Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zpívat česky v cizině frčí aneb Czech and swiss cultures Matter. Svět Tomáše Koloce

05.03.2023
Zpívat česky v cizině frčí aneb Czech and swiss cultures Matter.  Svět Tomáše Koloce

Foto: Tomáš Koloc

Popisek: Jan Řepka

ROZHOVORY NA OKRAJI Rozhovor s českým písničkářem Janem Řepkou (1982) nejen o legendárním švýcarském písničkáři Manim Matterovi (1936-1972) a jeho vlasti.

Je to už přes dvacet let, co mě můj kamarád Tindaro Ferraro seznámil s osobou švýcarského národního barda Maniho Mattera, hocha z dobré bernské právnické rodiny, ve které se, jak tehdy bylo zvykem, mluvilo francouzsky. On ale začal zpívat o problémech obyčejných lidí v pouliční Bärndütsch, v bernském dialektu němčiny, srozumitelném jen německy mluvícím Švýcarům, maximálně ještě při hranicích ve francouzském Alsasku a německém jižním Bádensku. Samotné příjmení Matter, které není pseudonym, ukazuje synchronně na bernskou přístavní čtvrť Matte (něco jako v Praze bývalo odbojné Podskalí se svými Podskaláky, o nichž psal už Tyl), která během poslední války, co Švýcarsko zažilo před 200 lety, Napoleonovy okupace, vynikla tím, že byla nejodbojnější. Tamní si dokonce vymysleli vlastní tajný konspirační jazyk, kterému okupanti nerozuměli. Koncem loňského roku to bylo padesát let, co Mani Matter zemřel. Protože byl víceméně prvním, koho napadlo v tomto jazyce, srozumitelném jen sedmi milionům, tvořit i písničky, a navíc velmi dobré, jeho popularita mezi německými Švýcary je větší, než jakou mají u nás Kryl a Nohavica dohromady. A vy jste pro Matterovy současníky jeho nejpopulárnějším interpretem. Jak se to stalo?

První asi bylo, že jsem chodil na základku s rozšířenou výukou jazyků, němčinu jsem měl dřív než angličtinu, měli jsme dobrý učitelky, a hlavně mě němčina bavila včetně dialektů. Moje máma pochází z východního Slovenska, z Medzeva, kde půlka vesnice mluví mantáckým dialektem němčiny, což byl i rodný jazyk bývalého slovenského prezidenta Schustera, a ačkoli tam žila jen šest let, vyprávěla mi o tom. Šlo to ruku v ruce s tím, že jsem od dětství měl cit pro rytmus a zpíval a už na střední škole jsem začal překládat, nejdřív z angličtiny, a pak i z němčiny, kde jsem začal právě s Manim Matterem. Dnes mám na kontě kromě své vlastní tvorby nejvíc překladů z němčiny, od různých písničkářů, ale nikým jsem se nezabýval tolik jako Matterem.

Narodil jste se v jiné zemi o tisíc kilometrů dál a deset let po Matterově smrti, co myslíte, že vás s ním spojuje?

To jste mě zajímavě zaskočil. Že on byl už odmalička hlava, já jsem taky trošku hlava, ale jiná než on, můj táta byl železničář a jeho dědeček byl železničář, že jeho táta byl právník a moje babička je právnička, že jsem taky vyrostl v hlavním městě…

Že vaše maminky pocházely z jiných zemí, než kde jste se narodili, jeho z Nizozemska, vaše ze Slovenska?

Určitě by se tam našla spousta podobností, ale to hlavní bylo nějaké vnitřní spříznění. Když jsem se s ním začal seznamovat, tak jsem k němu od začátku cítil sympatie i pochopení. Nechtěl být eindeutig. Tedy jednostranný. Jeho styl dobře vyjadřuje jeho písnička. Ve vlaku, v němž si lidi sedají po směru jízdy a jiní proti směru jízdy a teďka se začnou hádat, protože každý vidí z toho okýnka něco jiného, a pak tam přijde ten průvodčí a řekne: „Příští stanice Rohrschach!“

Tu písničku neznám, ale chápu. Rohrschachův test: abstraktní obrazce, ve kterých každý vidí něco jiného.

