Zakuklený fejeton, v kterém najdete pendrek. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
18.03.2023
Foto: Vít Hassan
Popisek: Tajemní mužové v černém
To jsem si dal. Chtěl jsem napsat o tom, jak jsem si v sobotu vyšel na procházku a bylo mi zima, ale něco se pokazilo.
Už jsem ten článeček, nebo fejetonek nebo co to vlastně bylo, měl skoro napsaný a bác – najednou zmizel. Do nenávratna. Oťukával jsem všechny klávesy, o kterých mi děti řekly, že na ně můžu, a vyhýbal jsem se těm, před kterými mě varovaly, abych na ně raději nesahal, ale nic.
Napadlo mne, že mi to vymazal můj anděl strážný, abych se nedostal do maléru. Takže pro moje dobro. Chtěl jsem napsat jen takovou legraci, no, nedopadlo to. V sobotu po obědě jsem si vyšel a došel až na – a teď budu raději opatrný – do středu Prahy na jedno velké náměstí. Byla tam spousta lidí, víc než jindy, a ti lidé mávali takovými tříbarevnými látkami na dlouhých tyčkách. Na tom náměstí nahoře je veliký dům, na kterém kdysi jeden inteligentní samopalník (pod vedením maršála, který se psal s G, ale vyslovoval s H) rozstřílel fasádu, dnes je opravený, lidé se tam chodí koukat na staré věci, které tam jsou vystaveny, a před něj na pomník studenta, který se tam za minulého režimu zabil. (Student, který se tam zabil za tohoto režimu, tam asi ještě dlouho pomník mít nebude, tak mu nositel Nobelovy ceny za literaturu 2019 pořídil pomník alespoň tím, že o něm napsal knihu a divadelní hru.)
Na tom náměstí se mluvilo nahlas a bylo tam tolik lidí, že se nedalo projít, a začala mi být zima, a tak jsem šel domů. Vzal jsem to raději pasáží, tou, kde bylo kdysi divadlo, kde se pouštěly gramofonové desky a dnes se jmenuje po jednom skvělém herci a zpěvákovi, co psal povídky v kavárně Slavia. Tam mne zastavil nějaký pán, který nebyl z našeho města, a ptal se, kde jsou záchody. Neřekl jsem ani „Počkejte chvilku, než dohrají Hej, Slované“, jako ten předseda baráčníků ze Švejka. Řekl jsem jen: „Pojďte se mnou, já tam jdu kolem, a tak vám to ukážu."
Potom se v pasáži objevily takové podivné postavy, na hlavách měly lesklé koule s průhledným kšiltem, a ty postavy byly navlečené v černých vycpaných kombinézách, které, ač byly moderní, mi připomněly jeden listopadový večer před 33 lety. Ten nejvíc vycpaný a polepený největším množstvím hvězdiček se ptal, kam a také proč tudy jdeme. Byl jsem rád, že o mne někdo projevil zájem, a tak jsem pohotově odpověděl: „Jdeme tady s pánem na záchod, požádal mě, jestli bych mu to neukázal.“ Nejvyššímu vycpanému se rozzářily oči, asi tak, jako herci Luďku Kopřivovi v Básnících, kdy pronesl své slavné „Božíčku…“
A teď příběh musím přerušit. Tady totiž zasáhl můj anděl strážný a všechno mi to z notebooku smazal. Zbývalo přitom jen dopsat, že ten hlavní zakuklený zavolal: „Udělejte uličku!“ a ti méně hlavní ji udělali a my prošli jako na přehlídce, pán šel v podchodu na záchod a já jel metrem domů. Jistě jste ocenili, jak jsem všechno rafinovaně utajil a vyhnul se všem názvům, a tím pádem nikdo nepozná, kam jsem se prošel.
Ale mezi námi: já si to předtím celé napsal nanečisto na papír. Až to přepíšu, schválně, kam se s tím u nás (kde se nesmí chodit na pohřby nositelů Nobelových cen za literaturu a mluvit o lidech, o kterých píší) dostanu…
Zdroje: život Jaromíra Janáka, Andreje Grečka, Jana Palacha, Zdeňka Adamce, Jiřího Grossmanna a Jaroslava Seiferta, Peter Handke: Zlodějka ovoce, Zdeněk Adamec
Vložil: Jaromír Janák