„Už to máš, Rakousko, spočtené.“ Tak se v roce 1848 začaly psát české politické dějiny. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Encyklopedie Prahy 2

Popisek: Budova Svatováclavských lázní mezi Václavskou a Dittrichovou ulicí byla zbourána v roce 1907

Všechno, co jste chtěli vědět o české politice, se můžete dozvědět z revoluce roku 1848. Je to nadsázka, ale ne zase tak velká. Před 175 lety na schůzi ve Svatováclavských lázních poprvé vystoupil český politický národ. Následující dění se v mnohém podobá všemu, co se odehrávalo v dalších desetiletích. Vlastně až dodnes.

Druhá polovina čtyřicátých let devatenáctého století v českých zemích, tak jako po celé Evropě, ubíhala ve znamení zvláštního očekávání. Kontinent čím dál více měnila průmyslová revoluce, železnice umožňovala podle dosavadních měřítek fantasticky rychlý přesun lidí, zboží i informací, města dramaticky měnila svou podobu. Mimo jiné si lidé každé ráno mohli koupit noviny. Jenže politika, o které se v nich psalo, byla už několik desetiletí nehybná, až zamrzlá.

Po pádu Napoleona, který převrátil Evropu vzhůru nohama, dohodli v roce 1815 lídři evropských mocností na kongresu ve Vídni pravidla vzájemných vztahů i výpomoci při vzpourách poddaných. Vznikl systém, nazývaný Svatá aliance, a jeho součástí bylo i preventivní potírání „liberálních“ myšlenek, považovaných za hlavní příčinu francouzské revoluce a následné nestability. Několik titánů evropské politiky, v našem případě rakouský kancléř Klemens von Metternich, díky tomu v následujících desetiletích pevně drželo otěže veškeré moci.

Ten klid Biedermeieru lidem, po dekádách politických turbulencí, nejprve celkem vyhovoval. Když ale takto nehybně přešlo deset, dvacet a pak i třicet let, začínali mít zejména mladí čím dál radikálnější pocit, že by se do toho konečně mělo praštit. Koncem prosince 1847 si osmnáctiletý student Josef Václav Frič zapsal: „Prolezl jsem všechny pražské hospody a kavárny a jediné, co mě přitom zajímalo, byla ta skoro jistota, že za několik let budeme do toho mlátit.“ Jak to ve zlomových historických okamžicích bývá, změny přišly mnohem rychleji, než se očekávalo. Místo několika let to trvalo jen devět týdnů.

„Jaro národů“, jak se roku 1848 také říká, ve skutečnosti propuklo už v lednu, když se horkokrevní ostrované ze Sicílie vzbouřili proti nadvládě francouzského krále. V únoru se revoluce přenesla přímo do Paříže, kde se rebelské tradice z roku 1789 a odpor proti vládě Ludvíka Filipa spojily s aktuálními problémy loňské neúrody. Úspěšný převrat, který položil monarchii a stvořil republiku, měl ohlas po celé Evropě. Také protože v čase vlaků a novin se aktuality z revoluce šířily kontinentem na denní bázi.

Počátkem března tedy revoluční vlna postoupila do Německa. Märzrevolution je od té doby u sousedů zavedený pojem, podobně jako „březnová vláda“ či „březnové požadavky“. Když je v Německu něco „März“, znamená to pokrok, revoluci, politické tání.

Palacký, první politický vůdce

A pak zprávy o revoluci překročily i Šumavu. Český národ, který se po spektakulární porážce na počátku třicetileté války stal zpacifikovanou a zcela loajální provincií habsburského dómu, se od začátku devatenáctého století postupně začala probouzet. Po padesáti letech národní obrození dospělo do takové fáze, že byl připraven vystoupit i jako politický subjekt.

Dne 11. března se v Praze, ve Svatováclavských lázních, sešla veřejná schůze občanů. Ta přinesla nečekaně konkrétní výsledek, petici českých požadavků k císaři, která představovala první komplexní český národní program. Požadavky byly národnostní (zejména jazykové zrovnoprávnění češtiny jako úřední řeči), státoprávní (upevnění ústavní jednoty českých zemí, která byla v letech předtím často účelově narušována) i vyloženě politické (větší práva pro samosprávu, ale taky třeba veřejná soudní jednání).