Ano. Nemá tam řešení, respektive není tam explicitně řečeno a on se nepřikloní ani na jednu z těch stran. Jeho řešením je hlavně se spolu bavme a nemlaťme se deštníkama. Což je právě to, co je mi na Švýcarsku sympatické. Větší všeobecný respekt jednoho vůči druhému, který mi tady doma chybí, když se vrátím. Třeba už na přechodu, když přecházíte silnici, ale třeba i v obyčejnému hovoru i jak se Švýcaři chovají v obchodě nebo v hospodě. To se tady zlepšuje, ale furt nejsme tam, co oni.

Možná to bude tím, že Švýcaři jsou fakticky příslušníci čtyř národů, kteří se za určitým účelem dali dohromady a dobrovolně utvořili jeden nový.

To asi taky. Nedávno jsem v knihovně v Karolinu objevil sbírku lidových písniček na území Československa z 30. let a byly tam i písničky ze Šumavy, a mě nadchlo, že asi i díky styku s bernskou němčinou tomu dialektu rozumím. Tuhle příležitost jsme my s odsunem našich Němců ztratili…

Otázkou je, zda jsme ji opravdu měli. Švýcaři se spojovali dobrovolně, ale většina sudetských Němců v Československu být nechtěla, Masaryk jejich oblasti připojoval vlastně násilím. Jinak ale váš pohled sdílím, a přestože moje matka vyrostla ve francouzsky mluvící části Švýcarska, dokonce bych řekl, že větší vztah mám k těm Švýcarům, kterým my říkáme německy mluvící, přestože jsem u nich (na rozdíl od Švýcarů francouzských a italských, kteří mají vřelý vztah k Francii a Itálii) vypozoroval dost podobně rezervovaný vztah k Německu, jaký k němu máme my Češi. Od toho, že Švýcaři povstali proti Habsburkům ve stejné době, jen oni to vyhráli a Přemysl Otakar II. prohrál, přes to, že zdejší jazyk si s němčinou pohrává dost podobně češtině (německy je geschäft, česky kšeft, švýcarsky gschäft; německy gesicht, česky ksicht, švýcarsky gsächt) až po dějinnou ohroženost našich zemí, již samozřejmě Švýcaři nemají tak velkou od doby, co jsou neutrálním bankovním státem. Který ministr zahraničí si podobně jako ten současný švýcarský může dovolit (jako to dělal Ignazio Cassis) říct o současné válce, že Švýcarsko tak jako ve všech válkách i v této přijme zraněné z obou stran, ale dle práva neutrálního státu je pak bude muset internovat, aby dále nebojovali?

To je přístup dost podobný ranému Matterovi. Vycházel z Georgese Brassense, který zas vycházel hodně z tradic Villona, středověkého zpěvu a rebelie, byl skoro anarchista, což Matter použil co do stylu a nálady, ale jinak, jak jsme řekli, se nekloní ani na jednu stranu, dává vždycky dva pohledy a vyberte si.

Takže zrcadlo? Pozorovatel? Reflektovatel?

On se taky vyvíjel, na konci těch 60. let strávil asi rok v Cambridge, tam psal svoji habilitaci (mimochodem velmi typicky o právním pluralismu) a odtud měl takový vnější pohled zpět na Švýcarsko, ale asi právě proto se tam trochu zradikalizoval, což se tolik neprojevilo v jeho tvorbě, ale určitě v jeho názorech.

Dají se jeho politické názory nějak charakterizovat?

Když jsem se setkal i s jeho ženou a ptal jsem se, jestli tam jsou nějaké styčné body s Československem a jestli u nás někdy byl, ona říkala, že ne. Ale ve svých denících dvakrát zmiňuje Pražské jaro, v souvislosti s nadějí, která se do něj v jeho kruzích kladla. A pak s následnou okupací ČSSR…

To mi připomíná příběh Willyho Spühlera, švýcarského ministra zahraničí z let 1966-1970 a prezidenta pro rok 1968, který se dobře znal s TGM, měl českého zetě, a když u nás v roce 1968 došlo k okupaci, zjednodušeně řekl švýcarskému parlamentu: „Za války jsme nepřijali Židy z nacistických a okupovaných zemí, ale jen jejich peníze, a máme z toho trauma, pojďme teď přijmout uprchlé Čechoslováky.“ A byl úspěšný, následkem čehož se Švýcarsko pro naši posrpnovou emigraci stalo druhým nejčastějším cílem po USA.

