Jak astronaut porazil kosmonauta aneb Guma z trenek. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
04.03.2023
Foto: Miroslav Vopata, Wikimedia
Popisek: Stalinův pomník na Letné, lidově Fronta na maso
Úvaha emeritního umělce-pěvce o angažovaném umění druhu výtvarného.
My kluci z Poděbrad jsme byli poznamenáni socialistickým realismem méně, než kluci v Praze. V Praze nad nimi trčel z Letné Stalin, na nábřeží bílý Gottwald, řečený podle populárního ducha z britského seriálu Hopkirk, a na konečné patnáctky zvlášť pěkná socha, která by se mohla vozit na vozíku při určitém druhu přehlídek; dělník, který se vášnivě líbá s rudoarmějcem, zatímco vojínův kalašnikov se hlavní zavrtává do dělníkových intimních partií. I tenkrát si angažovaní sochaři vydělávali hodně. Všechno bylo dvakrát: když horník, tak s hutníkem, když rudoarmějec, tak s dělníkem, případně se svazačkou, decentně se dotýkající hrdiny v místech, kde se nemůže nic stát. Dokonce i Stalinovi na Letné se zástup tisknul přímo do partie, o které slušný člověk nemluví.
První vlaštovka tohoto stylu k nám do Poděbrad dorazila někdy v 50. letech. Stála u nádraží (toho, na němž Iva Janžurová ve filmu Svatba jako řemen na automatu pořád mačká cigarety, ale padá jí jen mýdlo a prezervativy) a říkalo se jí Roh hojnosti. Bylo na ní v hojné míře všechno, co nám tehdy doba měla poskytnout: banány, pomeranče, maso, máslo – to vše v barvách vyvedené. Chodili jsme se na to dívat, protože jsme to z obchodů neznali. Neštěstí nastalo, když tři dny pršelo. Dílo totiž mělo původně stát někde uvnitř, kde je ale nechtěli, a protože bylo z papundeklu, celé se rozteklo a vypadalo jako sloní trus.
Na našem hřišti taky strašila stará ošklivá maketa meziplanetární rakety, kdysi postavená k oslavě vítězství sovětských kosmonautů nad americkými astronauty, anebo čínských tchajkonautů nad indickými vyomanauty, dnes už nevím… Každopádně to byl předmět ostudy místní střední školy a jednoho dne zmizel.
„To je dost, někdo vzal v noci jeřáb, odtáhl to a teď to doma rozřezává na topení, poznáme to podle smradu, až to bude pálit,“ říkal trafikant.
„Ale prd, to bylo tak shnilý, že to vodtahali mravenci a postavili si z toho podzemní hnízda,“ přesvědčoval pan Votruba, učitel.
Kdepak, odletěla do nebe,“ řekl tiše pan Láznička, školník a kostelník v jednom, a z krátkozrakých očí mu kanuly slzy do ještě nedopitého půllitru postřižinského piva.
Časem se na našem maloměstě objevilo i poprsí. Bohužel Lenina, s důmyslnou prohlubní v podstavci. Odhalili ho v parku a nejkrásnější chlapci z naší školy přitom stáli čestnou stráž, zatímco Marie Majerová štkala pod krajkovým závojíčkem a Gusta Fučíková neartikulovaně vykřikovala proletářské citoslovce (když pan Koloc v minulém čísle Krajských listů psal o tomto nikdy nehynoucím typu sběratelů poct, vzpomněl jsem si, že jsem ji po svém příchodu do Prahy potkal ještě jednou; bydlela dva domy ode mě v ulici Jugoslávských partyzánů, nosila paruku a chodila si na poštu v Kafkově ulici pro dopisy od sovětských pionýrů, které pak ukazovala všem kolem, aby viděli, jak si jí váží) a do toho všeho zazpívala jedna zrzavá pionýrka z naší školy všemi oblíbenou píseň Leť slavíčku, leť do Moskvy a pozdravuj tam soudruha Stalina! Bohužel druhý den tu krásu z bílého mramoru museli pečlivě umýt, protože si ji někdo spletl s kadibudkou, a doprovodné plakáty s postavami horníků a zemědělců jsme my, kluci, kteří jsme se cítili být kubisty, pokreslili geometrickými výjevy ve tvaru kosočtverce.
S takovou minulostí se mi nikdo nemůže divit, že dodnes sympatizuji s recesisty, kteří oblékli sochy Davida Černého, močící do fontány ve tvaru České republiky, do triček se znakem EU a k Lavičce Václava Havla, kterou Bořek Šípek ztvárnil jako dvě dřevěné židle se stolkem za čtvrt milionu, přilepili dvě figuríny bezdomovců, oblečených do roztrhaných šatů z kontejneru. Pravda, krádež prezidentské standarty mi jako člověku, který si váží symbolů své vlasti, sice přišla zprvu trochu moc, ale nápad pověsit místo ní co symbol starého prezidenta červené trenýrky jsem ocenil jako originální. Poté co nový president elect (jak tomuto předkrmu funkce říkají v USA) vyjednal její vrácení, mě pak potěšila další skupina, která obratem slíbila, že na oslavu jeho inaugurace uprázdněné místo po sundaných trenýrkách nahradí alespoň gumou. Angažované umění mi vždycky smrdělo podlézavostí, ale angažovaná recese právě naopak.
Zdroje: Aktuálně
Vložil: Jaromír Janák