Slibuji věrnost České republice. Budu zachovávat její Ústavu a zákony. Svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu

Foto: Se svolením Petr Pavel

Popisek: Petr Pavel zdraví zaplněný Václavák.

Ve čtvrtek 9. března se Petr Pavel stane čtvrtým českým prezidentem, který složí slib, jehož zkrácený text je v titulku. A občané mohou být u mnohého ze slavnostních ceremonií, jež jsou na tento čtvrtek nachystány… O půlnoci ze středy 8. března na čtvrtek zahájí ceremoniální akt svěšení prezidentské standarty a uzavření Brány gigantů Pražského hradu, zatímco Hudba Hradní stráže na prvním nádvoří zahraje státní hymnu. Brána gigantů se opět otevře ve čtvrtek dopoledne při příjezdu zvoleného prezidenta Petra Pavla a jeho choti; ve chvíli, kdy jí budou procházet, zazní fanfára Standarta. Na prvním nádvoří jej hlášením o připravenosti přivítá velitel Hradní stráže, přítomny budou také historické prapory držené praporečníky Hradní stráže. Pavel pak projde nádvořím do Matyášovy brány, kudy po Pacassiho slavnostním schodišti vstoupí do Hradu.

Co bude dále? Ve čtvrtek přesně ve 12:00 společný oběd s Milošem Zemanem a jeho paní, který se bude konat ve Zlaté jídelně. Ve dvě hodiny odpoledne začíná ve Vladislavském sále společná schůze sněmovny a Senátu, kterou svolává předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová-Adamová, přihlížet bude několik hostů. Jejím jediným a hlavním bodem je složení prezidentského slibu. Petr Pavel jej přednese nahlas. Po složení slibu zazní státní hymna, tradiční součástí je rovněž projev nové hlavy státu. V době, kdy ve Vladislavském sále bude znít hymna, z Petřína zahřmí výstřely ze čtyř speciálních salvových kanonů. Kolem 14:55 pozdraví nový prezident z balkonu na třetím nádvoří občany. Pak zamíří na Hradčanské náměstí, aby zde položil květiny k soše prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, po cestě se bude opět zdravit s občany. Následuje společný přípitek ve Španělském sále, během něhož zazní hudební vystoupení bývalých členů skupiny Spirituál kvintet, kteří zahrají Jednou budem dál, Za svou pravdou stát, Až se k nám právo vrátí. Slavnostní den zakončí v šest večer Te Deum v Katedrále svatého Víta: nejprve církevní přijetí a společná ekumenická modlitba českých a moravských biskupů, za přítomnosti hodnostářů i zástupců dalších církví, následovat bude kázání a uctění lebky svatého Václava. Tak jako při předchozích inauguracích několika českých a československých prezidentů zazní v katedrále Te Deum Antonína Dvořáka v provedení České filharmonie a Pražského filharmonického sboru. Oficiální program dne děním v Katedrále svatého Víta končí.

Ohlédnutí za prezidentskými volbami

Prezidentské volby jsou už několik týdnů za námi. Na Pražský Hrad vstupuje nový prezident Petr Pavel. Se započtením Československa je to po Ludvíku Svobodovi již druhý generál v čele „našeho státu“. Na své cestě na Hrad porazil několik dalších protikandidátů, za nimiž se v kostce naposledy ohlédnu.

Atmosféra voleb vůbec nepřipomínala volby prezidentské. V mnohém připomínaly spíše volby parlamentní. Občané jsou oprávněně naštvaní kvůli ekonomické a sociální situaci ve státě. A skoro všichni kandidáti řečnili tak, jako by snad mohli celou situaci nějak účinně změnit. Nemohli. Volil se prezident, nikoli premiér.

Ale část voličů chtěla slyšet, že prezident bude i sociální záštitou. Vysvětlovat blízkému i širokému okolí, že zásadní změnu mohou přinést až volby do sněmovny a čekat cokoli světoborného od budoucího prezidenta nemá smysl, bylo v napjaté a třeskuté atmosféře zcela marné. O skutečné kompetence nešlo. Emoce byly silnější a kandidáti se tomu hbitě přizpůsobili.

