Že Jan Masaryk pokuřoval na okně a vypadl z něj? Tomu nikdo nevěří. Výročí Jakuba Vosáhla

Už 75 let je smrt Jana Masaryka jednou z nejtajemnějších, nejpodivnějších a nejprobíranějších událostí českých politických dějin. Zda syn zakladatele československého republikánství a v té době ministr zahraničí z okna Černínského paláce vyskočil či nešťastnou náhodou vypadl sám, nebo byl vyhozen, se už asi nikdy spolehlivě nezjistí.

Nejprve fakta: Nad ránem 10. března 1948 strážný ministerstva zahraničí při své pravidelné pochůzce objevil na nádvoří ležící tělo. V něm posléze poznal ministra Jana Masaryka. Okno v koupelně ministerského bytu, které nacházelo přímo nad ním, bylo otevřeno.

Kriminalistům, kteří začali vyšetřovat, byla věc po několika minutách práce odebrána a nahradili je pracovníci StB, tehdy už komunistům zcela oddané tajné služby. Podle pozdějších vzpomínek byly jejich „prací“ důkazy v koupelně ministrova bytu spíše zničeny.

Věc bude opakovaně vyšetřována v Československu, poprvé krátce po pompézním pohřbu, který mu komunisté nechají vystrojit, naposledy v devadesátých letech. Na Západě budou o Masarykově smrti opakovaně hovořit jeho spolupracovníci, kteří se uchýlili do exilu. 

Jenda a Klema 

Smrt Jana Masaryka byla fatální tečkou únorové politické krize. Té, ve které sehrál podstatnou úlohu ne tím, co udělal, ale že se s nemocí uchýlil do svého ministerského bytu v Černínském paláci a nedělal vůbec nic. Gottwaldova vláda i díky němu přežila demisi tří stran a po její rekonstrukci získali komunisté absolutní moc.

Masaryk byl uražen, že se s ním o demisi dvanácti kolegů ministrů nikdo neradil, a Klement Gottwald toho dokázal mistrovsky využít.

Do Jana Masaryka investoval komunistický předseda ve třech poválečných letech hodně politického kapitálu a asertivity. Byl si vědom, že syn prvního prezidenta se z londýnského exilu vrátil jako nejpopulárnější politik v zemi. Ale také toho, co je „Jenda“ za člověka. Že po matce Charlotte zdědil nejen hudební nadání, ale i sklony k psychickému onemocnění a labilitě.

Mazaný Gottwald přesně věděl, jaké struny v něm rozehrávat. A jak využívat jeho popularity i nechuti k politikaření a politickým stranám ve prospěch té své.

A ostatní demokratičtí politici zděšeně zjišťovali, že Masaryk nejen coby ministr přejímá orientaci zahraniční politiky na Sovětský svaz (což do určité míry dělal i prezident Beneš), ale také navazuje nečekaně srdečné přátelství s politikem, který měl před válkou pověst toho největšího parlamentního kraválisty.

Historik Karel Kaplan vzpomínal, že jejich přátelství spočívalo především ve vzájemném utvrzování, že oni mají svůj selský rozum a nikdo jim nebude nic nalhávat. Někteří soudí, že se v tom mohl projevit i komplex profesorova syna, který přes nespornou přirozenou inteligenci sám nikdy nebyl velkým čtenářem a studentem.

Když na pařížské mírové konferenci v září 1946 slavil Jan Masaryk šedesáté narozeniny, přítomní ohromeně vykládali, jak ho nefalšovaně dojala zaslaná Gottwaldova gratulace.

Masaryk ani jako ministr nevybočoval ze svého celoživotního rozvážného pracovního tempa, ještě zpomalovaného psychickými problémy. Jako populární tvář především reprezentoval navenek, ministerstvo za něj reálně řídil státní tajemník Vladimír Clementis, slovenský komunistický právník, který v únoru 1948 bude stát při nejslavnějším projevu vedle Klementa Gottwalda a když ho o čtyři roky později popraví, budou ho ze slavných fotografií muset složitě retušovat.

 

Dodejme, že Sovětský svaz vnímaly jako klíčového hráče v regionu prakticky všechny politické síly tehdejšího Československa. Pár měsíců poté, co Rudá armáda triumfálně došla až do Berlína, patrně skutečně nebyla jiná možnost, než s Moskvou nějakým způsobem spolupracovat.

