Green Deal vymyslel kníže Potěmkin. Pár důkazů pro tuto teorii. Svět Tomáše Koloce
komentář
12.03.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Boj s větrnými mlýny
Středeční Hospodářské noviny. V záhlaví křiklavá žlutá reklama. Pod eurovlajkou je nápis „Svoboda, mír a energetická nezávislost“. Vedle toho palcový titulek článku „Volkswagen mává Česku a s gigafactory (na výrobu baterií do elektromobilů) míří do USA“. Touž dobou sociálními sítěmi virálně obíhá slepá mapa světa s nápisem „Země, které prosadily zpřísnění emisních povolenek“. Je na ní jen jedna jediná vyznačená plocha – v místě České republiky.
Vzpomněl jsem si v souvislosti s tím na svůj úspěšný text „Když do sebe narazí konzervativní levičák s novolevičákem“, který jsem do této rubriky napsal před bezmála dvěma lety a v němž jsem v třinácti satiricky zformulovaných bodech shrnul zásadní rozdíl pohledu nás konzervativních levičáků (jejichž ideálem je demokratická levice Třetí Československé republiky 1945-48 a Pražského jara 1968) a dnešní progresivistické novolevice:
„Bod 6. Konzervativní levičák chrání přírodu tím, že je pro něj nepřijatelné, aby zemědělská půda (která je základem potravinové soběstačnosti země) byla umenšována ve prospěch průmyslových a obytných staveb, a žádá, aby se obaly nápojů opět vyráběly ze skla, které je recyklovatelné bez ekologické stopy, a aby ve školách byli žáci opět hodnoceni podle množství sebraných recyklovatelných hmot. Novolevičák poskytuje grant na výrobu jednorázových talířů z listů břečťanu a jednorázových příborů z lógru od kávy a staví se rezolutně za to, aby v každé skladištní oblasti v polích byly zdravé prolézačky a houpačky pro děti.“ Dnes, poučen, ještě dodávám: …když se navíc plánovaná megatovárna na všechny tyto ekologické předměty, která by zajistila živobytí tisícům lidí, odstěhuje mimo naši zem.
Narodil jsem se v 80. letech, v nichž byl, pravda, režim v takové fázi, že z ideálů Pražského jara 1968 včetně těch ekologických toho v jeho programu už moc nezbylo. Na výročí Vítězného února jsme ve výtvarné výchově malovali továrny s ježatými střechami poblíž řeky, do nichž továrna vypouští krásně barevné zplodiny, a v hudební výchově v slavné písni Miroslava Zachaty (pozdějšího režiséra Tří chlapů v chalupě) „Bez chleba nelze žít“ zpívali „dým z továren a houfy dětí nad pískem…“ Většina našich rodičů pracovala v provozech, kterými byla obklopena naše vesnice: Kaučuku Kralupy, Spolaně Neratovice, Kafilerii Tišice nebo tepelné Elektrárně Mělník. Minulý režim si uvědomoval, že bez chleba nelze žít, a tak našim rodičům poskytl práci, jejímž vedlejším produktem byly ale houfy dětí nad pískem, nad nimiž se vznáší dým z továren. Byly jsme děti z venkova, které ale žily v ovzduší, které bylo někdy tak znečištěné, že se jeho barva měnila, a my jsme musely jezdit na školu v přírodě častěji, než děti z města, někdy i dvakrát ročně. Auta byla bez katalyzátorů a odpad se netřídil. To si dnešní děti už nedokáží přestavit.
Dnešní děti si ale také už nedokáží představit, o kolik prostší a ekologičtější byl na druhé straně náš tehdejší život v jiných oblastech. Mléko se, pravda, tehdy prodávalo v plastovém pytlíku, ale to byl kromě nádoby na ocet jediný plastový obal tehdejší doby, jinak bylo všechno k pití prodáváno v lahvích, z nichž většina byla vratná. Papírová účtenka v obchodě sice už existovala, ale byla násobně menší. Dnes člověku ke každé transakci automaticky dávají paragon, často o velikosti A4, tehdy byl násobně menší a jen na vyžádání. Papírem se muselo šetřit a populace už od žáků byla v tom, aby sbírala, co se dá, honěna tak moc, až byla přemotivovaná.