Středula ne dost lidový

Necháme-li stranou ty, co to vzdali už dříve sami, anebo byli vyřazeni kvůli nedostatku validních podpisů, tak prvním odstoupivším byl 8. ledna odborářský boss Josef Středula. Ten měl být alternativou především pro voliče Andreje Babiše a Jaroslava Bašty. Středula je decentní diplomat a vyjednávač, často úspěšný, ne však lidový leader, jenž by dovedl dostat občany do ulic. Kandidaturu prováhal. Oznámil ji příliš pozdě, zatímco jiní kandidáti už byli po léta zafixovaní ve vědomí veřejnosti a získali si nad ostatními náskok, i díky čilým kontaktům s veřejností. Demonstrace na Václaváku se Středulovi nevydařila. I kontroverzní Vrábel uměl získat násobek demonstrantů. Josef Středula zkrátka není Richard Falbr, ani Jaroslav Zavadil. Chybí mu charizma předchůdců a sám vždy preferoval jednání před stávkami. Pro méně radikální voliče nebo odpůrce levice či odborů však představuje vlídnější tvář – tvář, s níž se dá domluvit. Neboli jinak: udělat obchod…

Středula nechtěně připomíná druhého prezidenta ČSR Beneše, který měl podobné vlastnosti. Beneš nikdy nebyl lidovým vůdcem, zato byl skvělým diplomatem, jednajícím v kuloárech. Ale i šachistou, jenž umí předvídat celou sérii politických kroků na léta dopředu. V tom byl jedinečný a tato schopnost by neměla chybět žádnému z politiků, kteří mají vysoké aspirace. Středula svým zbrklým odstoupením ukázal, že je sice pro leckoho sympatickým idealistou, zato mizerným hráčem politického šachu. Zapomněl, kterou část voličů vlastně oslovuje a zastupuje. Namísto oslabení Andreje Babiše nahnal část svého zklamaného voličstva naopak k němu. K volbě Nerudové, již si mnozí spojují s „fialovou vládou“ i s podivně získávanými doktoráty, své voliče až na výjimky rovněž nepřesvědčil. Tomu se říká střelit se do vlastní nohy hned dvakrát. A navíc se ani transparentně nevypořádal s náklady prezidentské kampaně a zanechal řadu nezodpovězených otázek. Třetí rána do vlastní nohy. Středula není neschopný, má své zásady a jeho odstoupení by za promyšlených okolností bylo ceněným státnickým gestem. V kontextu reálné situace se nicméně proměnilo v politickou sebevraždu v přímém přenosu. Pro vysokou politiku je zatím osobností nevyzrálou, a poté, co svou rezignací pořádně naštval vlastní elektorát, nemůže být posilou ani pro sociální demokraty. Jeho konec v čele Konfederace odborových svazů je jen otázkou času. Možná o něm v budoucnu uslyšíme v diplomacii, v úřadu ombudsmana anebo v rámci evropských struktur. Ale na Strakovku ani Hrad to určitě nevypadá…

Nerudová s máslem na hlavě

Kdyby ovšem v Česku platily standardy vyspělých demokracií, ještě před Středulou by sama rezignovala Danuše Nerudová. A nekandidoval by ani Babiš, jenž by musel čekat, až jej soud očistí od jeho obvinění.

Nerudová je určitě zkušená teoretická ekonomka. Uměla zaujmout znalostmi svého oboru i dokonale nacvičeným úsměvem, který ale používala poněkud křečovitě a prakticky univerzálně, a to i tehdy, kdy se situačně nehodil. Svůj image postavila především na vedení Mendelovy univerzity v Brně. Jenomže když se řekne Mendelova univerzita, široké veřejnosti se vybaví prakticky jen podezřelé doktoráty, za jejichž zprostředkování platili studenti na české poměry obří částky v eurech. Co vše asi tak agentura pro studenty za takovou sumu v praxi vyřizovala? To si lze snadno domyslet, bohužel ne dokázat. Důkazy nejsou, a možná ani nebudou, pokud věc neprošetří také policie. Najde-li ovšem něco… Důvěru zkrátka takové jednání nevzbuzuje. Jistě, když Nerudová tvrdí, že jako rektorka nemohla ohlídat vše a zásadní odpovědnost nesli jiní akademici, má zčásti pravdu. I to, že její vlastní tituly zpochybněny nebyly a jich se to netýká. Pak se ale neměla ohánět svým „úspěchem“ na „Mendelovce“. V Německu či Rakousku jsou podezřele získané tituly, opisování či kauzy s nimi nějak spojené hodnoceny mimořádně přísně. Vysoce postavení politici kvůli nim odcházejí ze svých postů. Ministr leckdy rezignuje i kvůli chybám podřízených či selhání svého úřadu, když pozbyl důvěry veřejnosti. U nás jsou poměry jiné.

