Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak mě bratr škrtil a jiné „veselosti“ z mého sourozeneckého života. Album Ondřeje Suchého

11.03.2023
Jak mě bratr škrtil a jiné „veselosti“ z mého sourozeneckého života. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Momentka z okamžiku, kdy jsem sourozenci Jiřímu oznámil, že v šemanovickém kulturním stánku Nostalgie (dnes Nostalgická myš) bude i malé muzeum Semaforu. Samozřejmě, že šlo o potyčku „naoko“, pro obveselení toho, kdo nás tehdy fotografoval.

Na konci sedmdesátých let mi občas zavolal pan Oldřich Nový a pozval mě k sobě. Měl pro mě slabost, a navíc jsem bydlel tehdy od jeho bytu za rohem. Samozřejmě, že jsem pokaždé okamžitě všeho nechal, a i když mi návštěvu vzápětí rozmlouval, že mám jistě něco důležitého na práci, hned jsem za ním běžel.

Jednou mi řekl větu, kterou si pamatuji dodnes: „Víte, já když jsem sám, tak si říkám, že nejsem zrovna v nejlepší společnosti.“

 

Oldřich Nový Ondřej Suchý

Oldřich Nový si mě pamatoval z roku1962, kdy jsem se stal jedním z jeho „žáků“ ve filmové hudební komedii režiséra Miloše Makovce Dva z onoho světa

Letošní zima pro mne nebyla vůbec radostná. Manželka měla dlouhou, vleklou chřipku a já před sebou vidinu, že musím v březnu odevzdat rukopis nové knihy právě o Oldřichu Novém, o níž jsem už tehdy tušil, že to nezvládnu a budu muset opět nakladatelství prosit o další prodloužení smlouvy. Navíc jsem byl stále častěji uzavřený a bezradný ve své pracovně a vybavovala se mi co chvíli právě ta jedna věta pana Nového – sám jsem nebyl zrovna v nejlepší společnosti. Naštěstí tu byly Krajské listy, kterým jsem slíbil, že budu psát týden co týden na pokračování své vzpomínkové Album. A tak jsem nakonec psal a píšu dodnes s tím, že by mělo jít o vzpomínky víceméně veselé, v nichž se budu vyhýbat všemu negativnímu.   

Psal se rok 2000 a byl jeden z mála slunečných říjnových dnů. Šemanovice byly zality sluncem, když mi paní pošťačka přinesla dopis. Odesilatel: Muzeum a archiv populární hudby. Obsahoval dva listy. V prvním se pravilo: „Vážený pane Suchý, dovolte, abychom Vám popřáli hezký den a připomněli se v jedné pro nás velmi příjemné záležitosti. Každý rok v březnu probíhá slavnostní předávání cen Akademie populární hudby. V rámci tohoto večera převezme bronzovou sošku mj. umělec, který v očích i uších akademiků vykonal ve svém oboru mnohé z nejlepšího, a tak prostřednictvím  sošky pozván ke vstupu do Síně slávy Akademie populární hudby. Také Vám bylo toto ocenění uděleno a my můžeme jen dodatečně blahopřát…“

Zatočila se mi tenkrát hlava; pravda, napsal jsem za život celkem asi pět písniček, některé nazpívaly i takové hvězdy, jako Hegerová, Matuška, Neckář, ale že bych právě tím byl tak výjimečný, abych měl vstoupit do Síně slávy? To mi přece jen připadalo trochu divné. Aha!, napadlo mne, hrál jsem kdysi také na basu a ve svých rozhlasových a televizních pořadech jsem se vždy snažil stále připomínat neprávem opomíjené legendy české populární hudby! To budou možná ty další zásluhy, k nimž akademici přihlédli!

Četl jsem dál: „Náš projekt v jistém směru přímo navazuje na tuto tradici udílení cen. Přímá návaznost spočívá v tom, že oceněný umělec převezme bronzovou sošku Akademie a zároveň pro něj bude zhotovena bronzová plaketa autorsky i tematicky shodná, kterou za přítomnosti médií každoročně umístíme v Síni slávy Muzea a archivu populární hudby. Plakety již udělené jsou v současné době připraveny k zadání do výroby mistrům bronzířům výtvarníka Jaroslava Róny. Chybí jim jediné. Znak originality a autentičnosti takové plakety – otisk palce oceněného umělce…“

Závěr dopisu mě vybízel, abych se dostavil do ateliéru, kde bych se podrobil „snímací proceduře“ a nechal si sejmout otisk palce do voskové formy. No, tolik slávy najednou? Divil jsem se čím dál víc. Div, že jsem nezamáčkl slzu. Po nějaké chvíli jsem si uvědomil, že rozčíleně chodím po zahrádce sem a tam a hlavou se mi honí další důvody, proč je mi věnována Akademií populární hudby taková pozornost. Bylo mi v září pětapadesát, to bude asi hrát taky roli, pomyslel jsem si. Ačkoliv… Proč nepočkali spíš na to, až mi bude šedesát? To snad tak špatně vypadám, že bych se jí nemusel dožít?