Masarykův vztah k velmoci na východě nebyl úplně stabilní. V prvních poválečných měsících na mezinárodním fóru opakovaně hovořil o SSSR jako o „bratrech“, se kterými máme všestranně spolupracovat.

Když v létě 1947 československá vláda vyslovila souhlas s účastí na americkém projektu obnovy Evropy zvaném „Marshallův plán“, předvolal si Stalin do Moskvy Gottwalda i Masaryka a sdělil jim, že to bude považovat za akt nepřátelství a porušení uzavřené spojenecké smlouvy.

„Odjel jsem jako ministr zahraničí a vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek,“ bude návštěvu komentovat sám Masaryk a jeho slova následně zlidoví.

Před Únorem ani v jeho průběhu ale neudělal nic, co by nezadržitelný komunistický nástup byť jen zpomalilo.

Už jsme vzpomínali, co si povídali „Klema“ s „Jendou“, když odcházeli z oficiálního jmenování rekonstruované vlády na Hradě. Jak se mladý Masaryk smál, že komunisté tři demokratické strany kopli ho vystrčené řiti. 

 

Nálada nahoru a dolů 

Postupem času mu ale podle vzpomínek pamětníků docházelo, u čeho asistoval. Deprese měli jeho spolupracovníci pozorovat zejména 6. března, když se vrátil z přehlídky Lidových milicí, a následujícího dne, kdy bylo výročí narození jeho otce, které slavil na sokolské přehlídce a posléze na hřbitově v Lánech.

9. března se účastnil přijetí polského velvyslance u prezidenta Beneše, které se konalo v jeho vile v Sezimově Ústí, kam Beneš na konci února demonstrativně odjel. Po ceremonii Beneš s Masarykem hovořili mezi čtyřma očima.

Masaryk měl Sezimovo Ústí opouštět se zjevnou úlevou.

Někteří historici dnes hovoří o tom, že měl prezident Masarykovi posvětit plán emigrovat do Anglie a tam se stát hlavní tváří rodícího se protikomunistického exilu.

Druhý den ráno byl nalezen mrtvý pod otevřeným oknem své koupelny.

Vysvětlení psychickým problémy přijde mnohým vzhledem k Masarykově labilitě a proměnám jeho nálad ve dnech předtím jako relevantní.

Ale samozřejmě se kolem ministra zahraničí s osobními vazbami na Británii točilo i spousta agentů tajných služeb, kterých se v Praze kvůli právě skončené vládní krizi pohybovalo větší množství. Nejen sovětských, ale i britských, francouzských či amerických. 

Mnohými preferovaná verze, že Masaryka potřebovali odstranit sovětští agenti, vstoupila i do světové literatury. Třeba v románu Zima světa od Kenna Folleta vystupují dva sovětští agenti v Praze, z nichž jeden nechá ministra zahraničí vyhodit z okna, zatímco druhý se mu v tom marně snaží zabránit.

Ano, je to fikce, a bonviván Kenn Follet rozhodně není John le Carré. Ale vzpomeňme si, kolik náhodných vypadnutí z okna se v Rusku odehrálo v posledních měsících...

Pro obě verze Masarykovy smrti určitě lze najít argumenty – ať psychologické, nebo špionážně-politické.

Zato verze o náhodném vypadnutí při pokuřování v otevřeném okně, se kterou přišli komunisté v roce 1968, se skutečně zdá dost bizarní. 

Volá Londýn 

Nebyla to jen tajemná smrt, co udělalo z Jana Masaryka hrdinu snad nejtajemnějšího příběhu českých politických dějin.

Ve třicátých letech byl mladý Masaryk znám jako playboy a příslušník zlaté mládeže. Psal o něm především dobový bulvár a lichotivé to k prezidentskému synkovi nebylo. Část z těchto historek novináři zrecyklovali o deset let později za protektorátu, když se ožralý a psychicky labilní ministr zahraničí stal vedle Edvarda Beneše nejoblíbenějším terčem propagandy proti exilové vládě.

Funkci velvyslance v Londýně dostal ve třicátých letech vyloženě z protekce, bez jakékoliv kariérní historie na ministerstvu zahraničí. I coby ambasador působil dost nepravidelně, značnou část času dál trávil v Praze.

