Byla jsem mrtvá: Záhady života
19.03.2023
Foto: Ilustrační foto Pixabay
Popisek: Nanebevstoupení?
Jsou mezi námi lidé, a není jich málo, kteří přežili svou smrt a rozhodli se o svých prožitcích veřejně promluvit. Mívají jedno společné. Jsou bytostně přesvědčeni, že to, co prožili, nebyl výplod jejich fantazie a odumírajícího mozku. Vše, co prožili, bylo podle nich daleko skutečnější, než si jen dokážeme představit. Pojďme se podívat na příběh, který navždy změnil osud jedné dívky, dnes už dospělé ženy...
Ve svých sedmnácti letech měla Michaela Roserová vážnou autonehodu, právě když se vracela s rodiči z dovolené. Dívka spala vzadu na sedadlech s rukou položenou na hlavě, aby jí nešlo světlo do očí. Dělávala to odjakživa. V ten osudný den hustě pršelo a auto pomalu mířilo do kopce. Přímo před nimi se objevil kamion. Setkali se v místě, kde bylo kvůli nepřehlednosti zakázáno předjíždět. A tak ho otec, který vůz řídil, v malé rychlosti poslušně následoval. Bohužel je v tu samou chvíli začala poměrně vysokou rychlostí dojíždět nezkušená mladá dívka. Měla teprve týden starý řidičský průkaz a celou dopravní situaci špatně vyhodnotila. Rozhodla se, že se nenechá zpomalit, a věřila, že auto Michaeliných rodičů i s kamionem v mnohonásobně vyšší rychlosti předjede. Jedním pohybem volantu se přesunula na druhou stranu vozovky, ale v protisměru se k jejímu překvapení objevilo jiné auto.
Hloupý risk
Okamžitě se sice vrátila zpět na svou stranu vozovky, ale její vysoká rychlost si vybrala krutou daň. Zezadu prudce narazila do pomaleji jedoucího auta Michaeliných rodičů a vpasovala jej přímo pod nákladní vůz, jedoucí před nimi. Protože se rodina právě vracela z dovolené, v kufru měla zavazadla. Ta se prudkým nárazem vmáčkla přímo pod sedačku, kde dívka ležela, a nadzvedla její tělo až ke stropu auta. Michaela, která se do malého prostoru prostě nevešla, utrpěla vážné poranění hlavy. Byl to takový náraz, že jí oko vystřelilo z důlku, měla posunuté celé obočí a vykloubené rameno. Během chvíle upadla do bezvědomí.
V jiné sféře
Když ji překládali do helikoptéry, na chvíli se probrala. Vnímala světla a čerstvý vzduch, ale protože si myslela, že je to jen sen, znovu usnula. V následující dnech ji udržovali v umělém spánku a v kómatu byla celkově čtrnáct dní. Michaela si dodnes pamatuje, že ji obklopilo nádherné bílé světlo a uviděla v něm obrysy postavy, která ji s láskou objala. I když tu osobu neviděla zřetelně, cítila celým svým srdcem, že to byl Bůh. Vůbec se nebála. Popravdě to byl ten nejkrásnější pocit spokojenosti, který kdy v celém svém životě prožila. Pokaždé, když o něm vypráví, se jí oči lesknou slzami.
Odejít navždy
„Plně jsem si uvědomovala, že bych tady, v tom krásném láskyplném světle, chtěla zůstat. Říká se, že člověku v okamžiku smrti proběhne celý jeho život před očima, jenže má zkušenost byla trochu jiná. Neviděla jsem lidi ani fyzické věci, ze všeho jsem vnímala určitou neskutečně silnou esenci pocitů, o nichž jsem věděla naprosto přesně, co představují. Cítila jsem, jaké to je být se svými vnoučaty, i když jsem v té době ještě neměla ani vlastní děti. Vnímala jsem věci, které jsem ráda dělala v dětství, lidi, které jsem měla ráda, vše bylo jen a jen o lásce.“
Odejít, nebo bojovat
Michaela zároveň s naprostou jistotou věděla, že kdyby se do tohoto místa, kde je jí tak krásně a příjemně, rozhodla odejít, moc by se jí tam líbilo. Ale už nikdy by nedostala zpět život, který se jí odehrával v esenci láskyplných pocitů. Uvědomovala si, že svůj současný život na Zemi miluje, a rozhodla se k němu vrátit. Začala bojovat. Plakala a prosila Boha, aby ji nenechal zemřít a umožnil jí návrat zpět… Spatřila barevné záblesky světel a jasně vnímala, že musí za své konečné rozhodnutí vnitřně bojovat ze všech svých sil.