Psali jsme

Že Jan Masaryk pokuřoval na okně a vypadl z něj? Tomu nikdo nevěří. Výročí Jakuba Vosáhla

K definitivní formulaci požadavků byl zvolen Svatováclavský výbor o 24 členech. Ten si ale následně značně rozšířil svůj mandát a začal fungovat v podstatě jako stálý politický reprezentant českého národa. V dubnu byl rozšířen na sto členů, přejmenoval se na Národní výbor a stal se celkem reprezentativním zastupitelským sborem.

Mezitím se situace začala hroutit po celé monarchii. Císař v reakci odvolal nenáviděného kancléře Metternicha, což vyvolalo v Praze i jinde euforii a oslavy. Dne 19. března odjeli zástupci Svatováclavského výboru s peticí do Vídně. Ačkoliv nová vláda původně projevila vstřícnost, nakonec její vyhýbavá odpověď byla v Praze přijata se zklamáním. Rozhořčená veřejnost si vynutila novou petici, která už rovnou požadovala český národní parlament a vlastní ministerstvo v rámci rakouské říše.

Události se vyvíjely velmi dynamicky, rakouská vláda, které zrovna tehdy hořely jinde koudele mnohem víc, 8. dubna většině českých požadavků vyhověla. V Praze to vyvolalo bouřlivou radost, dokument byl označován za „Českou Magnu Chartu“ a naprostý průlom  v politickém zastoupení českého národa.

Novinář a básník Karel Havlíček, jindy břitký ironik, si vzrušeně zapisoval: „Jako ve snu neočekávaně staly se s námi nesmírné změny. Včera jsme byli ještě děcka pod neomezenou ochranou policie, cenzury a našich magistrátů, dneska jsme svobodní mužové.“ Ale jak to bývá, vybojování svobody je jen první krok. A Češi měli v dubnu 1848 poprvé a zdaleka ne naposledy pocítit, jak snadno se jednotná revoluční platforma rozhádá.

Psali jsme

Nic nového pod sluncem. Král korupčníků první republiky Karel Prášek a jeho dodnes nenalezených 27 milionů. Výročí Jakuba Vosáhla

Začalo to tím, o čem se v dějepisu učí jako o „Psaní do Frankfurtu“. V městě nad Mohanem se v dubnu potkali všichni ti, kteří v březnu, inspirováni Paříží, úspěšně vyzvali své německé monarchy. Na Frankfurtském sněmu se tehdy zrodil první plán jednotného německého státu, stojícího na liberálních a ústavních základech. Jenže v německé představě se součástí tohoto státu měly stát i české země. Oslovili tedy Františka Palackého, neformálního vůdce Svatováclavského výboru. Historik a spisovatel se už od schůze ve Svatováclavských lázních ukazoval jako mimořádný politický talent.

Palacký pozvání do Frankfurtu zdvořile, ale kategoricky odmítl. A jeho brilantně argumentované psaní z 11. dubna se stane na dlouhé roky základem českého politického postoje vůči Německu. Argumentoval v liberální logice právem na sebeurčení a také poprvé definoval středoevropský region jako multinárodní prostor mezi Německem a Ruskem, který nesmí podlehnout tlaku ani z jedné z těchto stran.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat: Němečtí obyvatelé českých zemí, původně sdílející české politické požadavky, vystoupili z Národního výboru a od té chvíle budou loajálními spojenci Vídně.  Dva národy české kotliny se postavily proti sobě a začal proces, který skončil za sto let velmi nepěkně.

Na počátku toho všeho bylo roztomilé Havlíčkovo veršování.

Na barikády

Vídeňská vláda, které se to dál sypalo na všech frontách,  reagovala na narůstající české požadavky nečekaně vstřícným krokem. Vyměnila pražského místodržícího, přičemž místo hraběte Stadiona nastoupil hrabě Lev Thun, liberál se sympatiemi pro Čechy. Jeho příchod provázely naděje, které ale rychle zhasly. Už po několika týdnech české noviny ironicky psaly, že pan hrabě by měl nosit jméno jiného zvířete, než je Lev, a břitké brky mu jich několik smrdutých rovnou nabídly.

