich provozu).

Pokud má nějaká strana skutečně ambici v této situaci podniknout nějaké zásadní kroky, směřující k zahájení stabilizace rozpočtu (či spíše k záchraně před státním bankrotem), pak musí poctivě přiznat, co to bude znamenat.

Domnívám se, že to není možné bez nepříjemných změn, typu

• narovnání příjmového vztahu mezi státní (neproduktivní) a podnikatelskou sférou

• zmrazení a ještě spíše snížení platů státem placených zaměstnanců (zejména s nadprůměrnými příjmy), samozřejmě v čele s politiky a vrchními státními úředníky (včetně manažerů státem financovaných firem, členů dozorčích rad...)

• podstatného snížení počtu státních zaměstnanců (redukce úřadů, ministerstev...)

• na delší dobu návratu k daňové progresi, tj. pásmového zvýšení daně z příjmů u skupin obyvatel s vyššími příjmy

•   zde upozorňuji, že toto bylo v době po revoluci naprosto normální; ostatně v zemích, k jejichž       mzdám a sociálním výdobytkům jsme se tak vehementně chtěli přibližovat (např. USA, Francie,   severské země), byla vysoká daňová progrese naprosto normální

• razantního omezení nejrůznějších dotačních programů, zejména v oblasti bezbřehé podpory „zeleného“ byznysu (bohužel i u domácností – odkup elektřiny z el. panelů, elektroauta, zelená úsporám aj…)

• samozřejmě redukce nárokového bezbřehého přístupu kzdravotní péči (bohužel Julínkovy zdravotní poplatky zde byly kdysi jen malým pokusem)

• redukce povinnosti vysokoškolského vzdělání v státem řízených organizacích, redukce financování neproduktivních vysokoškolských oborů

• dalších nepříjemných opatření, které lze dále dosadit dle libosti a odvahy (samozřejmě s ukončením financování vlivových, nikomu neodpovědných neziskových organizací v čele)

• a především ústavního zakotvení povinnosti vyrovnaného rozpočtu (jak se o to kdysi neúspěšně snažila ODS Václava Klause)

Principem by zde ale mělo být, že se nelze obejít bez značné solidarity vysokopříjmových skupin obyvatelstva s nízkopříjmovými, neboť jinak bude hrozit rozsáhlý sociální konflikt s nepředvídatelnými následky. Zatím jsem bohužel po mnoho let něco takového v programech a vystoupeních stran neviděl.

Aby něco podobného dokázala např. strana PRO, musela by vygenerovat řadu odvážných, zkušených a graduovaných osobností, což, myslím, není úplně reálné.

Zbývá tedy spolupráce s osobnostmi z jiných stran (nebo stojících zatím mimo strany) a asi pokus o vytvoření nějaké společné fronty, která se nebude bát jít do boje s programem, který se nebude líbit skoro nikomu…

Jinak se obávám, že ji čeká osud podobný stranám, jako Realisté, Trikolora či Svobodní…

A dodávám, že chtě nechtě se musí nakonec počítat s řadou osobností, které se pohybují (nebo pohybovaly) např. ve stranách, jako ANO či ODS, či dokonce SPD.

Ona totiž představa, kterou dnes trpí veliká část obyvatel naší rozpolcené země, že totiž jedině strana X je „dobro“, kdežto strana Y je v každém případě „zlo“, je tak dětsky naivní, až by z toho selsky uvažující člověk plakal.

Jak to dokázat a kloudného výsledku se dožít, opravdu nevím. Ale určitě budu držet palce," ukončil Pavel Janda

 

Ano, jako lidé jsme trochu zlenivěli a odmítáme na věci hledět z odstupu. Vytvoříme si nepřítele a přes černobílé vidění světa posuzujeme všechno. Nesouhlasit s kroky vlády Petra Fialy je v pořádku. Dělat z něho arcilotra už ne tolik. Fialova vláda jistě skončí jako jedna z těch kalouskovsky nejméně oblíbených. Nastoupí další, kdy do měsíce, maximálně do dvou přijde rozčarování a odsouzení. A hlavně k vytvoření dalšího arcilotra. Jak vést efektivně a zároveň sociálně citlivě zemi? Má na to některá z parlamentních nebo neparlamentních stran? A ví, že by to bylo provázeno velmi nepopulárními kroky? Podle stranického programu takovou stranou mohla být ODS. Ale přišlo rozčarování nad arcilotrem, který tu státní sekeru zatíná čím dál hlouběji a „náhlé“ prozření kompenzuje tím, že odrbe důchodce. Nepřicházejí kroky, které by měly definovat konzervativní pravicovou politiku. Přicházejí kroky šílenství s Green Dealem a naprostá rezignace na jakoukoliv diplomacii (místo ní přišlo až fanatické – hrrr na ně, které nám tu kasu vymete už definitivně). Kdyby lidé viděli, že nepopulární kroky jsou nezbytné, neprobíhají na náměstích podobné demonstrace. Brblalo by se, ale vědělo by se, že to děláme pro sebe. Ale to není případ této vlády, která místo řešení problém jen zvětšuje. Má na podobnou politiku hnutí PRO Jindřicha Rajchla? Toť otázka. Rozhodně by to vyžadovalo nasát z republiky odborníky, kteří by uměli z krize nabídnout cestu... a podepíšou se zrovna Rajchlovi? Pochybuju. Odborníků žvanilů tu máme dost a denně nám korzují před očima na obrazovkách. Teď ty skutečné odborníky… a shodu na tom, jak se dostat z té bídy ven. Možná by nebylo bývalo od věci hned po revoluci zasadit do Ústavy, že na dluh stát prostě jet nesmí. Žel, nezasadilo.

Vložil: Štěpán Cháb

Vaše dopisy, HP, demonstrace, Jindřich Rajchl,