V té době si jej ale poprvé všimla veřejnost, když s nefalšovanou oddaností pečoval o umírajícího otce. Role dědice bude tou, která jej zapíše do dějin.

Když vypukne válka, stane se v londýnském exilu ministrem zahraničí. Zahraniční politiku ale dělal prezident Beneš a nenechával si do ní mluvit, Masaryk dodával své slavné jméno a šarm v politických salónech.

Nejsilnější parketu ale objeví trochu nečekaně ve studiu londýnské BBC. Z původně jednorázového projevu exilového ministra se vyvinula pravidelná týdenní rubrika, a dokonce nejpopulárnější pořad celého československého vysílání, kterému lidé v protektorátě ironicky říkali „Kroměříš“ a německá justice jeho poslech kvalifikovala jako hrdelní zločin.

Později Masarykova slavná rozhlasová poselství vyjdou knižně pod názvem Volá Londýn. Jako psaný text jsou bez hlasu talentovaného rétora jen polovičním zážitkem, ale i tak na řadě míst dojmou, povzbudí či pobaví.

„Dušičkový den – smutný, deštivý, jak by jej uměl popsat Neruda nebo Čapek – a na mne přišlo všeobecné vzpomínání a stejskání. Víte, někdy se jednomu stejská po jedné osobě nebo zážitku – já dnes vystřídal sto stejskavých předmětů a ještě dávno jsem neskončil. Stejská se mi po matce, která nás ukládala do postýlky, za ruku držela, až jsme usnuli, a pak tichounce odešla. A po otci – slyším ho, jak praví: „Tož jel bys dnes?“ – a já: „No, jel bych“ – a jeli jsme do lánských nebo topolčianských lesů,“ vzpomínal například ve smutném podzimu čtyřicátého roku.

Jeho sarkastická poloha mně ale, upřímně, vždy bavila mnohem více.

„Pro krádež cínového popelníčku v ceně padesáti feniků, který byl určen pro sbírku kovů na oslavu Hitlerových narozenin, dostal občan slavné německé říše deset let káznice. Kdyby popelník měl
cenu deset marek, byl by nejspíš dostal dvě stě let – a k tomu ještě je vídeňský tapecír nekuřák. Hašek říkal, že na chudý lid musí být přísnost, tohle je však přísnost zcela nemožná a můžete si
představit, jak srdečně Hitlerovi budou vinšovat žena a děti toho odsouzeného nešťastníka,“ vybírám namátkou z projevu proneseného v dubnu 1940, v době největších Hitlerových vítězství.

Hitlera pravidelně nazýval tapecírem, ministra zahraničí Ribbentropa zase kořalečníkem (protože před politickou kariérou skutečně obchodoval s alkoholem) a postupně si vypracoval veselé názvosloví pro všechny představitele Třetí říše.

Hezké vzkazy míval i pro pražskou protektorátní elitu: „Slyším, že Krejčí Háchovi k narozeninám blahopřál německou řečí. To to ti mrzáci dopracovali! Po válce budeme v Praze organizovat kursy v názorném vyučování češtině. Bylo by dobré, kdyby se tam Hácha a Krejčí už dnes dali zapsat. Kdyby se opozdili, mohlo by se jim stát, že bychom je omylem považovali za skopčáky, a to se nedoporučuje,“ vzkazoval, když potřeboval národu dodat kuráž za nejšílenějšího řádění gestapa v červnu 1942.

„Poslouchal jsem nedávno v rádiu Moravce. Ten už je zapsán, a to do mnohem kratšího kursu,“  vzkázal pak nejnenáviděnějšímu členovi vlády.

Není se co divit, že když jej v létě 1945 vítali před kamerou filmového týdeníku na pražském letišti, vracel se po válce všemi milovaný politik.

Následující tři roky ve Fierlingerově a Gottwaldově vládě budou jeho faustovskou směnkou.

V březnu 1948 byl dluh splacen. A je celkem jedno, jestli měl ten ďábel špionážní tvář, nebo promluvil hlasem démonů vnitřních.  

Zdroje: Claire Sterlingová: Případ Masaryk, Karel Kaplan: Únor 1948, Jan Masaryk: Volá Londýn, Ken Follet: Zima světa

 

Vložil: Jakub Vosáhlo

Jan Masaryk, HP, Výročí Jakuba Vosáhla,