Za významné plus berou někteří voliči fakt, že paní Danuše byla ženou (tu jsme ještě na Hradě neměli) nebo že nebyla nikdy členkou KSČ, na rozdíl od ex-soudruhů Pavla, Babiše a Zimy. Ano, předlistopadový režim je symbolem doby, kdy rudá knížka otvírala mnohé dveře. Úpadkové prvky nynějších poměrů pro změnu ukazuje kauza titulů z Mendelovy univerzity. Dnes se už ne za rudou knížku, ale za peníze dá pořídit téměř cokoli – třeba i výhodné studium na univerzitě a doktorát…Čeští voliči jsou v morálních nárocích málo důslední, často nedůslední. Ti mladí, kteří podpořili Nerudovou, jsou pro změnu málo znalí evropských politických standardů. Paní profesorka prý zvažuje i založení nové strany. No potěš koště! Co u sousedů politicky láme vaz, to u nás nevadí a vede k opaku. Aneb vítejte v Kocourkově. 

Tradiční lidovec Fischer

Pavel Fischer se do prezidentských voleb přihlásil poměrně pozdě. Jeho kampaň byla vedená v tradičním lidoveckém duchu – byla klidná a nevýrazná. Kandidát propagačně vsadil na své působení v senátu, kterému sám přikládá větší význam nežli běžní občané. A to byla chyba. Fischer působil slušně, klidně a velmi znale a kompetentně. Byl by skvělým a jistě i rozvážným reprezentantem státu. Ale ničím novým nepřekvapil a větší koláč voličů nezaujal. Pokud se bude pokoušet o prezidentský úřad též napotřetí, bude tím vybízet k otázce, k čemu je taková opakovaná a neúspěšná kandidatura dobrá? Jako zajímavá a lichotivá položka v životopisu? Bude takový drahý špás stát za útratu sponzorům? To bych se velmi divil…

Jeho údajná homofobie (nepodpora sňatků příslušníků téhož pohlaví) mu mohla ubírat liberální voliče. Ale evidentně nebyla zásadní překážkou, když v minulosti nezabránila ve zvolení ani Miloši Zemanovi. Možná je problém spíše v tom, že Fischer je pro část voličstva až příliš slušný, ovšem nepůsobí jako energický ranař a bojovník – na rozdíl od Pavla či Babiše. Postrádá také silné charizma, ba i větší smysl pro humor, což zvláště Češi umějí ocenit. A to všechno se – vzdor jiným skvělým kompetencím – v lidových volbách zkrátka důsledně počítá.

Hilšerova nekonečná kandidatura

Marek Hilšer působí dojmem, že bude kandidovat tak dlouho, až se jednou tím prezidentem konečně stane. Naplní si tím potom svůj životní a možná již klukovský sen. Anebo nenaplní, ale prostě to nikdy nevzdá – v duchu olympijského hesla: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se! A také v intencích vlastního přerostlého ega, které bezpečně ví, že nikdo lepší se českým voličům prostě nenabízí…

Ale zpět k těmto volbám. Ani Hilšer ničím novým nepřekvapil. Nemá problém mluvit na veřejnosti, nechybí mu sebevědomí, je sebejistý, občas humorný a často zbytečně mnohomluvný. Ovšem kromě svého protestního odchodu z televizního studia ničím výrazným nezaujal. Image Mirka Dušína navíc poztrácel už v době, kdy kandidoval do senátu proti svému podporovateli v předchozí prezidentské volbě – Liboru Michálkovi. Šikovně a v rámci zákona se utkal i s finanční stránkou svých kampaní, když si se svými příznivci založil mikrostranu Marek Hilšer do senátu, za kterou pak inkasuje finanční prostředky. Maně tím připomíná Andreje Babiše a kauzu Čapí hnízdo, vlastněné původně Agrofertem a později kvůli dotacím skrze anonymní akcie převedené na papírově jiné majitele. Obé je evidentně legální, jak ukázal i nedávný soud s Babišem. Ale obé působí navenek – z etického pohledu – tak nějak rozpačitě…