Vzal jsem do ruky druhý list. Druhý dopis mě uctivě žádal, abych do Muzea a archivu populární hudby věnoval nějaký svůj osobní předmět, třeba hudební nástroj nebo noty nebo dobové fotografie, případně kus nějakého oděvu, v němž jsem vystupoval. Dám jim banjo, na které jsem se v životě naučil jen dvě písničky, Nelly Gray a Marnivou sestřenici, a pak jsem ho půjčil Zdeňku Rytířovi, který toho na ně uměl hrát mnohem víc! Horečně jsem přemýšlel, jak potěšit Muzeum za to, že mi věnovalo tak velkou pozornost. Čím dál víc mi však také začal vrtat hlavou ten otisk palce i ten můj vstup do Síně slávy. Nu, než se vypravím do Prahy na snímání otisku do bronzové plakety, zkusím zavolat dámě, která byla pod dopisem podepsaná, a nechám se ujistit, že jsem opravdu ten pravý, kdo si všech těch poct zaslouží.

Vytočil jsem číslo, představil se a zažertoval do sluchátka: „Je to pro mě velká pocta, ale jste si jisti, že si ji doopravdy zasloužím?“ Hlas na druhém konci cosi zakoktal, jako že ano, ale podle jeho náhlé rozechvělosti jsem začal mít neblahé tušení. Prý by opravdu chtěli mít něco ode mě v Muzeu populární hudby. „Dobrá,“ povídám, „ale mně teď jde o ten otisk palce, musím totiž v Šemanovicích všeho nechat a jet do Prahy, což mi zabere přece jen nějaký kus času...“ Rozpaky ve sluchátku narůstaly. Pochopil jsem a pomohl: „Poslyšte, není ten dopis určený mému bratrovi?“ Nešťastnice na druhém konci učinila zoufalý pokus o svou záchranu: „Mluvím s panem Jiřím Suchým?“ „Ne, nemluvíte,“ odpověděl jsem. Třaslavý hlas se zmohl jen na slabý výkřik: „Ježišmarjá, to jsou Šemanovice!“ Potvrdil jsem správnost jejího úsudku a dodal: „Měl jsem nejspíš dostat pouze ten druhý dopis, viďte?“ Na druhém konci drátu bylo ticho. Nasadil jsem chlácholivý tón, do něhož se mi ve skutečnosti vůbec nechtělo: „No nic, tak ten první dopis napište znovu a pošlete ho mému sourozenci, tentokrát pokud možno na  jeho adresu, ano?“

Když jsem položil sluchátko, tak jsem se rozesmál. Pravda, nikoliv ze zábavnosti celé téhle epizodky, ale z představy všech těch trapasů, které by následovaly, kdybych onen telefonický dotaz neučinil a poctu na papíře přijal jako samozřejmost. To by byla ostuda! Joj! Žena Johana, v domnění, že jsem se ocitl v šoku, mě začala chlácholit: „Nic si z toho nedělej, stejně jseš dobrej!“ Smál jsem se a citoval Antona Špelce ostrostřelce včetně jeho slavné písně: „Kdybych se znova narodil, tak bych se zmačkal a pak zahodil…“ I když by se víc hodila: „Daj-li mi medajli, nebo nedaj-li…“

 

Ondřej Suchý Jiří Suchý

Brněnský písničkář, spisovatel a televizní režisér Jiří Vondrák nafotil před Semaforem na naše přání sourozeneckou potyčku (kterou jsem inicioval tehdy pro změnu já)

Uplynula krátká doba a já měl opět další zajímavý telefonát. Volala produkce právě natáčeného nového filmu režisérky Věry Chytilové: „Pane Suchý, paní režisérka Chytilová by si přála, kdybyste si zahrál v jejím filmu. Šlo by jenom o jeden natáčecí den…“ Samozřejmě, že jsem souhlasil. „Mámo,“ řekl jsem manželce, když jsem položil sluchátko, „budu hrát ve filmu Věry Chytilové!“ A hned jsem začal žertovat: „Tak se po dlouhých desetiletích dočkám roličky v jednom českém filmu!“

Opět zazvonil telefon. „Ach, jak jsem dnes na roztrhání!“ Zvedl jsem sluchátko. Volala znovu produkce a já slyším: „To je pan Jiří Suchý?“ „Nikoliv, tady je Ondřej Suchý.“ A tu jsem uslyšel opět to známé slovo: „Jéžišmarjá!“ Paní produkční se začala omlouvat, že si spletla telefonní číslo. Začal jsem ji chlácholit: „To se občas stává, nic si z toho nedělejte.“ Jak to tenkrát všechno dopadlo? Jiří v tom filmu nehrál, asi neměl ten den čas. To já bych si ho udělal. Jejich škoda!

Pobavil jsem vás trochu? Pokud ano, tak to mé dnešní vzpomínání splnilo svůj účel!

 

Odposlechy

Že „křivdy“, na mně spáchané, nenechaly žádné stopy hořkosti, dokazují nakonec i knihy, které jsme se sourozencem sepsali společně. Kromě Odposlechů to byly ještě tituly Pan Werich z Kampy a Pan Voskovec z Manhattanu. A nechci to zakřiknout, ale zdá se, že zvládneme ještě společnou knihu čtvrtou.

 

Ondřej Suchý

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý