Prý prostě hrál to, co mu dali aneb Dědeček, s kterým byla vždycky legrace. Tajnosti slavných
13.03.2023
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Lubor Tokoš jako nezapomenutelný dědeček v rodinném filmu Karla Kachyni Duhová kulička
FOTO Dobrosrdečnost, vlídnost, uličnické jiskřičky v očích a osobitý, už během prvních slov snadno rozpoznatelný hlas. To byl populární filmový a televizní dědeček, který se narodil právě před sto lety.
Také jsem ji měla, a nejednu. Byl to poklad, který se měnil, tu a tam se s nimi dokonce i obchodovalo. Duhová kulička, která dříve bývala pokladem nejedné generace dětí, se ve filmu Karla Kachyni stala symbolem krás světa, které jiní nevidí, nebo se jim jeví jinak. Také ale moudrého stáří, jež sice leckdy chodí špatně, poradit ale umí dobře. A jeho ztělesněním se stal Lubor Tokoš, jeden z nejoblíbenějších filmových a televizních dědečků. Prostřednictvím svých hrdinů rozdával radost, pohodu a moudrost, málokdo už ale ví, že byl také malíř a spisovatel.
Inženýr Simon Hart v slavném sci-fi filmu Karla Zemana z roku 1958 Vynález zkázy; foto se svolením Národní filmový archiv
Kluci nestárnou
Tuhle scénu prostě nelze zapomenout. Dědeček s uličnickým výrazem má totiž přesně naplánovanou každou vteřinu. Na lavičku položí dvě vajíčka, která se kutálejí k jejímu konci. Spadnout na zem už ale nestihnou, protože v přesně vychytaný okamžik vyjde ven jeho zeť, na kterého tuhle klukovinu narafičil, a sedne si přímo na ně. Ti dospělejší o něm sice říkají, že se chová jako malej, oproti nim ale má něco navíc. Umí se radovat ze života a z každého nového dne, a navíc i tento vzácný dar předávat druhým. Postava dědečka se stala nejslavnější rolí muže, který si uměl i v soukromí najít každý den alespoň jednu maličkost jako důvod k radosti a dobré náladě. Třeba jen že svítí sluníčko nebo cestou nepromokl až na kůži, ale jen trošku. Byl dobrosrdečný, kamarádský, skromný a vždycky s ním byla legrace. „Nikdy jsem nečekal na roli, nikdy jsem nic nechtěl hrát. Hrál jsem jen to, co mi dali. A vždycky to byly krásné role,“ prohlásil kdysi v jednom rozhovoru o svém životě před kamerou i na divadelních prknech.
Učitel hudby Knipl v dětském filmu režiséra Víta Olmera z roku 1980 Sonáta pro zrzku; foto se svolením Česká televize
Putování za rolí
Lubomír Tokoš se narodil se 7. února 1923 v Šternberku, od dvou let ale žil v Hodoníně, kde vystudoval reálku a vyučil se drogistou. Na počátku okupace odešel do Brna, kde nastoupil v Zemském divadle jako kulisák. Pak postoupil do budky nápovědy, postupně začal vystupovat v komparsu a nakonec se bez jakékoli odborné průpravy propracoval až na pozici člena činoherního souboru. Po osvobození zahájil v Svobodném divadle Brno putování po divadlech, od Uherského Hradiště přes Ostravu, kde začal spolupracovat i s rozhlasem, až po pražské Divadlo S. K. Neumanna (nyní Divadlo pod Palmovkou). V padesátých a šedesátých letech prožil vždy jednu sezónu tzv. na volné noze a po srpnové okupaci 1968 byl bez stálého angažmá celé desetiletí. Naposledy zakotvil až v roce 1985 v zlínském Divadle pracujících, v němž setrval až do oficiálního odchodu do penze v roce 1985.
Legendární dědeček ve filmu Karla Kachyni Duhová kulička; foto se svolením Česká televize
V hlavní roli jenom jednou
Před kamerou se mihl poprvé v roce 1948 jako vedoucí ozdravovny v krimikomedii Křížová trojka, až o deset let později mu ale režisér Karel Zeman dal životní roli, postavu inženýra Simona Harta v slavné verneovce Vynález zkázy. Pak si zahrál v zhruba pěti desítkách filmů, některé ale skončily vzápětí v trezoru. Ve Vávrově Kladivu na čarodějnice ho můžeme vidět jako barvíře Kašpara Sattlera a v Kachyňově legendárním psychologickém dramatu Ucho ztvárnil ministra. Normalizační kinematografie mu nabídla jen pár drobných štěků, od osmdesátých let pak natáčel hlavně v gottwaldovském studiu filmy pro děti a mládež. Tam se také v roce 1981 zrodil jeho první filmový dědeček v půvabném filmu o první lásce Kopretiny pro zámeckou paní, natočeném podle stejnojmenné knihy Stanislava Rudolfa. A postavy hodných, moudrých, činorodých či výstředních dědečků a králů se postupně staly jeho doménou.
Král v nestárnoucí pohádce Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci; foto se svolením Filmové studio Barrandov
Z jeviště k paletě
Hrál v mnoha inscenacích, seriálech a pohádkách, vystupoval v zábavných pořadech a s ostravským studiem spolupracoval jako moderátor. Dlouhou řadu postav vytvořil i v rozhlase, vystupoval v různých pásmech, literárním čtení i sportovních reportážích. Působil rovněž v dabingu a nahrál řadu kazet pro nevidomé. Před kamerou stanul naposledy jako svérázný stařík v road movie Karla Kachyni Cesta byla suchá, místy mokrá. Posledních třicet let života spojil s Gottwaldovem, resp. Zlínem, kde se věnoval celoživotnímu koníčku, výtvarnému umění, a svá díla vystavoval ve Zlíně i dalších valašských galeriích. V roce 1994 mu Nadace Život umělce udělila cenu Senior Prix, v roce 2001 převzal Cenu Thálie za celoživotní dílo a na jaře 2003 dostal od zlínské radnice Cenu města, která je obdobou čestného občanství. Nezapomenutelný filmový dědeček Lubor Tokoš zemřel ve svém zlínském bytě 26. září 2003. Loni v září byla na jeho rodný dům na šternberském Horním náměstí slavnostně umístěna pamětní deska.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Čeká televize, Český rozhlas, Činoherní klub, M2sto Šternberk, Biografický slovník Slezska a severní Moravy)
Vložil: Adina Janovská