Outsider Karel Diviš

Podnikatel a moderátor Karel Diviš působil po celou dobu dojmem outsidera, který si to prostě přišel zkusit. Asi jako když se jdete předvést do SuperStar. Nu a v praxi se uvidí, co se z toho nakonec vyvrbí. Myšlenky a nápady mu nechyběly. Ale neuměl je dostatečně jasně a s předstihem prodat, spojit s nimi svoji tvář. Nedovedl ani lépe pracovat se sociálními sítěmi, s Youtube či s jednoduchými memy. Zkrátka zapadl. Politicky byl poněkud nezařaditelný, možná úmyslně. Na rozdíl od jiných kandidátů neuměl vyzářit klid a sebevědomí, čpělo z něj zbytečně mnoho nervozity. V závěru kampaně se pokusil zabojovat verbálními ataky vůči jednotlivým kandidátům. Ale co by voliči kdysi kvitovali Miloši Zemanovi, to u Diviše účinkovalo spíše kontraproduktivně, a někdy až trapně a komicky. Zůstal nečitelným až do konce své kampaně a tomu odpovídal i jeho výsledek.

Nečitelný Zima

Exrektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima uměl na rozdíl od svého předchůdce zachovat klid, ale i on zanechal zcela nečitelný dojem. Vůbec nepůsobil dojmem člověka, jemuž jde o zvolení a myslí to vážně. Prostě si tak nějak odskočil ze školy, trochu se zaangažoval v kampani a pak se zase odbatolil zpět na fakultu. Ač lékař, financím dobře rozuměl, nechyběly mu ani řídící a manažerské zkušenosti. Ale čeho chtěl ve volbách dosáhnout, vědí bezpečně jen Bůh a samotný Zima. Hodlal se pouze zviditelnit a stát se v národě známějším? Jsou za tím jiné, byť nižší politické aspirace? Nebo šlo o zkoušku před dalšími prezidentskými volbami o 5 let později? S Divišem si mohou podat ruce a pogratulovat si k obdobnému výsledku. Nemastný, neslaný – to jsou ta správná adjektiva pro jeho popis.

Matador Jaroslav Bašta

Jaroslav Bašta je starý politický matador, bývalý politický vězeň, chartista, ale také prozaik, kterým se stal takříkajíc na stará kolena. Dovedl zapůsobit dojmem moudrého a zkušeného kmeta, jenž je nad věcí a jemuž nechybějí životní zkušenosti. Dokázal se ozvat proti snaze vylučovat z veřejného prostoru nežádoucí a nemainstreamové názory. Ale zároveň sliboval voličům to, k čemu jako prezident není podle ústavy dostatečně kompetentní, a to odvolání vlády. Část voličstva, která ráda slyší to, co chce, bez ohledu na splnitelnost, tím jistě oslovil. A část nereálnými sliby naopak bezpečně odradil. Většina voličů na podobné vlně, tendující spíše k levici či sociálně ochranářské politice, dala nakonec přednost raději Andreji Babišovi jako člověku s vyšší šancí na zvolení.

Církví zavržený Babiš

Andrej Babiš zdárně těžil nejen z odporu části populace k současné Fialově vládě, ale i z úspěšného výsledku soudního řízení v léta propírané kauze Čapí hnízdo. Opět se ukázalo, že část voličů stran typu ANO, SPD nebo KSČM své skutečné politické preference často tají a v průzkumech neuvádí. Babiš v prvním kole překvapil a málem první kolo vyhrál. Vyšla mu i taktika nechodit do většiny předvolebních debat a obracet se přímo na občany.  

Jeho extempore v kostele Pražského jezulátka ovšem budilo obavy, zda si vůbec uvědomil, že kandiduje v Česku, a ne na jeho rodném Slovensku, kde jsou mnohé kostely plné věřících i ve všedních dnech. Jenže u nás se k církvím hlásí jen několik procent obyvatel. Efekt jeho konání byl tedy značně sporný. A jednání některých kněží ještě spornější. Ježíš říká jasně: Nesuď, abys nebyl souzen! Aniž by páni faráři věděli, nakolik jsou Babišovy výroky upřímné, už jich část soudila o 106 a od Andreje se distancovala. To se nenašel jediný kněz, jenž by mu nabídl uvedení do křesťanské víry, případně křest a poopravení některých jeho představ, které jiní kněží tak tvrdě cupovali? Ani kardinál Duka, který tak rád kamarádil s politiky a vlivnými osobnostmi? Prý bylo Babišovo vystoupení v kostele účelové a pokrytecké. Mně se ale zdá, že nejvíc pokrytectví nám v praxi předvedli někteří římskokatoličtí faráři…

Každopádně rozhodovat se ve 2. kole mezi Babišem a Pavlem, dvěma ambiciózními pohrobky minulého režimu, kteří dali průchod své ctižádosti i v tom současném, nebylo pro leckteré voliče jednoduché. Nedivme se, že někteří vůbec volit nešli. Anebo museli na minulost zapomenout a pouze se prakticky rozhodnout, kdo bude pravděpodobněji lepším reprezentantem.