Průlet mezi prostory
Najednou se něco změnilo a měla pocit, že je nasávána vesmírnými prostory. Propadala se sférami dolů a nakonec přistála v rohu nemocničního pokoje, kde leželo její tělo. Viděla své nejbližší, jak sedí v její blízkosti a jsou smutní. „Snažila jsem se jim říci, že jsem úplně v pořádku a že se už nemají čeho bát.“ Michaela měla ohromnou radost, že má „superschopnost“ volně se pohybovat po místnosti, a dlouho jí nedocházelo, že je pro své nejbližší neviditelná. Obcházela jednoho po druhém a chtěla je svou přítomností utěšit. Nikdo ji ale nevnímal a to ji nesmírně rozčilovalo. Po určité době se začala nudit, na chvíli dokonce vstoupila do svého těla. Jenže v něm cítila nepříjemnou bolest, a tak z něho zase odešla.
Jak mohla slyšet vzdálené rozhovory?
Asi týden a půl se Michaela pohybovala mimo své tělo. Procházela se nejen svým nemocničním pokojem, ale doprovázela své blízké, ať šli kamkoliv. Byla s nimi, i když o tom neměli ani tušení. Když se z kómatu konečně probrala, pamatovala si jen útržky toho, co mezi životem a smrtí prožívala. Konkrétní vzpomínky na její pobyt „mimo tělo“ se jí ale začaly v mysli vynořovat jako náhlé záblesky uvědomění a vůbec nepochybovala, že byly skutečné. Chtěla se svěřit se svými prožitky svým nejbližším, ale rodiče jí zpočátku nevěřili, a to ji hodně trápilo. Jednoho dne se ale rozhodla své mamince svěřit úplně se vším, co se jí dosud vybavilo. Začala jí detailně popisovat, co viděla a slyšela, když byla v kómatu. Vyprávěla jí například o tom, o čem se maminka s otcem bavili v nemocniční kavárně, a detailně popsala úplně všechno, co se tam dělo, kdo co zvláštního řekl nebo udělal. Maminka se zmohla na jediné: „Jak to můžeš vědět?“ Michaela vykřikla: „Protože já jsem tam byla!“
Miluj své bližní jako sebe sama
Podle jejích slov trvalo docela dlouho, než maminka to, co jí prozradila, vstřebala a pochopila. Pod tíhou konkrétních důkazů a převyprávěných detailů, které si Michaela ani při největší fantazii nemohla domyslet, jí rodina uvěřila. Velmi se jí ulevilo, i když to nebylo tím nejpodstatnějším, co jí zážitek blízké smrti přinesl. Michaela Roserová se stala mnohem lepším člověkem, než byla před svým úrazem. Zajímá se o pocity svých blízkých a odmítá lidem jakkoliv ubližovat. Chápe totiž, že cítit a předávat druhým bezpodmínečnou lásku je hlavní úlohou každého člověka na Zemi. Každý upřímný úsměv se počítá…
Toto je jen jeden z mnoha případů, které každý měsíc přináší svým čtenářům časopis Záhady života. Pokud vás zajímají vyprávění těch, kteří prožili blízkost smrti (Prožitek blízké smrti - Near-death experience – NDE), vrátili se a vyprávěli, co ve stavu „bez těla“ zažili, objevte pro sebe časopis Záhady života. A co vás například čeká v dubnovém vydání, které je právě teď na stáncích? Tak třeba případ ženy, jejíž tělo okupovalo pět duší!
(převzato z časopisu Záhady života)
Vložil: Redaktor KL