Nečekaný návrat a trpké zklamání. Kritiku totiž nestrávili nejen bývalí, ale ani noví mocipáni. Tajnosti slavných
10.03.2023
Foto: Se svolením Josef Karas - volné dílo
Popisek: Karel Kryl v roce 1990
AUDIO / VIDEO Mlčící a přikyvující klasik? To mu nesedělo, snažil se znovu stát burcujícím svědomím národa. Nikdy se nezměnil, to jen lidé kolem nečekaně snadno začali slevovat z vytoužených hodnot. (Pokračování ze středy 8. března)
I v emigraci psal dál psal básně, písně a knihy, spolupracoval v Mnichově s redakcí Svobodné Evropy, nejprve externě, od roku 1983 pak jako zaměstnanec. O německé občanství ale Karel Kryl nikdy nepožádal, protože by tak přišel o československé. Do vlasti se vrátil řízením osudu 30. listopadu 1989. Vyrazil totiž na pohřeb své maminky, která 24. listopadu zemřela. Sbíral v Mnichově informace o událostech doma, líbila se mu jejich originalita, sympatizoval se studenty a zvonění klíči považoval za dobrý vtip. Přesto si nebyl jistý, jak se zachovají českoslovenští celníci, takže požádal o pomoc přítele, pátera Anastáze Opaska, který mu přes bavorskou vládu sehnal takzvané humanitární vízum. Původně ho měl jenom na 24 hodin, později mu bylo prodlouženo.
Anděl:
Trpké rozčarování
Okamžitě začal zase koncertovat, poprvé vystoupil 3. prosince na Koncertu pro slušné lidi, a Češi konečně mohli zase spatřit na vlastní oči legendu, kterou poslouchali dvacet let jenom z nelegálních nahrávek. Kdesi se tam setkal i s Václavem Havlem a na jeho žádost pak zpíval společně s Karlem Gottem z balkonu vydavatelství Melantrich na pražském Václavském náměstí hymnu. Nepřestával koncertovat, jeho exilová alba konečně vycházela v reedici i ve vlasti. Stal se znovu symbolem a opět nikoli nadlouho. Velmi brzy totiž na něj začalo doléhat rozčarování, dalším vývojem po listopadu byl velmi zklamaný. Nemohl se smířit s tím, že nebyl zájem vypořádat se s konkrétními viníky, že si mnozí bývalí aparátčíci a kolaboranti hrdě připnuli na klopy trikolóry a vyrazili do ulic zpívat hymnu. „Staré struktury se spojily s novými a společně kradou, lžou a tlachají,“ říkával.
Morituri te salutant
Nežádoucí podruhé
Kritizoval i inklinaci k jediné straně, Klausově ODS. Měl obrovský dar, mnoho problémů dokázal přesně vystihnout a pojmenovat dříve než ostatní. Vycítil i napětí mezi Čechy a Slováky, které vyjádřil téměř vizionářsky v písničce Od Čadce k Dunaju. Nálepku rebela mu definitivně vynesla báseň Timur a jeho parta, kterou zaútočil na Václava Havla a jeho poradce či novináře, které vystihl veršem: „Ve všeobecné servilitě sní novináři o korytě…“ Odmítal pozici mlčícího a přikyvujícího klasika, snažil se znovu stát burcujícím svědomím národa. Kritizoval vandaly, kteří natřeli sovětský tank narůžovo, velmi těžce nesl přístup Čechů k emigrantům. Lidé však byli v té době tak nadšení, že jeho kritika zůstávala nepochopena. Už zase začal být nepohodlný, stále více obdivovatelů se od něj odvracelo.
Znamení doby:
Jenom náhoda?
Právě v té době napsal Demokracii, kterou znají jenom ti, kteří ji znát chtějí. Naplno v ní totiž kritizuje nové poměry – „ti, kteří kradli po léta, teď dvojnásobně kradou“ a „ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce“. Že by se snad zbláznil? Vůbec ne. Karel Kryl se nezměnil, ve svém nitru zůstal stále stejný. To jenom lidé okolo něj slevovali z hodnot, o které dvě desetiletí bojoval. A s tím se nemohl smířit. Jeho polistopadová kritická tvorba zůstávala před veřejností jakoby utajená, poslední album Monology obsahuje jen některé náznaky, Demokracie se na něm neobjevila. Stejně tak ji nenajdeme ani na žádném jeho výběru. Je to náhoda, nebo úmysl?
Od Čadce k Dunaju:
Paralelní život
V únoru 1991 se podruhé oženil s dlouholetou přítelkyní Marlene Brousert, ve které našel i člověka, který byl ochoten o něj pečovat. Racionální bankovní úřednice mu poskytla klidné a bezpečné zázemí a Kryl si ji pochvaloval i jako výborného daňového poradce. V Německu měl přátele, práci i zázemí, doma zase nadšené publikum. Vyřešil to šalamounsky. Trvale bydlel s Marlene a do Československa dojížděl. Žil vlastně dvojím životem. Český rebel a bouřlivák se rád vracel do Mnichova jako důstojný a spořádaný občan. Oba jeho světy byly přísně odděleny a paralelní existence mu mimo jiné umožňovala pozorovat události v Československu zvenčí a s odstupem. V roce 1993 vyšel rozhovor, v němž vyjádřil svoji nespokojenost se společenskou situací, politickou reprezentací i celkovým směřováním země. Oznámil, že se již v dalším vývoji Česka a Slovenska nebude dál angažovat, stejně to ale nedodržel. Mlčet prostě nedokázal.
Král a klaun:
Nekončící příběh
Karel Kryl nečekaně zemřel v Mnichově 3. března 1994, v necelých padesáti letech na následky infarktu. Tím však jeho příběh neskončil. Na jeho památce se najednou chtěla spousta lidí přiživit. O místa na pohřbu se strhla bitva a smuteční událost se proměnila téměř v politický skandál. Jenom tehdejší koalice v čele s Václavem Klausem a Václavem Havlem ho ignorovala. Nakonec se s ním rozloučily čtyři tisíce lidí a je pochován na Břevnovském hřbitově sv. Vojtěcha. „Na jeho pohřbu byli ti, kteří tam být měli, a nikdo nechyběl,“ komentovala událost tehdejší ministryně obchodu a cestovního ruchu Vlasta Štěpová. A Miloš Zeman dodal: „Pohřbu Karla Kryla jsem se zúčastnil jako člověk, který měl Karla Kryla rád. Myslím si, že když někdo zemře, neměla by se jeho smrt politizovat.“
Závěrečná slova:
(zdroje: Wikipedia, Supraphon, Česká televize, Český rozhlas, BBC, Muzeum Novojičínska, Miloš Zábranský: Občan Karel Kryl, ČSFD, Dušan Rapoš: Karel Kryl – Kdo jsem?, Půlkacíř – Karel Kryl v rozhovoru s Milošem Čermákem)
Vložil: Adina Janovská