V květnu se pak mezi sebou rozhádali i Češi, když Thun sestavil samostatnou českou vládu, podpořenou z Vídně. Liberálové byli nadšeni, radikálové v tom viděli ďábelskou fintu habsburské monarchie.

V červnu pořádal František Palacký v Praze sjezd slovanských národů, který měl být protiváhou německému sněmu ve Frankfurtu. Slovanská euforie, u temperamentnějších delegátů občas přecházející v šovinismus, ale narazila na ambice rakouského generála Windischgrätze, který chtěl císaři předvést, jak zvládne úkol udržení pořádku.

Psali jsme

Byl až moc laskavý a hladivý? Kolik ale pokladů české kinematografie nese jeho jméno. Výročí Jakuba Vosáhla

Jedna z akcí sněmu, která se konala na Václavském náměstí, se spíše souhrou náhod zvrhla v ozbrojený střet. Na pražských ulicích vyrostly barikády a cvičeným vojákům se na nich s divokým odhodláním postavili především studenti a mládež. Jejich hvězdou byl již zmíněný Josef Václav Frič. Říkalo se tomu Svatodušní bouře a v dalších letech z nich čeští vlastenci stvoří mnoho legend o udatných barikádnících.

Nakonec Windischgrätz udělal s pražskými bouřemi krátký proces, když začal město ostřelovat dělostřelectvem z Letné a Petřína. Speciální motivaci získal, poté co jedna z náhodně zbloudilých kulek usmrtila jeho manželku, sledující dění z otevřeného okna. Dne 17. června město kapitulovalo, ovdovělý generál následně vstoupí do umělecké tvorby i lidových bájí jako totální kreatura.

Palacký, který měl slovanské shromáždění jako základ svého plánu na dosažení českých politických požadavků, byl ze Svatodušních bouří upřímně nešťastný. Jakékoliv jednání šlo nyní samozřejmě k ledu, takže se nečekaná politická kometa raději vrátila ke své práci historika.

Popisovat politické peripetie dalších měsíců by bylo hodně nepřehledné. V Praze červnovou kapitulací povstání roku 1848 prakticky skončilo. Následky geniálně vyjádřil Jaromír Nohavica v textu Píseň o té revoluci 1848, dejme tedy slovo veršům.

Nohavica zde popsal českého politického ducha, který rychle a snadno vzplane, ale podobně rychle zase pohasne, a pak se opět uchýlí do svého nejjistějšího zázemí hospodských debat. Nebyla to jediná umělecká reflexe historicky prvního politického vystoupení českého národa. I Cimrmani si téma roku 1848 vypůjčili do hry Blaník jako alegorii všech českých revolucionářů. Učitel Josef Chvojka se pro revoluci nadchne veškerým svým zápalem, daruje kredenc na barikádu, taky nosí konstituční klobouk, protože císař slíbil konstituci.

Když se to v červnu zvrtne, vyrazí směrem k hoře Blaník, kde podle legendy spí vojsko, které vyjede, až bude české zemi nejhůř. Učitel se pokouší zburcovat posily, ale když zjistí, že povstání neuspělo a Praha kapitulovala, nechá si v blanické kanceláři vystavit štempl, že je naopak od výjezdu z hory odrazoval. „Já už bych to teď neviděl jako pozvání vojsk,“ pronesl na závěr a publikum při premiéře pár měsíců po listopadu 1989 řvalo smíchy.

Před 175 lety se ve Svatováclavských lázních zrodil český politický národ se vším, co k němu od té doby patří.

(zdroje: Kolektiv: Dějiny zemí koruny české II., Pavel Kosatík: Čeští demokraté, Neil MacGregor: Německo: Vzpomínky jednoho národa, Jaromír Nohavica: Píseň o té revoluci 1848, František Palacký: Psaní do Frankfurtu, Encyklopedie Prahy 2)

Vložil: Jakub Vosáhlo