To je ve Švýcarsku cítit ještě dneska. Přijet jako Čech nebo Slovák je lepší, než být z jiné země. A navíc, když přicházíte s Matterem. Tam sedne všecko, počínaje už tím dialektem, který pro svou tvorbu zvolil. Je znělý, na rozdíl od Němců Švýcaři podobně jako my neráčkují, nějak to ucho máme na sebe nastražené, znám i pár Švýcarů, co krásně mluví česky. A taky když já zpívám kromě originálu i v češtině, tak se to Švýcarům hrozně líbí. On si zvolil bernskou němčinu i proto, že byla míň vytěžená a byly tam ještě rýmy, co zněly čerstvě, a taky slovní zásoba toho dialektu nedovoluje zpívat o některých věcech velkými slovy, jazyk není vyumělkovaný, těm písničkám rozumí i děti a zároveň se jimi baví i profesoři, kteří o nich píšou práce.

 

Zápalka (text Mani Matter, překlad Jan Řepka)

Jemně zápalku jsem zažeh

hned byl plamen na světě

však běda přiložil jsem ji

cufíl k cigaretě

a dřív než chytit jsem ji stih

upadla mi na tepich

jo oheň ten je lépe míti na očích

 

Všichni víte co hrozí

je-li plamen při chuti

to i více nežli cigaretku

s gustem pohltí

to od koberce vžum

rychle chytne celý dům

a než se naděješ už hoří střecha sousedům

Hned je požár v celé čtvrti

sirény zní ulicí

hasičské sbory se řítí

a táhnou hadici

však ať hasí jak hasí

marně s ohněm zápasí

celé město mu je málo více žádá si

 

Všude zmatek všichni mají

o majetek obavy

hned by žháře žalovali

armády volali

každý ptá se kdo to byl

kdo ten požár založil

ba že exemplárně zastřelit by zasloužil

 

Aby zachráněn byl mír

vstoupí do hry OSN

ale jak jiskra skáče

záhy zbrojí všichni proti všem

plamen polyká v mžiku

Evropu i Afriku

až v té válce celé lidstvo dojde zániku

Jemně zápalku jsem zažeh

hned byl plamen na světě

však běda přiložil jsem ji

cufíl k cigaretě

a dřív než chytit jsem ji stih

upadla mi na tepich

ještě že jsem ji na poslední chvíli zdvih

 

To se u nás povedlo snad jen Voskovci a Werichovi.

Asi. Ačkoli Matter je opravdu nesouměřitelný tím, že byl zároveň něco jako první generace našich obrozeneckých literátů. Použil ten dialekt způsobem, jakým ho dosud nikdo nevytvaroval. Ten do té doby existoval jen v lidových písničkách, které byly víceméně kýčovité, a on jako první ho použil pro svébytné umění, které v něm do té doby nikdo nepsal a vlastně se jím vůbec málokdy psalo. Švýcaři pro svůj písemný projev používají spisovnou němčinu, kterou se učí ve škole, v které píšou a čtou a kterou se mluví v médiích.

Vlastně je zajímavé, že (na rozdíl třeba od Lucemburčanů, kteří z toho titulu, že mají samostatný stát, si ze svého dialektu němčiny vytvořili spisovný jazyk) němečtí Švýcaři svůj stát mají, ale svůj spisovný jazyk ne.

To je možná škoda, ale pro Mattera to vlastně byla výhoda. Stal se z něj klasik, o kterého se ještě dnes, padesát let po jeho smrti, otřou všichni, kdo dělají muziku. Jenže když to někdo ze Švýcarů zahraje jako on, hned ho s ním začnou srovnávat, takže místo toho vychází Matter jako beatbox, hiphop, elektronika, co si umíte představit. A já mám zas výhodu „nevytěženosti“, kterou oni nemají. 