Klidná síla Petr Pavel

Zvítězil generál Pavel. Ten část voličů příjemně překvapil – řečnickými schopnostmi, nadhledem, smyslem pro humor, klidem, uměřeností i rozvahou. Prostě i přes drobná škobrtnutí u „prezidentského konkurzu“ předvedl nejlepší výkon. Jeho opakované výstupy však vedou k pochybám, zda si dostatečně uvědomuje význam sociální politiky i sociálního smíru pro klid a stabilitu ve státě. Téma číslo jedna to pro něj určitě nebylo…

Babiš naproti tomu působil často nervózně a chaoticky, ba až příliš emočně. To není překvapivé u člověka se slovensko-rusínskými kořeny. Ale mentalitou klidnějším Čechům takové jednání příliš neimponuje. Ani podpora od Miloše Zemana mu nebyla nic platná, když mu fatálně chyběly Zemanovy řečnické schopnosti a charisma. Andrejovy rétorické výkony jsou dlouhodobě slabé a někdy vyloženě zoufalé, až k pláči. Kdyby občas méně mluvil, klíčové projevy si předem psal se svými poradci a následně je četl, což běžně dělával i Václav Havel, mohl za sebou zanechat lepší prezentační stopu. A to nejen v pozici prezidentského kandidáta.

Pokud sám neskončí v politice, má ovšem za dva roky našlápnuto k drtivému vítězství ve sněmovních volbách i návratu do Strakovky. Asociální kroky současné vlády mu hrají do karet a sama vláda mu dobrovolně předává politické trumfy. Ministři Jurečka a Stanjura se v tomto snažení dokonce předhánějí. Nu, neberte to.

Novému prezidentu Pavlovi popřejme, ať se mu v jeho funkci maximálně daří, vnitropoliticky i navenek. Potenciál k úspěšné reprezentaci má. Neúspěch vrcholného politika v jeho funkci je i neúspěchem Česka jako takového, a tedy nás všech. Na to nezapomínejme.

Souboj Dobra ze Zlem aneb Černobílé vidění

Každý nováček ve funkci si prý žádá 100 dnů hájení a tolerance. Obávám se, že Pavel svou – pro jednoho akčností a pracovitostí, pro jiného zbrklostí a netaktností – oněch 100 dnů již zvolna promrhal a nebudou mu dopřány. Vůči svému předchůdci Miloši Zemanovi zatím neprojevil mnoho taktu, i když ani Zeman Pavla v nedávné minulosti nešetřil. Namísto, aby se na čas stáhl ze scény a nechal v klidu dokončit mandát Zemana, začal Pavel jednat na mnoha frontách – jako nový prezident. To budí oprávněné rozpaky, a dokonce obavy, zda si předčasně nepřivlastnil jemu dosud nenáležející kompetence. V ohledu vládní snahy o snižování růstu důchodů podivně lavíruje mezi vládou a občany. Ti přitom v prezidentovi, vzdor jeho omezeným pravomocím, vidí svého zastánce a ochránce, což je role, k níž se v těchto volbách de facto přihlásili všichni kandidáti. Pokud jejich významnou část zklame, poletí jeho zatím vysoké preference záhy strmě dolů...

Nechme se překvapit, co přinese Česku „doba pavlovská“. Možná budeme rádi za akčního a pracovitého prezidenta, který umí být vidět a slyšet a případně také uklidnit národ. (Kéž by toho byl schopen Zeman v době covidové!) Možná nás brzy čeká naopak rozčarování. Kdo ví…

Každopádně lze zatím pozorovat vzrůst určitého kultu osobnosti. Ten se už kdysi pojil s Havlem či knížetem Schwarzenbergem, kteří rozhodně netrpěli nedostatkem svých nekritických zastánců. Dobro prý nyní s Pavlovou volbou zvítězilo nad Zlem. Nechci nikomu brát iluze. Ale o souboj Dobra se Zlem jako v pohádce tady určitě nešlo. Takto černobíle totiž politika ani veřejný život nevypadají, i když je to pro mnohé pohodlná a možná lákavá představa o realitě kolem nás…

Vložil: Radovan Lovčí