Zatímco v zimě to první, co jsme doma slyšeli, bylo „hybaj napsat úkoly“, od jara do podzimu to bylo „hybaj sbírat hluchavku!“ Vítězové ve sběru starého papíru měli ve škole podobnou pozici jako v USA kapitáni volejbalových týmů a plechovou krabici na sušenky jsem znal jen jako relikvii, kterou si matka kdysi přivezla ze svých studií ve Švýcarsku. Bylo totiž nepředstavitelné používat železo na obalování potravin, které vydrží i bez plechu, natožpak si ho hromadit doma. Do sběru s ním! Pobídka byla přes tehdejší nekapitalistickou ideologii překvapivě motivována i ziskem, za všechny vypočítané materiály se na tehdejší poměry dobře platilo, a tak tehdejší děti namísto brigády v McDonaldu (který nebyl) šmejdily po okolí a jako mravenečci schraňovaly vratné materiály.
Byla řada rodin, která vlastnila auto, ale neměl je každý rodinný příslušník. My jsme kupříkladu auto neměli, a když mi matka tehdy vyprávěla, že její domácí ve Švýcarsku měli dvě, otevřel jsem pusu, že mi dolní čelist padala až k zemi. Totéž když mi kamarád, který o dovolené letěl letadlem, ukázal umělohmotné nádobí a příbor, které si z něj odnesl. V tom případě jsem užasl, že v letadle tohle všechno rozdávají, aniž by to umyli a použili znovu. Kdybych tehdy viděl dnešní balení jídla, které jsem dostal v letadle, v němž jsem přelétával z východního na západní pobřeží USA (kde je zvlášť do igelitu zabalen každý kus ovoce či pečiva, každý kus nádobí a příboru, a to všechno je zabalené ještě jednou v celkovém obalu, a to všechno se pak vyhodí), nevěřil bych svým očím. Přišlo by mi to stejně absurdní, jako když jsem v roce 2012 viděl, že v jižním Texasu (kde je noc proti naší po celý rok kratší a světlo přes den intenzivnější) nechávají veřejné osvětlení non-stop zapnuté. (Dnes už prý zjistili, že elektřinou se plýtvá, a tak ji v souladu s iniciativou Green Deal v určité hodiny vypínají přímo v elektrárnách…)
Je to sice absurdní, ale asi jednodušší, než naučit starosty dvakrát denně zmáčknout spínač veřejného osvětlení. Stejný případ je kvůli emisím skleníkových plynů vybíjet stáda bzdících krav, nad nimiž mezitím létají tisíce letadel. Nevím, kdo s tímto nesmyslem přišel. Možná to byl ministr zahraničí USA z let 2013-2017 John Kerry, kterému se dnes v USA přezdívá Klimatický car. Nejspíš protože zatímco jinde radí, aby se kvůli úsporám přes den vypínal proud a přestaly chovat krávy, sám se zatím nevzdal ani části provozu svých šesti domů, dvanácti automobilů, dvou jacht a soukromého tryskáče.
Ale abychom nechodili tak daleko. Před Vánoci, kdy ideologie sdíleného pečení a komunitárního trávení Vánoc kvůli úsporám energie vrcholila, byla svítícími hadicemi obalena doslova každá větev stromu a každý předmět na veřejném prostranství včetně podstavce barokního sloupu, upomínajícího na to, že se 300 let před morem novolevicového greendealovského potěmkinství tato nemoc naším městem prohnala už jednou v podobě hmotné.
Zdroj: Hospodářské noviny, csfd.cz
Vložil: Tomáš Koloc