Díky tomu, že jsem cizinec, můžu jeho písně hrát a zpívat docela věrně a domácí se pak můžou soustředit na zvuk češtiny, která tím, že je slovanská, je pro ně poměrně exotická. (Pozn TK: Díky jazykové univerzalitě Švýcarska mají tamní pro tento účel výhodu-nevýhodu, že více či méně rozumí všem jazykům germánským i románským.)

A pak je tu i ta podobnost národů, o které jsme mluvili. Švýcaři si myslí, že Matterův humor je specifický a nepřeložitelný, ale já říkám: My jsme jako vy. Ostatně co v případě malých národů překročilo hranice? Humor a folk. Bernská němčina má navíc tu výhodu, že je ze všech dialektů švýcarské němčiny nejpomalejší. V Curychu je ta řeč úprk, ale v-Bernu-mluvěj-hodně-pomalu-a-klidně, takže se dá i rozumět. Když hraju v zahraničí, obecně, mám s tím velmi dobré zkušenosti. Čeští zpěváci si myslí, že aby byli světoví, musí zpívat anglicky. Já mám úplně opačnou zkušenost. Zpívat v cizině česky frčí. Ty reakce jsou skvělé, lidi rádi slyší něco zajímavého, co neznali, a když k tomu ještě navíc něco řeknete… Já to uvádím německy (samozřejmě spisovně), aby posluchači byli se mnou, mám vytištěné texty v obou jazycích, a to funguje.

Dá se tedy říct, že Řepka vrátil Švýcarsku jejich národního barda?

To je dost nadnesené. Poznal jsem jednoho redaktora, co byl čtyři roky zpravodajem švýcarského veřejnoprávního rozhlasu SRF pro východní Evropu (bohužel to místo v Praze zrušili, protože Praha už není zajímavá), a ten když jsem začal dělat Mattera, stal se mým obrovským fanouškem, a když se vrátil do Bernu, podporoval mě i tam. Točil jsem v rádiu, byl jsem v televizi, i když jen v regionální. Ano, obecně vzato jsem tam populárnější než tady, ale díky Matterovi, samozřejmě. Během loňské šňůry po Švýcarsku (která byla dobrá i proto, že jsem tam kvůli covidu už čtyři roky nebyl, a taky kvůli tomu padesátému výročí Matterova odchodu) jsem hrál i v Bernu v klubu, kde hrával on, a bylo tam plno. To se mi v Praze nestane. Loni jsem sehrál na dvacet koncertů a Švýcaři chodí. Jsem z toho úplně perplex. I když samozřejmě – stejně jako u Mattera, pořád to funguje jen tam, kde lidi rozumí. Když jsem hrál v Ženevě, tak to moc nevyšlo, i když třeba v dvojjazyčném městě Biel jsem hrál v takové undergroundové komunitě, mluvící spíš francouzsky, a bylo to hezké.

Dal jste mi nádherné album svých matterovských písní s velikým bookletem. Vyšlo i ve Švýcarsku?

Nevyšlo, ale prodává se tam. To album jsem si samozřejmě vydal sám, protože v téhle podobě se stošedesátistránkovou knížkou vám to dneska nikdo nezaplatí a já to chtěl mít hezké. Kvůli právům a distribuci jsem ovšem vešel v kontakt s Verlagem Zytglogge, u kterého už od jeho dob vychází v podstatě vše, co se Mattera týká. Dáme jim tam pár kusů, třeba si to tamní Češi najdou, řekl jsem si. A oni během měsíce prodali 500 kusů.

To je v dnešní době pro takovou publikaci opravdu úspěch. Navíc to nakladatelství se jmenuje Zytglogge, což je slovo pro slavný bernský orloj, u něhož mě napadá, že se k němu váže úplně stejná pověst, jako k tomu našemu pražskému. Jeho konstruktéra dali měšťané oslepit. (Asi špatně, protože po Praze šel totéž udělat do Bernu. Nebo naopak?) Další důkaz naší kulturní spřízněnosti. Ale zpět k vám. Nejezdíte ale jenom po Švýcarsku, s lužickosrbským písničkářem Berndem Pittkuningsem jste absolvoval turné po Lužici, kde jste oba zpívali ve všech jazycích, které se k ní váží (včetně češtiny, která byla tři sta let, které strávila jako součást českých zemí, jejím státním jazykem), anebo v týmu písničkářů z deseti zemí zpíváte v různých jazycích písně německého barda Gerharda Gundermanna. Pro „domácí distribuci“ pak nabízíte programy s texty Karla Havlíčka Borovského, Boba Dylana, máte i skupinu Bájsykl Band, který sbírá a interpretuje převážně písně s cyklistickou tematikou…

Taky jsem stylem Offene Bühne deset let vedl takovou scénu pro písničkáře v Praze a naše heslo bylo: „Kdo hraje, přijde, kdo hledá, najde.“ U nás je Matter jen pro fajnšmekry a pro moje kamarády. Sám se nesnažím psát jako on. Matter mě sice zasáhl víc než ostatní písničkáři, protože je opravdu výbornej, ale stejně tak mě baví spousta dalších. Což platí i při inspiracích. Třeba Bob Dylan je v zoologické metafoře úplně jiný druh zvířete a taky mě to baví. Nebo Paul Simon svým hlasem a vystupováním. I když zároveň mě to taky trochu brzdí. Těžko se měřit s mistry.

Myslíte v autorské tvorbě, nebo v jejich překládání?

V obojím. Ale překládání je skvělá věc. U Mattera jsem u českých emigrantů narazil na různý překlady, co si kdo doma udělal. Jestli jsem to já, který jsem to povolení dostal, udělal dobře i interpretačně, to můžou porovnat jen ti staří Češi a Slováci, co tam žijí, viděli Mattera a zároveň mi rozumí, co česky zpívám. Ale to funguje i u jiných. U toho Dylana je skvělé, že už je třeba šest nebo sedm překladů jedné písničky. Teď se zrovna těším na jednu švýcarskou písničku, která, jak jsem zjistil, je původem ze Schwarzwaldu, jmenuje se V mámině světnici a je to o tom, jak je zima a chudo a dítě musí jít s ošatkou na trh, a pak krást. Písničky mají tu vlastnost, že vás přenesou přes věky, a ta melodie a cit, který v nich je, smaže vzdálenost jazykovou, geografickou i časovou. A na jejich překládání je hezké, že to není definitivní, a můžete to zkoušet jinak.

A na vás je zase hezké, že jste nepodlehl všudypřítomné módě dekonstrukce a originál je pro vás svatý.

Možná protože ten proces znám i z druhé strany. Už byl totiž učiněn i pokus o překlad pár mých autorských písní do němčiny, ale to nemůžu dělat já, nemám na to Erdgeist, tedy dostatečné napojení na tamní kontext. Na to je třeba lidí, kteří „na druhé straně“ dělají to, co já. Jedním z nich je například Frank Viehweg, básník a písničkář z Berlína, který překládá do němčiny písně z celého světa, Z češtiny mimo jiné velmi pěkně přebásnil asi čtyřicet textů Jarka Nohavici. Německou verzi Myši na konci léta jsem pro tamní publikum zpíval jako ukázku vlastně nejpřekládanějšího českého písničkáře.

Když vás tak poslouchám, přeju vám to, co přeju i sobě, abyste svou lásku mohl povýšit i na své občanské povolání. Co jím je teď?

Pracuji v bohnickém Divadle Za plotem, jsem technik, nosím židle, svítím, dělám projekce, ale snažím se své povolání čím dál víc překlápět na tu muziku. A už mě to víc než deset let částečně živí. Nechci zatím vsadit na jedno, ale to hraní a cestování a stýkání a potýkání mě baví víc, než co jinýho. Mně ty písničky přináší setkání s různými lidmi, s nimiž bych se, kdybych chodil jen do práce a zpátky, nesetkal. Ty sociální sítě, myslím ty reálný, jsou úžasné. Písničky spojujou jak mě osobně, tak jiné lidi, kteří se jinak nepotkaj. Tohleto mě na nich fascinuje možná víc, než samotnej kumšt. To, co dělají sociálně. Je to fakt krása.

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc